Přijď králoství tvé

Otištěno z časopisu Bratrstvo 3/1998

Co se ve světě děje, to je pořád stejné, má to stejnou podstatu, i když se mění tváře nebo jména: člověk se dobývá zpátky do ráje, do matčina lůna, chce zapomenout, že život se podobá kupě divně rozstříhaných papírků na dětském stole (jako při hře puzzle) a že sám to za nic na světě do jednoho obrázku nesloží. Chtěl by zapomenout na slova a věty, které se k sobě nehodí, na chvíle, které k sobě patřit nemohou, na lidi, kteří se rozešli... Nakonec jde stále stejně o to: aby život tolik nebolel, aby měl aspoň nějakou souvislost a abych nebyl sám...

To, co lidé u Ježíše zahlédli, prožili, začali tušit, čeho se dotkli, nadechli - bylo docela nové. Nové a jiné. My do toho nového taky můžeme vstoupit a patřit - třeba skrze slova, která Ježíš učil učedníky říkat (aby nové situaci odpovídala).

Začínalo se slovem "Otče", to je slovo, které oznamuje, vytváří, způsobuje, zakládá hlubokou souvislost bytí, lidí a dává jí záruku... Tím se opravdu dá začínat.

Druhé slovo bylo "posvěť se jméno Tvé" a bylo to přiznání: ať Tvoje věc (zakládání souvislosti) je Tou První. (To je změna, když to člověk dokáže říci, když už neříká "prvně já a moje záležitosti", je z toho tolik svobody a pokoje).

A dnešní slovo "přijď království Tvé" - už má zřetelněji podobu prosby:

Je v ní skryta ohromná Touha. Ať se běh věcí, světa proměňuje tak, jak jsme to viděli, prožili u Tebe. Nemocní ať ztrácejí svou nemoc, štvaní svou štvanost, lidé nacházejí svobodu, slzy ztratí důvod, lidé jsou spolu a s nimi - kdo? Bůh přece. Ať se změní rozložení moci, vlivu, ať se změní silové pole, v kterém jsme, ať se objeví nové tíhnutí, ať sem začne zasahovat vliv toho nového a dobrého, které se odvíjí u Tebe a od Tebe.

Počkejte! Ještě než to slovo zkusíte s touto nesmírnou touhou opakovat, všimněte si jedné důležité věci: Z učedníků se nestali (nestávají) blouznivci. To se lidem stává, že zahlédnou něco nového (třeba pomocí drogy nebo náhodou nebo když potkali nějakou autoritu...) - a tak nad tím starým mávnou rukou, nad spoustou věcí i nad spoustou lidí. Nestane se to učedníkům taky? Neutečou ze života jinam? Nebudou chodit s hlavou v oblacích, s hlavou plnou Snu? Nestanou se dokonce nepřátelští ke světu? Nebudou nenávidět všechno, co se bude jejich snu vzpírat, nezkusí to všechno odmávnout, popřít? Ne! Když se řekne "přijď", tak to znamená: sem přijď! Boží království má přijít sem a tady má proměňovat věci, vztahy, poměry.

Učedníci (křesťané) jsou podivuhodní v tom: to, co je potkává, je až opojně krásné, oni jsou přesto střízliví a přitom nejsou ani trochu rezignovaní. Říkává se tomu "křesťanská svoboda". Oni vidí zřetelně, co tu je, a nejsou tím uhranuti, ani neuhýbají očima někam nahoru, ve zvláštní jasnozřivosti vidí skrze bídu, rozpolcenosti, nesouvislosti, strach a tmu světa to, co tu být má, a jsou svobodni sebe pro to nasadit.

Takže si dejte trochu pozor na to, až tuto prosbu budete říkat, pozor na to, aby se vám oči nestočily někam moc nahoru. Pro jistotu tuto prosbu říkejte s otevřenýma očima, dívejte se při ní okolo sebe. Myslím, že by vám pohled měl sklouznout po všem, co vidíte okolo. Tady... právě tady, to, a to, a to - to všechno dostává novou souvislost a má dostat jiné tíhnutí. Pavel Jun