Rodina (soubor textů)

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 9/2006, 3/2008
"My" vyžadujeme kompromis
Ing. Jan Konzal (1935) je římský katolík,
ženatý, bezdětný. Vystudoval sdělovací
elektrotechniku na ČVUT v Praze. Až do
svého zatčení (1960) pracoval v podzemní
„Katolické studentské akci“. Po návratu
z vězení studoval řadu let teologii v bytových
seminářích a tajně na katolické
teologické fakultě v Erfurtu. Po tajné ordinaci
(postupně na jáhna, kněze a biskupa)
pracoval souběžně s civilním zaměstnáním
v podzemní pastoraci a teologické
přípravě mladých studentů. Věnuje se
potřebám Pražské obce a lidem na okraji
křesťanských církví.
Ve svých knihách se zaměřujete na vztahy
mezi lidmi. Co vás přimělo se tímto
tématem zabývat?
Ještě v pubertě jsem si myslel, že sloužit
Bohu znamená opustit svět. Tehdy jsem
podstatnou roli přikládal knihám. Až na
prahu dospělosti jsem si všiml, že lidé navzájem
pro sebe hrají podstatně důležitější
role, než se mi zdálo.
Přejděme tedy ke vztahům. Je vždycky
velice hezké, když se dva lidé potkají,
zamilují se a vydrží spolu celý život.
Bohužel tak to nedopadne vždycky.
Proč se lidé rozcházejí, rozvádějí?
Já bych na to dřív odpověděl: Měli smůlu,
totiž neměli dost vzorů, které by je přesvědčily,
že má cenu ještě chvilku s myšlenkou
rozchodu smlouvat. Kdo nezakusil
dynamické proměny hezkého vztahu, sám
se nepokusí svůj vztah udržet při životě
i navzdory krizi. Ale musím dneska přiznat,
že je to složitější než problém vzorů.
Jak rozpoznat, že už té trpělivosti bylo
dost a řešením je rozvod?
Falešným kritériem řízení je samotný cit,
třeba pocit, že už toho mám plné zuby.
Emoční bariéry cosi signalizují, ale nejsou
dobrým rádcem. Tím kritériem, který naopak
máme pokorně ctít, je analýza smyslu
toho vztahu. Když se zdá, že nemá smysl,
ale je čeho litovat, musím se pokoušet ten
smysl ještě zachránit. Nekapitulovat hned
a snadno.
Když se řekne rodina, většina lidí si
zřejmě vybaví klasický formát - maminka,
tatínek, děti. V současné době
stoupá počet rozvodů a děti mívají dva
tři tatínky a třeba se dočkáme doby,
kdy budou mít děti jen dvě maminky.
Co dělá rodinu rodinou? Manželství,
partnerství, děti?
Rodinu z manželství nedělají děti, ale kvalita
vztahů všech zúčastněných. Rodina je
společenstvím lidí, kteří navzájem prolnuli
svými osudy vztahů Já- Ty a dozráli
i k vztahům typu Já-My tak, že láska jejich
My je z principu otevřená dalším osobám.
Třeba dětem, ale nejen dětem. K jejich vzájemné
meziosobní odpovědnosti manželů
pak patří stejně vážně také odpovědnost
sociální. Rodina se děje jako instituce od
pradávna, nejen dva tisíce let křesťanství.
Právě proto vyžaduje v současné globální
krizi kulturní epochy opatrnost. Naše pojetí
rodiny může v této krizi ztratit půdu
pod nohama. Současné pojetí rodiny jsme
schopni uhájit, pokud nám zkušenost říká,
že se osvědčuje i dnes a zde. Může se stát,
že tato zkušenost už bude dalším generacím
prostě chybět.
Když má člověk rodinu - partnera a děti,
co získává a co ztrácí? Je něco, co
ztrácí?
Jo, rozhodně. A měl by to vědět, protože se
má naučit toho nelitovat. Když říká Ježíš:
Kdo svůj život ztratí, nalezne jej – má taková
naděje smysl jen pro toho, kdo porozuměl
ztrátě jako ztrátě doopravdy. Kdo neví, že
ztratil život, tak ten žil z hlediska budoucnosti
nadarmo už v minulosti. Manželstvím
ztrácí každé ze zúčastněných Já šanci výběru
jiné, třeba i efektivnější cesty. Jakmile
je ve hře My, vyžaduje se kompromis. Ten
bývá v nejlepším případě jen suboptimálním
využitím osobních schopností jednotlivce.
Když přijmu tato pravidla hry, pak teprve zahlédnu
víc a dokonce i vidím, co dosud bylo
skryto. My nabízí jiné šance než samotné Já
a je to dokonce vidět. Rodina má nižší životní
úroveň a jednotlivec v ní reálně omezené
šance kariéry. Ovšem může získat i to, co by
mimo reálné My dosáhnout nemohl.
A co získává?
Získává to, že v těch mnoha tvářích, které
máme rádi, ukazují se různé tváře Boží.
Bez nadsázky, to není zbožný šplecht ani
floskule. A čím víc jich je, tím nesnadněji si
tu tvář můžeme retuší upravovat. To může
pořádně zamávat a poničit moje zamilované
konstrukty. A to je velké obdarování.
Když Hospodin rozmaže člověku ty jeho
kresbičky.
Vy sám jste se v mládí připravoval na
kněžskou dráhu, takže jste nepočítal
s tím, že byste zakládal vlastní rodinu.
Co si myslíte o celibátu?
Může být útěšným znamením těm, kterým
je sexuální a erotické partnerství odepřeno
okolnostmi - tím, že jsou zmrzačený, nehezké,
příliš chudí tak, že si je nikdo nevezme.
Takoví mohou mít podezření, že jejich život
je šíleně nespravedlivý. Když někdo dovede
být v celibátu šťastný – je to důkaz, že i takový
život má smysl. V římském katolictví
je celibát uložen jako podmínka vstupu do
duchovního stavu. To pak působí, myslím,
devalvaci celibátu jako znamení, že i pro
handicapované je Boží království otevřeno.
Co si myslíte o registrovaném partnerství?
Proti registrovanému partnerství nic
nenamítám. Když budou hrát své role poctivě,
mohou si vzájemně být naplněním
Já- Ty,- můžou být i já – My, tedy „rodinou“.
Ale ať do toho exklusivního vztahového
pole netahají děti. Ty děti by totiž s velkou
pravděpodobností dostaly jiný obraz o životě,
než budou potřebovat. A není dobrou
službou vývoji identity, když se rovností
práv maskují faktické propasti rozdílů. Dva
homosexuálové mohou žít smysluplně jako
„rodina“, ale většina kolem nich jim přesto
jako rodině nerozumí. Lidé dobré vůle si to
trpělivě přeloží do pojmů bez uvozovek, ale
nikdy jich nebude dost. To nelze žádat po
dítěti, aby to pochopilo. Zkrátka: Účet za
ozvláštnění, resp. neporozumění sociálním
pravidlům, včetně pravidel života menšiny,
nesmí za odpovědného člověka platit někdo
tak nezkušený jako dítě.
Groll, Tomáš
 
