Rodina (soubor textů)

Otištěno z časopisu Bratrstvo 9/2006, 3/2008

"My" vyžadujeme kompromis

Ing. Jan Konzal (1935) je římský katolík,

ženatý, bezdětný. Vystudoval sdělovací

elektrotechniku na ČVUT v Praze. Až do

svého zatčení (1960) pracoval v podzemní

„Katolické studentské akci“. Po návratu

z vězení studoval řadu let teologii v bytových

seminářích a tajně na katolické

teologické fakultě v Erfurtu. Po tajné ordinaci

(postupně na jáhna, kněze a biskupa)

pracoval souběžně s civilním zaměstnáním

v podzemní pastoraci a teologické

přípravě mladých studentů. Věnuje se

potřebám Pražské obce a lidem na okraji

křesťanských církví.

Ve svých knihách se zaměřujete na vztahy

mezi lidmi. Co vás přimělo se tímto

tématem zabývat?

Ještě v pubertě jsem si myslel, že sloužit

Bohu znamená opustit svět. Tehdy jsem

podstatnou roli přikládal knihám. Až na

prahu dospělosti jsem si všiml, že lidé navzájem

pro sebe hrají podstatně důležitější

role, než se mi zdálo.

Přejděme tedy ke vztahům. Je vždycky

velice hezké, když se dva lidé potkají,

zamilují se a vydrží spolu celý život.

Bohužel tak to nedopadne vždycky.

Proč se lidé rozcházejí, rozvádějí?

Já bych na to dřív odpověděl: Měli smůlu,

totiž neměli dost vzorů, které by je přesvědčily,

že má cenu ještě chvilku s myšlenkou

rozchodu smlouvat. Kdo nezakusil

dynamické proměny hezkého vztahu, sám

se nepokusí svůj vztah udržet při životě

i navzdory krizi. Ale musím dneska přiznat,

že je to složitější než problém vzorů.

Jak rozpoznat, že už té trpělivosti bylo

dost a řešením je rozvod?

Falešným kritériem řízení je samotný cit,

třeba pocit, že už toho mám plné zuby.

Emoční bariéry cosi signalizují, ale nejsou

dobrým rádcem. Tím kritériem, který naopak

máme pokorně ctít, je analýza smyslu

toho vztahu. Když se zdá, že nemá smysl,

ale je čeho litovat, musím se pokoušet ten

smysl ještě zachránit. Nekapitulovat hned

a snadno.

Když se řekne rodina, většina lidí si

zřejmě vybaví klasický formát - maminka,

tatínek, děti. V současné době

stoupá počet rozvodů a děti mívají dva

tři tatínky a třeba se dočkáme doby,

kdy budou mít děti jen dvě maminky.

Co dělá rodinu rodinou? Manželství,

partnerství, děti?

Rodinu z manželství nedělají děti, ale kvalita

vztahů všech zúčastněných. Rodina je

společenstvím lidí, kteří navzájem prolnuli

svými osudy vztahů Já- Ty a dozráli

i k vztahům typu Já-My tak, že láska jejich

My je z principu otevřená dalším osobám.

Třeba dětem, ale nejen dětem. K jejich vzájemné

meziosobní odpovědnosti manželů

pak patří stejně vážně také odpovědnost

sociální. Rodina se děje jako instituce od

pradávna, nejen dva tisíce let křesťanství.

Právě proto vyžaduje v současné globální

krizi kulturní epochy opatrnost. Naše pojetí

rodiny může v této krizi ztratit půdu

pod nohama. Současné pojetí rodiny jsme

schopni uhájit, pokud nám zkušenost říká,

že se osvědčuje i dnes a zde. Může se stát,

že tato zkušenost už bude dalším generacím

prostě chybět.

Když má člověk rodinu - partnera a děti,

co získává a co ztrácí? Je něco, co

ztrácí?

Jo, rozhodně. A měl by to vědět, protože se

má naučit toho nelitovat. Když říká Ježíš:

Kdo svůj život ztratí, nalezne jej – má taková

naděje smysl jen pro toho, kdo porozuměl

ztrátě jako ztrátě doopravdy. Kdo neví, že

ztratil život, tak ten žil z hlediska budoucnosti

nadarmo už v minulosti. Manželstvím

ztrácí každé ze zúčastněných Já šanci výběru

jiné, třeba i efektivnější cesty. Jakmile

je ve hře My, vyžaduje se kompromis. Ten

bývá v nejlepším případě jen suboptimálním

využitím osobních schopností jednotlivce.

Když přijmu tato pravidla hry, pak teprve zahlédnu

víc a dokonce i vidím, co dosud bylo

skryto. My nabízí jiné šance než samotné Já

a je to dokonce vidět. Rodina má nižší životní

úroveň a jednotlivec v ní reálně omezené

šance kariéry. Ovšem může získat i to, co by

mimo reálné My dosáhnout nemohl.

A co získává?

Získává to, že v těch mnoha tvářích, které

máme rádi, ukazují se různé tváře Boží.

