Otče náš, jenž jsi na nebesích
Autor
Otištěno z časopisu Bratrstvo 1/1998
"Nauč nás modlit se," řekli učedníci Ježíšovi. Co je to napadlo, nějaký záchvat zbožnosti? Na každého to někdy přijde?
Ne. Potkali Ježíše. A došlo jim - to je ale ohromná Proměna, která se nám u Něho děje. Se vším, s životem, s druhými lidmi, se smrtí s... se vším, na co si vzpomenete. To by se mělo projevit taky v tom, co říkáme, naše slova by se měla odvíjet od jiných slov, než jsme byli zvyklí. A jinak by se měla říkat. Proto řekli "nauč nás modlit se".
Važme si toho, že můžeme být při tom. Máme skrz "modlitbu Páně" šanci zachytit podstatu té Proměny, která se u Ježíše děla a děje. A bude dít. Naučme se taky říkat jiná slova a jinak. Stejně - naše stará slova už se nám nechce ani moc říkat. Je to tak dokola. A někdy i nám samým dojde - že nedávají smysl, že je neposkládáme tak, aby k sobě mohla patřit.
První slovo: "Otče náš, který jsi v nebesích". Znali jste to slovo?
Proměna, která s Ježíšem nastupuje, je veliká, už první slovo jeho modlitby to říká:
člověk předtím než potkal Ježíše, byl v jednom kole, myslím tím, že se točil pořád okolo sebe, a byl vlastně sám. První slovo, slovo, od kterého vycházel, kterým ráno začínal a večer končil, bylo "Já". Měl ovšem kolem sebe lidi, někdy i blízké, někdy dokázal říci s pochopením i "Ty", ale - vstupoval do vztahu k nim podle toho, jak to potřeboval, jak chtěl, jak mohl, jak dokázal. A taky z nich vystupoval, když nenašel sílu, odvahu, čas... nebo z nich byl vyhnán. Takže člověk nakonec byl nejvíc sám. Sám pro sebe, ze sebe. Že s někým býval, to bylo spíš nahodilé. Lidé u Ježíše poznali: k našemu životu patří vztah, patření - jako to "výchozí", jako to rozhodující. Patření ne jen k někomu, a někdy, ale "tak vůbec" - k Bohu.
V tom našem novém lidském patření je zvláštní jistota, stálost - dítě přece vždy patří k otci, je to vždycky jeho dítě, a je jedno, je-li zlé nebo hodné
a taky důvěrnost a přirozenost, jakékoli přetvařování se, hledání masky, je pro dítě zbytečné, on mě přece zná, a netýká se to jen části života, člověka, ale člověka celého.
A také je v tom druhořadost - dítě je na druhém místě, člověk je pozván, zavolán, přijat -- z toho úcta. "Já" je až na druhém místě.
Vnímáte tu Změnu situace? Člověk kvůli Ježíšovi přestává být patrně sám, do vztahů nevstupuje jen nahodile, jak je nutné, jak to přijde, neodpovědně. Uvěřit, potkat Ježíše, modlit se - to znamená prvně odpovídat. Vnímat svůj život jako odpověď. Napadlo by vás to?
Učedníci u Ježíše pochopili: změnila se gramatika. Nejdřív je "Ty", které se říká jinak, než když první osoba je "Já". Říká se s důvěrou, jistotou, přirozeností, důvěrností, stálostí a pokorou. Takže - až budete ráno vstávat a večer půjdete spát, a mezi tím, a přirozhodování... zkuste říct nejdřív "Ty", jak to učil Ježíš. "Otče náš, který jsi v nebesích".