Krize rodiny
Nevím, zda jste o tom už slyšeli, ale „rodina“
je v krizi. Možná ne zrovna ta vaše, ale obecně
se o tomto jevu minimálně v posledním desetiletí
stále častěji mluví. Můžeme tomu rozumět
všelijak. Jedni spatřují projev této krize
v nechuti mladých vstupovat do manželských
svazků a mít v nich potomky, jiní vidí velký
problém v narušení starých rámců, kdy už
neplatí klasické rozložení rolí, pravidel a hodnot,
na nichž rodina po generace stávala.
V souvislosti s tímto tématem se ozývají
i hlasy hovořící o krizi mužství. Moderní
muži jsou i přes své úžasné schopnosti čím
dál více vnímáni jako tvorové slabí, nedostatečně
odolní a zchoulostivělí. Zdá se,
že hrdinným rytířům je odzvoněno.Asi byste teď namítli, že ani ženy už nejsou
těmi domácími hospodyňkami jako bývaly
ještě za časů našich prarodičů (u vás asi
praprarodičů).
Zjednodušeně by se dalo říct, že postupem
času Muž zeslábl a Žena zdrsněla. S postupnou
profesionalizací žen přestává být fungování
rodiny tak jednoduše průhledné jako
tomu bylo ve scénáři Muž - pravěký lovec,
živitel rodiny a Žena - strážkyně ohně, tj.
hospodyňka, ochránkyně domácí pohody.
Dnes to máme mnohem složitější. Karty
s úkoly už nejsou jasně rozdány každému na
jeho hromádku, ale spíš hozeny na stůl. Ber,
kdo ber. Muži a Ženo, rozdělte se, jak umíte.
Každá rodina se s tím pere po svém.
Tahle situace klade větší nároky na nás na
všechny, rodiče i děti. Každý z nás máme
totiž trošku jiné představy o tom, jak by bylo
nejlépe s kartami naložit, a čím víc karet,
tím je to složitější.
Zkušenosti z manželských poraden prokazují,
že nejméně na polovinu pozdějších
rozvodů je zaděláno už v okamžiku seznámení.
Překvapivé, že.
Při současných počtech 30 tisíc rozvodů
ročně už je to poměrně velká cifra jedinců,
kteří se už samotným výběrem svého
takzvaně „osudového“ partnera netref í.
A kde máte jistotu, že právě vy nebudete
mezi nimi? To vám nikdo nezaručí, ale
jistou pomocí může být si karty spolu
s par tnerem zavčasu pořádně prohlédnout.
Jen namátkou otevírám některé
z nich (bydlení – vesnice x město, u rodičů
x samostatně / děti – zda vůbec,
kdy, kolik, kdo s nimi bude doma, jak
dlouho / výchova / provoz domácnosti
/ finance – společné, rozdělené, kdo na
co bude přispívat / kontakty s příbuzenstvem
– jak často / náboženské vyznání
– zda vůbec, jaké, jak intenzivně / volný
čas – koníčky – samostatně x společně /
trávení víkendů a dovolených – společně,
odděleně,…)
Zdá se vám to příliš složité? Máte za to,
že se dokážete s partnerem na všem nějak
domluvit, když se přece máte tak rádi?
Moc bych vám to přála, ale raději to cvičně
zkuste už teď.
Balcarová, Jitka
 