Bez nadsázky, to není zbožný šplecht ani

floskule. A čím víc jich je, tím nesnadněji si

tu tvář můžeme retuší upravovat. To může

pořádně zamávat a poničit moje zamilované

konstrukty. A to je velké obdarování.

Když Hospodin rozmaže člověku ty jeho

kresbičky.

Vy sám jste se v mládí připravoval na

kněžskou dráhu, takže jste nepočítal

s tím, že byste zakládal vlastní rodinu.

Co si myslíte o celibátu?

Může být útěšným znamením těm, kterým

je sexuální a erotické partnerství odepřeno

okolnostmi - tím, že jsou zmrzačený, nehezké,

příliš chudí tak, že si je nikdo nevezme.

Takoví mohou mít podezření, že jejich život

je šíleně nespravedlivý. Když někdo dovede

být v celibátu šťastný – je to důkaz, že i takový

život má smysl. V římském katolictví

je celibát uložen jako podmínka vstupu do

duchovního stavu. To pak působí, myslím,

devalvaci celibátu jako znamení, že i pro

handicapované je Boží království otevřeno.

Co si myslíte o registrovaném partnerství?

Proti registrovanému partnerství nic

nenamítám. Když budou hrát své role poctivě,

mohou si vzájemně být naplněním

Já- Ty,- můžou být i já – My, tedy „rodinou“.

Ale ať do toho exklusivního vztahového

pole netahají děti. Ty děti by totiž s velkou

pravděpodobností dostaly jiný obraz o životě,

než budou potřebovat. A není dobrou

službou vývoji identity, když se rovností

práv maskují faktické propasti rozdílů. Dva

homosexuálové mohou žít smysluplně jako

„rodina“, ale většina kolem nich jim přesto

jako rodině nerozumí. Lidé dobré vůle si to

trpělivě přeloží do pojmů bez uvozovek, ale

nikdy jich nebude dost. To nelze žádat po

dítěti, aby to pochopilo. Zkrátka: Účet za

ozvláštnění, resp. neporozumění sociálním

pravidlům, včetně pravidel života menšiny,

nesmí za odpovědného člověka platit někdo

tak nezkušený jako dítě.

Groll, Tomáš

 

Krize rodiny

Nevím, zda jste o tom už slyšeli, ale „rodina“

je v krizi. Možná ne zrovna ta vaše, ale obecně

se o tomto jevu minimálně v posledním desetiletí

stále častěji mluví. Můžeme tomu rozumět

všelijak. Jedni spatřují projev této krize

v nechuti mladých vstupovat do manželských

svazků a mít v nich potomky, jiní vidí velký

problém v narušení starých rámců, kdy už

neplatí klasické rozložení rolí, pravidel a hodnot,

na nichž rodina po generace stávala.

V souvislosti s tímto tématem se ozývají

i hlasy hovořící o krizi mužství. Moderní

muži jsou i přes své úžasné schopnosti čím

dál více vnímáni jako tvorové slabí, nedostatečně

odolní a zchoulostivělí. Zdá se,

že hrdinným rytířům je odzvoněno.Asi byste teď namítli, že ani ženy už nejsou

těmi domácími hospodyňkami jako bývaly

ještě za časů našich prarodičů (u vás asi

praprarodičů).

Zjednodušeně by se dalo říct, že postupem

času Muž zeslábl a Žena zdrsněla. S postupnou

profesionalizací žen přestává být fungování

rodiny tak jednoduše průhledné jako

tomu bylo ve scénáři Muž - pravěký lovec,

živitel rodiny a Žena - strážkyně ohně, tj.

hospodyňka, ochránkyně domácí pohody.

Dnes to máme mnohem složitější. Karty

s úkoly už nejsou jasně rozdány každému na

jeho hromádku, ale spíš hozeny na stůl. Ber,

kdo ber. Muži a Ženo, rozdělte se, jak umíte.

Každá rodina se s tím pere po svém.

Tahle situace klade větší nároky na nás na

všechny, rodiče i děti. Každý z nás máme

totiž trošku jiné představy o tom, jak by bylo

nejlépe s kartami naložit, a čím víc karet,

tím je to složitější.

Zkušenosti z manželských poraden prokazují,

že nejméně na polovinu pozdějších

rozvodů je zaděláno už v okamžiku seznámení.

Překvapivé, že.

Při současných počtech 30 tisíc rozvodů

ročně už je to poměrně velká cifra jedinců,

kteří se už samotným výběrem svého

takzvaně „osudového“ partnera netref í.

A kde máte jistotu, že právě vy nebudete

mezi nimi? To vám nikdo nezaručí, ale

jistou pomocí může být si karty spolu

s par tnerem zavčasu pořádně prohlédnout.

Jen namátkou otevírám některé

z nich (bydlení – vesnice x město, u rodičů

x samostatně / děti – zda vůbec,

kdy, kolik, kdo s nimi bude doma, jak

dlouho / výchova / provoz domácnosti

/ finance – společné, rozdělené, kdo na

co bude přispívat / kontakty s příbuzenstvem

– jak často / náboženské vyznání

– zda vůbec, jaké, jak intenzivně / volný

čas – koníčky – samostatně x společně /

trávení víkendů a dovolených – společně,

odděleně,…)

Zdá se vám to příliš složité? Máte za to,

že se dokážete s partnerem na všem nějak

domluvit, když se přece máte tak rádi?

