Pryč od Hospodina

Otištěno z časopisu Bratrstvo 2/2007

Ale Jonáš vstal, aby uprchl do Taršíše, pryč od Hospodina. Sestoupil do Jafy a vyhledal loď, která plula do Taršíše. Zaplatil za cestu a vstoupil na loď, aby se s nimi plavil do Taršíše, pryč od Hospodina. (Jon 1,3)



Boží slovo chce Jonáše nasměrovat do Ninive. Ale Jonášovi se právě tam nechce. Tvá vůle, Pane, není mou. Jak já chci, a ne jak ty chceš, tak se staň! Aspoň tady na zemi se my lidé zařizujeme podle sebe. Jonáš odmítá Boží zavolání a jde si po svém. To není reakce hodná proroka. To není dokonce odpovídající jednání pro jakéhokoli člověka, poslat takhle k šípku svého Stvořitele i s jeho vůlí. Ale v bibli se o tom nejednou píše, protože tak jednáme.

„Jeden lístek lodí z Jafy do Taršíše, prosím. Kolik to bude stát? Hm, ano, tak tady to máte, drobný si nechte. Díky a nashle!“ Jonáš není žádný snílek a mluvka. Co si předsevzal, to také udělá. Když už kvůli něčemu vstal, tak se hned zas neposadí, dokud si svou neprosadí. Má silnou vůli. Škoda, že je to jenom svévole.

Ale kde vlastně je ten nebo ta Taršíš? Kam Jonáš jede? Myslel si, že tam na něj Hospodin bude krátký? Že už nebude spadat pod Boží pravomoc? Pro odpověď schovejte mapu, ta vám v hledání moc platná nebude. A zůstaňme u Písma.

Jednak Taršíš je „pryč od Hospodina“. Hned dvakrát to zazní v popisu Jonášova útěku. Pryč od jeho slova, pryč od toho, k čemu Bůh volá. Pryč od jeho poslání. Dejte mi s tím pokoj! Od toho dávám ruce pryč. A dále je slovem „taršíš“ označován drahokam, jehož název máme přeložen jako chrysolit. A nakonec víme, že šlo o místo, odkud se dováželo stříbro, moc dobré a kvalitní stříbro.

„Promiňte,“ říká Jonáš cílem své cesty, „na nějaké Boží slovo já teď nemám čas. Je tu moje práce a moje kariéra. Moje povolání a profesní, a s tím úzce spojený platový růst. Uživit rodinu. Splácet leasing na auto. Postavit barák. Nové vybavení domácnosti, LCD televizor ... Opravdu se nezlobte, ale nějakému Božímu slovu a poslání teď opravdu nemohu věnovat svůj vzácný a drahocenný čas. Čas, to jsou totiž, milánkové, peníze.“ A Jonáš už je na palubě lodi, aby nezmeškal vyplutí.

Tak o to mu jde. Vsadil na prachy. Dosadil si je na první a rozhodující místo svého života. Je jasné, že nelze sloužit dvěma pánům. Rozhodl se, jak se rozhodl, a dal v povolání u Hospodina výpověď. Jde od něj pryč, do jiné firmy. Jde za „lepším“ a nastupuje u Taršíše.

Jenže takhle prostě a idylicky jako běžnou změnu zaměstnání to bible nepodává. Jonáš doslova uprchl. Nemohl odejít jen tak, slušně. Když chtěl pryč, pak jedině tak, že se z něj stane uprchlík. Tedy člověk, který opustil často to nejvzácnější, co měl. Člověk, který za sebou nechal svůj domov, své kořeny. Člověk, který ztratil na určitém místě smysl svého života a nevidí tam pro sebe už vůbec žádnou budoucnost. Právě tak se rozchází Jonáš s Hospodinem. Čeká pro svůj život pevnou jistotu ve finančním zajištění, ale stává se z něj uprchlík se vší dramatičností, kterou to slovo v sobě skrývá. Uprchlík z pravé lidskosti poslušné Božího volání. Uprchlík ze vztahu k Bohu.