Smíření (soubor textů)

Otištěno z časopisu Bratrstvo 8/2008

Smířření nebo bomby. A nic mezi tím

  

Svět má za sebou sedm let od chvíle, kdy s otevřenou pusou zíral na letadla narážející do newyorských mrakodrapů. O útocích z 11. září vznikla řada konspiračních teorií. Ale většina lidí zřejmě zastává názor, že za nimi stála Al-Kajda, organizace vedená arciteroristou Usámou bin Ládinem. I o něm se spekuluje. Jestli vůbec ještě žije, jestli je opravdu tak strašný. Má to své důvody - už dlouho o sobě nedal vědět, sporadicky se objeví nějaká videonahrávka. A právě na jedné takové před rokem vyzýval Američany, aby se smířili s islámem a přestali válčit proti muslimům v Afghánistánu, Iráku i jinde.



"Existují dvě možnosti, jak tu válku vyřešit. Jednu máme my - neustále zvyšovat útočení a zabíjení vás. A ta druhá možnost je na vaší straně. Zvu vás ke smíření s islámem," citovaly Usámu z nahrávky světové agentury.



Je to těžká věc. Každý rozumný člověk ví, že bin Ládinem propagované a páchané násilí nemá s drtivou většinou muslimů a jejich vírou nic společného. Asi jako kdyby oni tvrdili, že křesťané jsou vraždící pakáž s odkazem na husitství nebo křižácké výpravy. Radikálové jako je vůdce Al-Kajdy jsou pro svět nebezpeční. Na druhou stranu je zřejmé, že po těch letech už nejde o Usámu. Jde o peníze z ropy, nerostného bohatství, získání nových trhů. Hodnoty, se kterými by se křesťanský svět smiřovat a kamarádit neměl. Ta válka zatím nevypadá, že by měla řešení. George W. Bush, který ji rozpoutal a přitom vždy zdůrazňoval své křesťanské hodnoty, odchází z čela Spojených států. Uvidíme, s kým se bude S arciterorista smiřovat od ledna.

Kratochvíl, Luboš

Smíření

  

Smíření.

Smíření, obnova vztahu natřikrát. S poznámkami.



***



1) „No tak, kluci, smiřte se“, řekne paní učitelka.

(Rozpaky. Co si myslí! Jak se to dělá?).

„Podejte si ruce!“

(Po tom všem, to tak!)

„Pořádně! Podívejte se navzájem do očí“.

(…)



2) Sedím ve stanu ve vyprahlé poušti, kdosi na velbloudu zdálky přijíždí.

Usedá před můj stan a začíná tiše vyprávět. Vypráví o Tobě. A pak něco vytahuje z brašny… Prý mi to posíláš. Písečné duny se rozechvějou, rozmlží slzami. Slzy jsou jediná vláha, kterou jsem v poslední době viděl.



3) Celou noc se zuřivě bojovalo. Fronta byla blízko, střelba se stále blížila. Krčili jsme se ve sklepě. Nad ránem vyšel otec před dům, přinesl beránka, podřízl ho a postříkal jeho krví dveře domu a vrátil se zpátky. Za chvíli dorazili vojáci. „Jedeme dál, tady už naši byli“, zavelel velitel, když viděl krev. Slyšeli jsme, jak se vzdalují. (podle P. Payneho a knihy Exodus)

Leviticus 16:21n; Exodus 12.



***



ad1) „Kluci smiřte se“.

Dovedete si představit, že smiřování dopadne jinak? Že jeden toho využije – když si budou tak blízko – a druhého potají kopne? Že když se ti podívám do očí, tak v nich v očích uvidím chlad, opovržení, vztek? Ale stejně – prožít znovu blízkost, přítomnost druhého… To se může Cosi stát…

„Tolik nocí jsem o Tobě přemýšlel a moje zuřivost a hořkost narůstala. Připravil jsem si, co ti řeknu, až se potkáme. A pak jsem tě potkal náhodou na ulici a nevím, co se stalo – možná ses nějak podíval, nebo se v mém srdce něco hnulo, nevím, vím jen, že jsem měl co dělat, abych tě neobjal.“

Genesis 45:15 (Josef) políbil také všechny bratry, sklonil se k nim a plakal. Teprve potom se bratři rozhovořili.



ad2) Sedím ve stanu ve vyprahlé poušti…

Do prostoru mezi nás, kolem nás se derou démoni podezření a hořkosti. Vytváří kolem mě poušť. Přes ni se těžko dostává informace o druhém čistá.

