Přátelství (soubor textů)

Orištěno z časopisu Bratrstvo 7/2006

Umíte být přáteli?

  

Mám dojem, že samotné slovo „přátelství“ již vyzařuje hřejivé teplo. Kdo z nás zažil, co to znamená mít přátele, bude se mnou souhlasit, že je to asi jediná forma bohatství, která se nedá vyčíslit ani spočítat. Je pro nás zdrojem inspirace, pozitivní energie, zážitků a radosti. Dobrý přítel je jako poklad, který nám byl svěřen a když s ním dobře zacházíme, obohacuje nás celý život. Život bez přátel je smutný, vyprahlý jako pustina.



Ale jak vlastně takové přátelství najít? Jak poznat, kdo přítel je a kdo není? Je to ten, kdo chodí se mnou do školy, nebo do sportovního oddílu, nebo jezdí na hory, žije vedle v domě?

Přátelství je vztah, a ten potřebuje vyrůst, potřebuje mít z čeho vyrůstat, např. z našeho času a energie, vzájemného sdílení nejen dobrých zážitků, ale života jako takového. Mezi přáteli je pouto důvěry, lásky a vzájemného pochopení. Přátelé se o sebe zajímají, navštěvují se, vědí toho o sobě hodně, ale nikdy by tyto znalosti nezneužili. Přátelé o sebe pečují, pomáhají si, jsou k sobě otevření, nic nemusí skrývat, umí jeden druhému nastavit „zrcadlo“, tedy říci citlivě i věci, které slouží k nápravě chyb. Upozorní-li nás přítel na nějakou chybu, kterou děláme a nejsme si jí ani vědomi, je to pro nás dar, a tak bychom kritiku přítele měli přijímat s vděčností. Přítel chce totiž pro toho druhého jeho dobro. Pomáhá mu, když to potřebuje, aby on rostl jako osobnost, aby se mu dobře vedlo, varuje ho před nebezpečím. Přítel nás k ničemu nenutí, nemanipuluje, ale stará se o nás, dává nám svobodu rozhodovat se a respektuje nás.

Přísloví říká, že teprve v nouzi poznáme, kdo je náš přítel. Na přítele se můžeme spolehnout, že nám pomůže, když to budeme opravdu potřebovat. Znamená to ale, že naše vztahy jsou vzájemné, tj. opětované, ne jednostranné (nebo jen jednostranně výhodné). Je těžké být přítelem někomu, kdo o přátelství nestojí. Tam přátelský vztah nemůže vzniknout. Přátele spojuje pouto, kterého si oba váží.



Jak vůbec takové přátelství vzniká? Někdy nepoznáme hned, že se konkrétní člověk stane naším přítelem. Někdy to trvá i řadu let, kdy se z běžného kamarádství stane přátelství. I my samotní někdy potřebujeme lidsky vyrůst, abychom si uvědomili, že přátele potřebujeme. Setkáme-li se s neštěstím, máme-li dojem, že se nám smůla lepí na paty, máme-li zkušenost s někým, kdo nás zklamal, to jsou chvíle, kdy sami rosteme pro přátelství, možná teprve na základě zkušeností s lidmi, kteří nám ublížili, si umíme opravdového přátelství vážit.



Jak je možné, že někdo má přátel hodně, někdo žádné? Neřekla bych, že přátelství je něco obyčejného, co vzniká bez našeho přičinění. Někdy potkáme člověka, který nám tzv. padne do oka, je podobného založení, nebo stejných zájmů, je nám s ním dobře a vidíme, že naše vzájemné chvíle nebo aktivity působí radost nám oběma. Má-li někdo hodně přátel, znamená to, že hodně do těchto vztahů investoval, že se umí dělit o čas, o zážitky, že lidem je s ním dobře. Má-li někdo přátel málo, nevidím v tom chybu. Nemá-li však žádné přátele, je to znamení, že je opuštěný, bude víc ohrožen. Množství či počet přátel není nejdůležitější. Spíše hloubka vztahů, jejich pevnost, spolehlivost ukazují na kvalitu přátelství. Přirovnala bych kvalitu přátelství a jeho ryzosti ke drahému kovu, třeba zlatu. Zlato se dá napodobit, ale po čase zjistíme, že falešná krása této napodobeniny mizí a zůstává jen pachuť, odřený kov, který nemá žádnou hodnotu.



Umím já sám být přítelem/přítelkyní? Nemáme-li žádného přítele, měli bych se podívat nejdřív do svého nitra, zda není chyba v nás. Hledám-li například přítele jen proto, aby mi naslouchal, aby mi pomáhal, aby mě podporoval, či obdivoval, ale já sám nejsem připraven mu tuto pomoc či službu opětovat, pak ještě nejsem pro přátelství dostatečně zralý. Učím-li se mít rád přátele, učím se nezištné lásce, prožívám formu lásky, které se řecky říká „agape“. Je to nesobecká láska ve svobodě. Křesťanství nás učí milovat druhé, učí nás mít rádi sama sebe, abychom pak o to víc mohli mít rádi druhé.