Víra a rodina
Asi se všichni shodneme na tom, že víra hra je
v rodině podstatnou roli. Různice vyvstanou,
až když se pokusíme popsat, co to je,
to podstatné. Jedním z podstatných úkolů
rodiny je přivést na svět, vypiplat, vychovat
a do světa vyslat, vnitřně co možná nejzdravějšího
jedince.
Rodiče jsou kolegové Boží, kteří od početí,
přes narození až po inaugurační slavnost
dospělosti spolutvoří člověka. Švýcarský
biolog Portmann porovnával jednotlivé živočišné
druhy z hlediska schopnosti mláďat
opustit hnízdo.
Mezi háďaty, kuřátky, koťaty, hříbaty, která
jsou schopna opustit matku a hnízdo za
několik dnů či týdnů, našel lidské mládě
jako naprostou výjimku, která k tomu, aby
mohla samostatně žít, aby byla oddělitelná
z hnízda,potřebuje 14 –16 let. Tak strašně
dlouhou dobu to trvá Bohu, rodičům, sourozencům,
dědečkovi a babičce, kmotříčkovi
a kmotřičce, příbuzným, sousedům, přátelům
a blízkým,než spolustvoří duši živou, nitro
svébytné osobnosti.
A právě proto, že aktérem, či spolu-aktérem
té tvorby je Bůh, je víra v tom procesu
tak podstatná. Víra jako ten nejzásadnější
vztah, jako vztah z celého srdce, zmocňuje
člověka, činí ho nezávislým a nosným.
Víra umožňuje samostatnost, ten základní
vztah z celého srdce vyvádí ze všech závislostí,
závislost na rodičích či rodině nevyjímaje.
Takže víra v rodině není pouze tmelem
či lepidlem, které spojuje různé v jedno.
Společná modlitba před jídlem, společný odchod
v neděli ráno do kostela, to jsou pěkné
prožitky rodinné jednoty. Ale já chci označit
za podstatnou jinou roli víry v rodině. Při
křtu vyznávají rodiče, že jejich dítě nepatří
pouze jim, ale že patří Bohu.
A toto vědomí si uchovávají celých těch
dlouhých 15 let. Vědomí a vyznání brání rodičům
jejich dítě plně definovat, vytvářet si
z něj svůj obtisk či výlisek své vůle, brání jim
své dítě vnitřně manipulovat, ochočit si ho
ve svém přesvědčení.
Rodiče dovedou i ve svém vztahu k dítěti
„očekávat na Hospodina“ trpělivě čekat,
až s ním Bůh učiní velké věci. Víra v rodině
pak vede k většímu respektu každého člena,
u vědomí, že nejsme tvůrci, ale pouze spolutvůrci.
Karásek, Svatopluk
 
Sourozenecké vztahy a hněv
 
  
Mám jednoho staršího bratra, který letos maturuje a doma se skoro neukáže. Pak jsem já, Lukáš s námi nežije, ale je o dva měsíce mladší, takže hned v pořadí, pak má drahá pokrevní sestra Karolína (15), potom Tomáš (13), Deniska (10), Ivan (9) a Bětka (8). Z tátovy strany Toník (3) a Honzík (2) a nakonec Rozárka (6 dní). Z toho vyplívá, že když naši nejsou doma, což je poměrně často, získávám dost rodičovských povinností. Vzhledem k tomu, že jsem v podstatě nejstarší už čtyři roky, děti si na to zvykly a nijak se nevzpouzí mojí pozici třetího rodiče. Samozřejmě až na výjimky. A tím se dostávám k původnímu tématu Hněv. Myslím, že o sourozeneckém hněvu se dá mluvit jen v mém vztahu s Karolínou. Se starším bráchou mám vztah výborný, skoro se nevidíme, takže když je náhodou doma, tak si nechceme kazit hezké chvilky, pro mladší sourozence jsem takový most mezi nimi a rodiči, ten, co se za ně přimlouvá, když mají nějaký průšvih, oni to ví, takže i když jsou na mě naštvaní, tak nic neřeknou, protože si to nechtějí rozházet. Za to Kája, ta mi to všechno vynahradí, připadá si dospělá a odmítá poslouchat nějakou sestru, navíc má hodně podobné špatné vlastnosti jako já. Je to, jakoby člověk dal všechny svoje špatné vlastnosti dohromady, napěchoval je do nějakého člověka a rázem má sestru. Jenže u sebe člověk špatné vlastnosti omlouvá a na druhých je hledá. To je podle mě jádrem sourozeneckých svárů, ta vzájemná podobnost je někdy úplně příšerná.
Měkutová, Anna
 
 
Autor: 
Groll, Tomáš
Autor: 
Balcarová, Jitka
Autor: 
Karásek, Svatopluk
Autor: 
Měkutová, Anna
Rok vzniku: 
2006