Když tu vzdálenost mezi námi ale někdo (anděl) překoná, a přinese (pronese jako kontraband) dobrou zprávu o náklonnosti nebo bolesti, křehkosti druhého… tak To je Věc. To se vrací do pouště vláha, život. A démoni se vytrácejí!

2 Korintským 5:20 Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem!



ad3) „Jedeme dál, tady už naši byli“, zavelel velitel, když viděl krev.

Kdyby hněv někdo zastavil, zmátl ho, svedl ho ze stopy, poslal ho dál, do pouště, do nenávratna…

Nebo dokonce kdyby ho někdo vzal na sebe, tak, že by nevyvolal další hněv a rozhořčení, jak to hněv jinak vždycky dělá, tak, že by se hněv v něm docela ztratil, utopil! To je poslední smysl oběti.

Takhle to máme s Bohem skrze Ježíše Krista.

1 Janův 4:10-11 V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat.

Jun, Pavel

Smíření Čechů a Němců

  

Mluvíme-li o smíření Čechů a Němců, musíme rozlišovat, zda mluvíme o Češích a Němcích jako takových nebo o českých a německých křesťanech, potažmo evangelících. Mezi Čechy a Němci to pořád dobré není. Větší dluh vidím na české straně. Němci se svou minulostí museli zabývat už od konce války; v Českých zemích se desítky let mlčelo. Platilo černobílé hodnocení minulosti – Němci ve všem špatní, Češi ve všem dobří – a jakákoli diskuse byla tabu. Když se po převratu začalo o česko-německé problematice mluvit, není to vlastně rozhovor. Stále se opakují jen stejné, hotové a dávno známé názory. České „diskuse“ o česko-německých vztazích jsou proto neplodné a nezajímavé. Je tu strana hájitelů toho, že co Češi kdy udělali, je správné, a že český národní zájem je nikdy od toho neustoupit. Takto chápaný „národní zájem“ je dobrým klackem k mlácení druhé strany, totiž těch, kteří vidí minulost barevněji a uvědomují si, že Češi nebyli vždy pouze oběti a Němci pouze viníci. Každý, kdo řekne slovo o české vině, může dostat nálepku přisluhovače Němců a nepřítele vlastního národa. Největší překážkou česko-německého vyrovnání je tedy nedostatek skutečného česko-českého dialogu.



Mezi Čechy a Němci evangelické víry je to jinak. Jejich vztahy jsou tradičně dobré už od doby, kdy v Německu vystoupil Martin Luther. Přátelství českých a německých evangelíků trvalo i v 19. století v době rostoucího národního vlastenectví. Pomocné dílo evangelíků v Německu (Gustav-Adolf-Werk) podporovalo také evangelické sbory v Českých zemích. V druhé polovině 19. století byla řada kostelů u nás postavena za německé peníze. Když vám někdo postaví kostel, asi vás nemá v nenávisti a vy ho také jen obtížně dokážete nenávidět z nacionálních důvodů.



Po roce 1918 došlo k rozdělení česky a německy mluvících evangelíků v Českých zemích, vznikly Českobratrská církev evangelická (ČCE) a Německá evangelická církev v Československu. Tyto dvě církve se během zhoršujícího se národnostního napětí stále více vzdalovaly. Oddálení však nebylo absolutní. Proto se dokázali čeští evangelíci v roce 1945 kriticky vyjadřovat k probíhajícímu odsunu Němců. Nebyly to nějaké ojedinělé individuální hlasy, ale usnesení synodu ČCE. Po odsunu se ČCE ujala zbylých německých evangelíků. Vytvořila dvojjazyčné sbory, kde se konaly a někde dosud konají české i německé bohoslužby.



