Postní pobožnost Samařanka u studny
Autor
Program z příručky Na lovu perly
Pomůcky:Velká mísa (dá se symbolicky použít křtitelnice), džbán s vodou, různé kameny v košíku, plovoucí svíčky.
Téma ŽÍZEŇ: Postní setkání, kdy si uvědomíme, co znamená žízeň a po čem ve svých životech sami žízníme, pomůže nám k tomu příběh z Janova evangelia Samařanky u studny.
Pozdravení a uvedení do tématu:Sedneme si do kruhu a doprostřed dáme mísu a vedle ní džbán s vodou. Všechny pozdravíme a ukážeme na džbán s vodou. V dnešním příběhu si budeme vyprávět o vodě. A bychom si to lépe představili, doplňte prosím moji větu: Kdybych byl/byla vodou, byl/byla bych… Sbíráme nápady, kde a v jaké formě se všude setkáváme s vodou.
Voda je důležitá, voda přináší život, schválně, jen spočítejte, kolikrát jste dneska za den už použili vodu? My se máme moc a moc dobře, neznáme, jaké to je, žít bez vody. Otočíme kohoutkem a teče nám pitná, čistá, dobrá voda. Máme dostatek, žijeme s podnebném pásu, kde si sice stěžujeme na narůstající sucho, ale opravdové ničivé sucho tu nemáme. Dostupnost vody je pro nás samozřejmostí.
Vyprávění:Ale ne všichni takové štěstí mají, jsou místa, kde musíte za vodou putovat, musíte jít ke studni. A tady taky začíná náš příběh.
Sejdeme se u studny (do mísy nalijeme vodu). Ježíš jde se svými učedníky z Judska do Galileje a musí projít Samařskem. Musel? No vlastně slušní židé si raději zašli kus cesty, aby se Samařsku vyhnuli, vzali si to oklikou okolo Jordánu. Byla to i bezpečnější cesta. Ale Ježíš musel projít přes Samařsko, prostě chtěl tudy jít. A v poledne i s učedníky šli okolo města Sychar, učedníci šli sehnat něco k jídlu a Ježíš unavený, usedá u studny. Jak je to vlastně krásný obraz. Ježíš, sám Bůh usedá u studny a má žízeň, ale nemá vědro ani džbán. Žíznivý Bůh, co čeká až mu někdo pomůže se napít.
A skutečně přichází žena, Samařanka, jak jinak. Jde načepovat vodu v poledne. To je zvláštní, obvykle se pro vodu chodilo ráno nebo večer, tak abyste se vyhnuli ničivému polednímu slunci, a taky abyste si mohli po cestě pokecat se sousedkami. Ta žena, ale asi měla důvod, proč šla pro vodu v poledne. Asi nestála o popovídání, asi nestála o tázavé pohledy. Asi chtěla být sama. Jenže jaká smůla u studny někdo je, a je to dokonce muž.
V příběhu nemá ta žena jméno, je nazvána jenom jako Samařanka, a nebude to tím, že by v příběhu měla jen malou roli, ne ona je hlavní postavou. Ale tím, že nemá jméno, možná nám pomůže, dosadit to své. Je to žena, stejně jako je mnoho jiných žen. A co je důležité, Ježíš při rozhovoru s touto ženou ukazuje, že zná lidské srdce, že zná lidská trápení, zná naše potřeby. Sám to taky zažil, žíznivý Bůh přímo u studny.
Ježíš má žízeň, a právě přicházející žena, mu může pomoci. Chvíli se nad žízní zamyslíme. Žízeň je něco, co pociťuje už čerstvě narozené dítě, žízeň nás udržuje při životě, je to i jedna z posledních potřeb, kterou má i umírající člověk. Žízeň. Stejně jako Ježíš se můžeme sejít u studny a uvědomit si, připomenout si. Po čem žízním? Co je mým zdrojem života? Po čem žízní moji přátelé? Po čem žízní svět? (Otázky pokládáme postupně a necháme čas, aby si mohl každý sám odpovědět. Kdo má odvahu, může odpovědět nahlas. V košíku nachystáme kameny, různých tvarů i velikostí a každý může při své odpovědi vzít jeden kámen a přiložit jej ke studni, k míse s vodou, tím studnu dotváříme.)