V přátelství je velmi důležitá svoboda. Opakem svobody je buď nesvoboda, což si řada lidí vysvětluje jako útisk či trápení, ale opakem svobody je i vytváření závislosti, žárlivost, citové vydírání, manipulace (nečestné zacházení, využívání jen výhod ve svůj prospěch). Pravé přátelství dává druhému svobodu, aby se mohl rozvíjet tak, jak on potřebuje, nezávidí mu, ale má radost, když se druhému vede dobře. Přítel není mým majetkem, nemohu mu nařizovat, co má dělat, s kým se má bavit a s kým ne, kam má chodit, apod.

Ježíš nám ukazuje, jak vypadá opravdové přátelství, Bůh člověku říká: "Buďme přáteli." Učí nás odpouštět, přijímá nás takové, jací jsme, dal za nás i život.

Přemýšlet o tom může být pro nás zdrojem inspirace, povzbuzení i naděje.



Být přítelem je poslání, je to i dar. A jak to bývá v životě s velkými dary, jen ten, kdo je na obdarování připraven, má z daru opravdovou radost a umí dar užít naplno.

Rabiňáková Dana

Takhle ne můj milý

  

„Tak hele, včera ses choval fakt nemožně a dost se mě to dotklo. Stačilo přece říct pár slov a mohlo být jasno!“ Dlouho jsem nevěděl, proč mezi mými nejlepšími přáteli jsou lidé, kteří se na mne umí rozzlobit a dát mi to přímo najevo. „Myslela jsem, že víš, že mi můžeš věřit.“ Skrze jedno tohle vynadání jsem si uvědomil, co je za tím. Ona totiž ta zlost měla jasné příčiny: provedl jsem hloupost. Je sotvaco těžší (krom přiznání se ke zradě) než klidné a přímé vyjádření nelibosti nebo rozpaků z chování druhého. Když s respektem a bez uražení takovou výtku přijmu, dáváme si navzájem podivný, ale veliký dar. Něco, co nechceme, ale co je dobré, co oba potřebujeme. Pokud tohle spolu zvládneme, všechno ostatní – podpora ve smutku, sdílení snů či radosti – získá lehkost i mnohonásobnou hloubku.

Přátelství je druhem lásky. Zamilovaní se dívají jeden druhému do očí, pohledy přátel naopak směřují stejným směrem. Jejich štěstí je ve sdílení drobností, které pro kohokoli jiného nic neznamenají. Jádrem milostného vztahu jsem já sám v druhém a druhý ve mně, středem přátelství je společný pohled na svět. Ale to vlastně jen špatně interpretuji skvělý traktát Čtyři lásky od C. S. Lewise.

Kdosi řekl: „Neber si dívku, se kterou je ve dvaceti krásné spát, ale se kterou si budeš v šedesáti rád povídat.“ Jsou někdy chvíle, kdy jsme se ženou jeden druhému divně vzdáleni. Kvůli tomu potřebujeme přátelství – nemůžeme-li se, vinou kdovíčeho, chvíli dívat jeden na druhého, díky sdílené „vášni“ můžeme svorně obrátit svoje pohledy na stejnou věc (soustředit se třeba na přípravu luxusní večeře nebo na hledání trasy pro výlet). Jsem rád, že moje žena je i nejlepším z mých přátel. I přesto, že nesnáší whisky, Johna Coltrana a filosofii.

Titěra Samuel

Víra a přátelství

  

V zásadě nevidím rozdíl mezi přátelstvím lidí věřících a nevěřících. Dobrá přátelství mohou být tam i tam. Přece si však myslím, že kromě obecně uznávaných hodnot (přítel příteli důvěřuje, nezradí ho, pomáhá mu, zastane se ho, nestydí se za něho, neopustí ho v nouzi…) některé věci jako by vyplývaly přímo z víry. Například:

Přátelé před sebou nemusí nic skrývat. Vědí i o svých slabostech. Mohou si být blízcí to té míry, že přítel může hrát roli zpovědníka. Přítel se snaží přítele pochopit. Když se jeden dostane na šikmou plochu, druhý ho neopustí, neodtáhne se od něho: Zklamal jsi mě, už s tebou nechci mít nic společného. Ale právě proto mu také včas dokáže říci NE a nebude ho ve všem “chápavě“ podporovat.

Přátelství mívá i trhliny. Třeba mne přítel nepodržel v něčem, na čem mi záleželo. Nebo já jeho. Udělal jsem něco za jeho zády. Byl jsem zbabělý a nezastal jsem se ho. Nějak se při mně projevilo sobectví, strach, vypočítavost, prostě to, čemu bible říká hřích. Z bible slyším, že je možný nový začátek. Zklamal mne, ale mrzí ho to, a já přece mohu odpustit. A také mohu sám udělat první krok. Víra pomáhá vidět nedokonalé lidské vztahy v perspektivě naděje.

Dobré přátelství nese dobré ovoce i pro okolí. Ti dva tu nejsou jenom pro sebe. Neuzavírají se, neodtahují se od druhých. Dobré přátelství je ku prospěchu všem, je přínosem pro celou společnost, jeho ovoce poznávají i jiní, a dobré ovoce zůstává.

Co jsem tu napsal, není ani tak výsledek mých životních zkušeností. Jako jindy, i tentokrát jsem všechno opsal z bible, hlavně z toho, jak o přátelství mluvil Ježíš s učedníky (J 15,12-17); nazval je tehdy svými přáteli, i když věděl, že ho za pár hodin opustí.