Po roce 1989 se v ČCE objevila myšlenka, že je potřebí začít mluvit o odsunu Sudetských Němců jako o živém problému, nemluvit jen o německé vině, ale pojmenovat i českou vinu. Diskuse se začala vést v poradním odboru synodní rady ČCE pro sociální a mezinárodní otázky. Trvala několik let; návrh prohlášení se mnohokrát přepisoval. Konečně v roce 1994 dostala synodní rada hotový návrh a poslala ho do všech sborů k případné diskusi. Rok na to byl návrh předložen synodu, který ho přijal jako prohlášení ČCE. Tehdy jsme si mysleli, že to je prohlášení pro nás – dovnitř církve a dovnitř české společnosti. Však i dlouhá a bolestná příprava dokumentu v poradním odboru dokumentovala, že je to problém v první řadě česko-český. Ale usnesení synodu jsme přeložili do němčiny a poslali je na vědomí sesterským evangelickým církvím v Německu. Tam mělo naše prohlášení velký ohlas. V roce 1996 bylo zařazeno na program celoněmecké synody Evangelické církve v Německu (EKD), která na ně reagovala svým velmi vstřícným prohlášením. Navrhla, aby obě církve – EKD a ČCE – vytvořily pracovní skupinu, která by se problematice česko-německých vztahů věnovala do větší hloubky.



Na české straně to vyvolalo obavy. Domnívali jsme se, že naše prohlášení je maximum, na kterém jsme schopni se dohodnout, že stěží dokážeme jít dál. Nicméně společná pracovní skupina byla sestavena – po sedmi z každé strany – a začala jednat. Na začátku jsme chtěli mluvit hlavně o budoucnosti vztahů, brzy jsme však poznali, že bez minulosti to nejde. Při každé schůzce jsme diskutovali o nějakém období společných složitých dějin a snažili jsme se pozorně naslouchat – Češi Němcům a Němci Čechům. Nakonec jsme byli schopni jako závěrečný dokument sestavit celou knížku a společně jsme zformulovali i její historickou část.



Důvěra, vzniklá při rozhovorech ve společné pracovní skupině, vedla k tomu, že jsem byl v květnu 1998 pozván do Norimberka na Sudetoněmecký den, abych tam kázal při evangelické bohoslužbě. Kázal jsem na Ef 2,14: V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár.

Sudetští Němci jsou převážně katolíci, evangelická bohoslužba je tedy méně navštívena než katolická mše, přesto jsem měl posluchače a setkal jsem se s přátelským ohlasem.



Dnes mezi českými a německými evangelíky nejsou problémy. Existuje síť fungujících vztahů na nejrůznějších úrovních – od celocírkevních po osobní. A recept na dobré vztahy potvrzený naší zkušeností? Setkávat se, poznávat se a mluvit spolu. A při tom mluvení neprosazovat svou předem hotovou pravdu, ale hlavně si navzájem pozorně a s pokorou naslouchat!





Problematikou se zabývá také kniha:

Česko-německá pracovní skupina Českobratrské církve evangelické a Evangelické církve v Německu. Rozdělující zeď je zbořena. K porozumění mezi Čechy a Němci. První vydání. Praha: Zdeněk Susa, 1999. 223 s. ISBN 80-86057-08-0.

Susa, Zdeněk

  

PODĚKOVÁNÍ

Jan Skácel



Poděkujme jak děti za jablko

za vše co bývalo a znovu kdysi bude

za to že věrná po dni přicházela noc

za zarputilé ráno



Poděkujme jak děti za jablko

za to že příští dávno je už za námi

že nás měl čas

jak rybář rybu v síti



Poděkujme jak děti za jablko

a bez výčitek bez pokorné pýchy

za radost která pomohla nám přebolet

za odebraný dar



Poděkujme jak děti za jablko