Posvět se jméno tvé

Otištěno z Časopisu 1/1998

To máte jako s tou dětskou hrou "puzzle", co se skládá rozstříhaný obrázek. Jak to děláte? Musíte se nejprve někde chytit, nejlíp se to dělá na okraji, musíte najít dva kusy, které k sobě patří, pak hledat třetí, který k nim zapadne.

Stejné to máte se slovy. Také je mnoho různých slov. Nehodí se k sobě všechny. Také je zkoušíme dávat dohromady, když spolu mluvíme, když přemýšlíme... Jen to je těžší než s puzzle obrázkem. Tam víme, že obrázek tam někde musí být. U slov si nejsme tak jisti. Když se třeba nehodí věta, kterou řeknete vy, k větě, kterou řekne ten druhý - jak se tomu říká? "Hádka." Když se mi v hlavě neskládají slova dobře vedle sebe, jak se tomu říká? "Nesmysl". Je těžko dát dohromady slova. Přitom se slovy jde o mnohem víc než jen o obrázek z papíru. Možná je problém, kde začít, jakým slovem.

To vám byla zvláštní zkušenost, kterou lidé dělali s Ježíšem. Najednou se k sobě slova hodila, lidé se k sobě hodili, Bůh se hodil k lidem... Život byl něco souvislého ("smysluplného" - tak se tomu taky někdy říkává).

Lidé se tomu divili, byla to zvláštní zkušenost, a pak prosili: nauč nás modlit se. Tzn. také: nauč nás říkat slova, kterými se dá začít a která se k sobě budou hodit, a my budeme vědět, že se hodíme sem (patříme sem), a jak k sobě všechno patří, a že to má smysl. Tak Ježíš učí učedníky modlit se a my se to učíme s nimi.

Posledně jsme začali - vlastně od středu. "Otče náš, který jsi v nebesích". Dnes dál: "Posvěť se jméno Tvé". To je slovo, které se k tomu prvnímu opravdu může přidat. A všimněte si, jak. Jestli člověku šlo dřív především o jeho věci, o to, co člověk vymyslel, umínil si, poznal, musel, prožil a udělal, na čem mu záleželo, co se jemu mělo podařit a co se mu podařilo - to bylo dřív nejvíc důležité - tak teď je to Jinak: "Posvěť se jméno tvé": Ty se stáváš prvně důležitý, na Tvé věci záleží, na tom, aby se prosadila, aby se stala skutečností. Jak to mohou a dokáží ti lidé říci? A tak zřetelně, pokojně, s úlevou a přitom ne rezignovaně a alibisticky. Inu, když se začíná tím prvním slovem... Před Ježíšem se stala "svatou", důležitou, rozhodující, určující "věc Boží" ("Království Boží" - říkal Ježíš), prosazení jeho vůle (jejíž podstatu vyjadřuje už to první slovo - "Otče" jako bytí s...)

A člověku na tom potom může záležet (a to je tak podivuhodné!) hluboce ale taky pokojně. To je něco docela jiného než nervózní křečovitost, s kterou člověk předtím prosazoval svoje věci. Zkuste si to říct. "Otče náš. Posvěť se jméno tvé". Vnímáte to osvobození: jde prvně o "ne jen mou" věc, nejde jedině a nakonec o moje věci, s kterými jsem se dost natrápil, dost lidí si znepřátelil, dost se s nimi nadarmo utahal, nejsou to moje věci, na kterých naposled záleží. A přesto nezůstávám "dole" stranou nebo mimo. Co je tohle za Věc!!

Pavel Jun