Moc bych vám to přála, ale raději to cvičně

zkuste už teď.

Balcarová, Jitka

 

Víra a rodina

Asi se všichni shodneme na tom, že víra hra je

v rodině podstatnou roli. Různice vyvstanou,

až když se pokusíme popsat, co to je,

to podstatné. Jedním z podstatných úkolů

rodiny je přivést na svět, vypiplat, vychovat

a do světa vyslat, vnitřně co možná nejzdravějšího

jedince.

Rodiče jsou kolegové Boží, kteří od početí,

přes narození až po inaugurační slavnost

dospělosti spolutvoří člověka. Švýcarský

biolog Portmann porovnával jednotlivé živočišné

druhy z hlediska schopnosti mláďat

opustit hnízdo.

Mezi háďaty, kuřátky, koťaty, hříbaty, která

jsou schopna opustit matku a hnízdo za

několik dnů či týdnů, našel lidské mládě

jako naprostou výjimku, která k tomu, aby

mohla samostatně žít, aby byla oddělitelná

z hnízda,potřebuje 14 –16 let. Tak strašně

dlouhou dobu to trvá Bohu, rodičům, sourozencům,

dědečkovi a babičce, kmotříčkovi

a kmotřičce, příbuzným, sousedům, přátelům

a blízkým,než spolustvoří duši živou, nitro

svébytné osobnosti.

A právě proto, že aktérem, či spolu-aktérem

té tvorby je Bůh, je víra v tom procesu

tak podstatná. Víra jako ten nejzásadnější

vztah, jako vztah z celého srdce, zmocňuje

člověka, činí ho nezávislým a nosným.

Víra umožňuje samostatnost, ten základní

vztah z celého srdce vyvádí ze všech závislostí,

závislost na rodičích či rodině nevyjímaje.

Takže víra v rodině není pouze tmelem

či lepidlem, které spojuje různé v jedno.

Společná modlitba před jídlem, společný odchod

v neděli ráno do kostela, to jsou pěkné

prožitky rodinné jednoty. Ale já chci označit

za podstatnou jinou roli víry v rodině. Při

křtu vyznávají rodiče, že jejich dítě nepatří

pouze jim, ale že patří Bohu.

A toto vědomí si uchovávají celých těch

dlouhých 15 let. Vědomí a vyznání brání rodičům

jejich dítě plně definovat, vytvářet si

z něj svůj obtisk či výlisek své vůle, brání jim

své dítě vnitřně manipulovat, ochočit si ho

ve svém přesvědčení.

Rodiče dovedou i ve svém vztahu k dítěti

„očekávat na Hospodina“ trpělivě čekat,

až s ním Bůh učiní velké věci. Víra v rodině

pak vede k většímu respektu každého člena,

u vědomí, že nejsme tvůrci, ale pouze spolutvůrci.

Karásek, Svatopluk

 

Sourozenecké vztahy a hněv

 

  

Mám jednoho staršího bratra, který letos maturuje a doma se skoro neukáže. Pak jsem já, Lukáš s námi nežije, ale je o dva měsíce mladší, takže hned v pořadí, pak má drahá pokrevní sestra Karolína (15), potom Tomáš (13), Deniska (10), Ivan (9) a Bětka (8). Z tátovy strany Toník (3) a Honzík (2) a nakonec Rozárka (6 dní). Z toho vyplívá, že když naši nejsou doma, což je poměrně často, získávám dost rodičovských povinností. Vzhledem k tomu, že jsem v podstatě nejstarší už čtyři roky, děti si na to zvykly a nijak se nevzpouzí mojí pozici třetího rodiče. Samozřejmě až na výjimky. A tím se dostávám k původnímu tématu Hněv. Myslím, že o sourozeneckém hněvu se dá mluvit jen v mém vztahu s Karolínou. Se starším bráchou mám vztah výborný, skoro se nevidíme, takže když je náhodou doma, tak si nechceme kazit hezké chvilky, pro mladší sourozence jsem takový most mezi nimi a rodiči, ten, co se za ně přimlouvá, když mají nějaký průšvih, oni to ví, takže i když jsou na mě naštvaní, tak nic neřeknou, protože si to nechtějí rozházet. Za to Kája, ta mi to všechno vynahradí, připadá si dospělá a odmítá poslouchat nějakou sestru, navíc má hodně podobné špatné vlastnosti jako já. Je to, jakoby člověk dal všechny svoje špatné vlastnosti dohromady, napěchoval je do nějakého člověka a rázem má sestru. Jenže u sebe člověk špatné vlastnosti omlouvá a na druhých je hledá. To je podle mě jádrem sourozeneckých svárů, ta vzájemná podobnost je někdy úplně příšerná.

Měkutová, Anna