Jsme v postní době, je to doba, kdy možní víc, než jindy si můžeme naše žízně uvědomit a nebát si je přiznat. Předložit je před Ježíše. Tak to udělala i Samařanka. Ježíš je tu, je nablízku, stojí o rozhovor, čeká na něj. Chce vést rozhovor tváří v tvář. A jakmile se mu to podaří, žena zpozorní, podívá se na cizince a odváží se mu koukat do tváře, tak Ježíš jde přímo k věci a říká: Jdi, zavolej svého muže a přijď sem! A žena odpoví: Nemám muže. Správně jsi odpověděla, vždyť jsi měla pět mužů a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.
Až v tomto odhalení odkrytí se tne do živého. Ježíš ani ta žena si už na nic nemusí hrát. On to ví, on to ví, proč žena chodí v poledne, a ne jako všechny ostatní, od to ví, jak zpackaný život ta žena má, on to ví, jak moc to může bolet, a že na začátku i ta žena nejspíš chtěla mít normální a šťastný život. A co mě na tom celém fascinuje, Ježíš nesoudí, dokonce ani nepřináší řešení, Ježíš vlastně jen ukazuje a odhaluje svoji blízkost. Ježíš sice Bůh, ale i člověk to zná, naše potřeby, naše touhy, naše přešlapy. A ta žena to zažívá, Ježíšovu blízkost, Ježíšův pohled, který nesoudí, ale přijímá ji takovou, jaké je, i v čem zrovna je.
A to je myslím, vskutku postní naděje a odhalení i pro nás. Nebojme se před Ježíšem odhalit to, čeho se možná sami bojíme, co nás trápí, co ostatním neříkáme a možná se to bojíme přiznat i sami sobě. Vpusťme Boha do našich životů a nechme se i my občerstvit nadějí, že už na to nejsme sami, že zdroj uzdravení, naděje, lásky, nového začátku je nám na dosah. Zažijme tu radost jako ta žena, že Bůh za mnou přichází, má o mě zájem, že už na to nejsem sám nebo sama, že už před ním nemusím nic skrývat, za nic se stydět. Ježíš trpělivě čekal tehdy na ženu a čeká i na nás.
Ale chce to kus odvahy, tak jako ta žena si přiznat: Nemám může…Nemám to, po čem toužím. Já to nemám, chybí mi to, a už po kolikáté bolestivě zjišťuji, že žádný člověk tu moji potřebu nenaplní. Ano, to zjištění bolí, žádný člověk mi nedá smysl života, snad na chvíli, snad trochu. Ale nikdo nám nedokáže nabídnout a darovat to, co Bůh. Smysl pro naše životy, vodu, které když se napijeme už nebudeme mít žízeň. Zdroj živé vody, takže už nebudeme potřebovat džbán, ale ten zdroj najdeme sami v sobě, ve vztahu s Bohem, v Bohu. Tím zdrojem a živou vodou je totiž Kristus sám, takže pak se můžeme napít kdykoli a kdekoli, a dokonce se tím zdrojem pro ostatní můžeme stávat i my. Nechme se v postních dnech naplnit láskou, nadějí, soucitem. Buďme na sebe nároční a vůči sobě upřímní, nechtějme žádné náhražky, žádejme to nejlepší, Boha samého!
Modlitební ztišení:Ztišme se k modlitbě a modleme se za naše žízně, za to, po čem žízní naši přátelé, naše společenství, naše rodiny, naše země, svět a příroda. Za každou vyslovenou modlitbu můžeme zapálit svíčku a položit jí na hladinu. Jednu svíčku zapálíme, ať si od ní můžou zapalovat i ostatní. Společně pak můžeme ukončit naše ztišení modlitbou Otče náš.