S Rút do Betléma

Otištěno z časopisu Bratrstvo 1/2008

Pojďme se vydat na cestu s Rút. Ta cesta to bude zajímavá už kvůli cíli. Jde se do Betléma. Když se takhle okolo Vánoc řekne, zavilý mládežník se otřese hrůzou, že ho čeká odříkávání básniček o třech králích co nebyli králové, ale mudrci. Ne, nic takového po nikom nechci. Ale těch třech mudrců se jen tak nezbavíme, protože srovnat si Rút a mudrce, to není úplně mimo.

Ty dva příběhy – mudrce na straně jedné a Noemi a Rút na straně druhé – od sebe dělí nějakých 1500 let. A rozdílů je víc. Kašpar, Melichar a Baltazar jedou na zdvořilostní návštěvu nově narozeného panovníka. Noemi se vrací domů a její snacha Rút jde do Betléma, aby zde nový domov našla. Nemají ani zlato, ani kadidlo ani vonné masti. Po pravdě řečeno, nemají vůbec nic. Jsou chudé a čeká je nelehký úděl vdov. Ale naleznou to podstatné, co ve svém životě každý potřebuje a co Rút tak jasně řekla své tchýni – tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Mít lidi, ke kterým patřím a Boha, kterého uctívám. To je to, co lidé potřebují a když to nemají, tak místo toho hledají všelijaké náhražky. Vězni odsouzení k samotce a trosečníci na ostrovech si povídají se zvířaty a lidé, kteří neznají skutečného Boha, ti začínají uctívat všelijaké modly, ať už to byl starověký Baal či Marduk a nebo dnes peníze a společenský vliv. Vždycky jde jen o jedno – nějak si zajistit budoucnost. Nějak si posichrovat, že bude 365 dní do roka vánočně šťastných a veselých.

Ke které z těch skupinek se připojíme? Mudrci, nebo chudé ženské? Či obecněji a přeneseno do dneška – proč vlastně uctívat Boha, proč se modlit, proč chodit do kostela. Mudrci šli za narozeným králem, protože věděli, že se to sluší. Tak to prostě má být – když se narodí král, je potřeba se mu poklonit a přinést dary. Do Betléma jdou, aby splnili něco, co cítí jako svojí povinnost. Noemi a Rút mají jiný důvod – jdou do Betléma, protože Noemi ví, že je to její jediná naděje na přežití, vrátit se ke svým. A Rút se rozhodla, že naděje její tchýně bude i její nadějí. Jdou, protože jiná cesta není, protože tahle cesta je ta jediná správná.

Tyto dva postoje pak můžeme vidět až do dnešních dnů. Na jedné straně plnění povinností a na druhé straně hledání té jediné naděje, která v tomhle světě ještě zůstala. Na straně jedné jakýsi náboženský úkon, protože se to sluší být pokřtěný, konfirmovaný a mít církevní svatbu a pohřeb a na straně druhé hledání té jediné cesty, která vede k životu.

Kdyby šlo jen o nás, byl by to náš problém, že bychom si vybrali ten špatný přístup k Bohu i náboženství. Jenže – a na to nás upozorňují důsledky cesty mudrců do Betléma – to, že někdo bezmyšlenkovitě plní své povinnosti může někoho jiného přivést do průšvihu. Kdyby ti babylónští židé nečetli ve hvězdách, je možné, že za jejich života by se k nim zpráva o narození židovského Krále vůbec nedonesla. A dožili by jako poctiví a slušní židé a nenechali by za sebou dětský masakr v Betlémě.

Takže proč? Proč vlastně dělám to, co dělám. Ze slušnosti a povinnosti, nebo proto, že vím, že to je jediná šance žít dobrý život teď i po smrti?

Amen