opravdu vstaneme?
Autor
Otištěno z časopisu Bratrstvo 8/2000
Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání? Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li Kristus vzkříšen, je vaše víra marná a ještě jste ve svých hříších.
Když už něco tvrdíte, musíte pěkně důsledně, říká apoštol korintským křesťanům. Kristovo vzkříšení vám nedělá problémy. Ale že byste i vy sami měli vstát z mrtvých, to už ano? K čemu vám potom taková víra je?
Zdá se mi, že jsme těm dávným křesťanům v Korintu dost podobní. Vždyť víru v "těla z mrtvých vzkříšení" recitujeme při každém vyznání víry, ale že by se nějak týkala našeho všedního života, našeho postoje k nemoci, k postižení nebo životnímu omezení a ke smrti? Spíš podléháme heslu svého okolí: Jezme a pijme, neboť zítra zemřeme. (v.32) Všichni se bojíme smrti. Sotva se dítě narodí, už se rodiče strachují, aby neumřelo. A ono jednou stejně umře. Jako každý z nás. K čemu je nám taková víra, která nás nezbaví strachu? Která neotevírá nové perspektivy?
Apoštol říká bez obalu: Taková víra je na houby. A evangelium je vám k ničemu, pokud jenom zíráte, jaké zázračné věci Bůh umí a dělá, a přitom si nevšimnete, že to všechno dělá pro vás.
O Vánocích s gustem zpíváme "nám, nám narodil se", ale už nám nějak nedochází, že i o Velikonocích platí "kvůli nám, kvůli nám byl ukřižován a vzkříšen!" Nic, co Ježíš dělá, nedělá pro sebe, všechno dělá pro nás. Jeho život je nerozlučně spojen s hříšnými lidmi. U Jordánu se dal spolu s hříšníky pokřtít, pak s hříšníky jedl, přijímal je a hříchy jim odpouštěl a nakonec byl mezi hříšníky popraven. On vlastně na tu solidaritu s námi - hříšníky umřel. To, co vytrpěl a přestál, to všechno dělal proto, že se od nás nechtěl oddělovat, distancovat. A právě to ho přivedlo až na kříž.
Jenže tohle naše spojenectví na kříži nekončí! Ježíš si neřekl: teď už jsem vytrpěl dost , už chci mít klid a hříšníci mě nezajímají. Ježíš nechce být ani v nebi bez nás. Mám dojem, že teď vlastně ani není možné Ježíše a hříšníky oddělit. Jako bychom byli jeden kus, jedno tělo! A tak se Bůh Otec nemůže dívat na nás, aniž by jeho zrak nepadl na Krista. Nemůže bít nás, aniž by jeho rána nepostihla i Krista. (To byl Velký pátek). A tak je jen logické, že když vzkřísil Krista, vzkřísí i nás, ne?
Co by to bylo za Velikonoce, kdybychom jen ukazovali na něj: podívejte, tady je ta veliká výjimka - Ježíš, který byl vzkříšen, zatímco my jsme všichni na cestě do hrobu. Kdepak! To všecko se stalo kvůli nám. A to je evangelium. Jestliže se Bůh přiznal ke Kristu a vzkřísil ho z mrtvých, pak to znamená, že přijal i nás a také nás vzkřísí z mrtvých.
Ono to tedy vůbec nebylo tak samo sebou, že po Velkém pátku následovalo velikonoční ráno. Bůh by býval měl dost dobré důvody pro to, aby řekl: Když chce být Ježíš mermomocí s hříšníky, ať je spolu s nimi zatracen. Už ho nechci ani vidět. - Pak bychom museli žít před Boží tváří s vědomím toho, že oběť na usmířenou nepřijal. Že nepřátelství mezi námi dál pokračuje. Naše dny by stínila vina, kterou stihne zasloužený trest.
Ale Kristus byl vzkříšen! To je ta dobrá zpráva. Bůh tu oběť na usmířenou přijal. Svého Syna vyvýšil - a tím přijal i nás! Vždyť my jsme Ježíšovi v patách. Nebo on jde před námi. Záleží na tom, odkud se díváte.
A tak mi konečně dochází, co znamenají ty porůznu v evangeliu roztroušené věty: "Kdo má Syna, má život". "Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít". "Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne". "Já jsem dvéře". Rýsuje se to už i vám?
Víra v Kristovo vzkříšení není nějaká teorie, kterou jsme se naučili ke konfirmaci a teď ji občas opakujeme. Víra v Kristovo vzkříšení se týká i mého osobního života. Každodenní
ho vstávání. Smyslu života. Znamená naději, dobrý výhled, radostné očekávání. Protože to nejlepší teprve přijde. Nemusím úzkostlivě lpět na tom, co si užiju nebo neužiju. Smrtí není všemu konec, protože Bůh mě vzkřísí. To je také naděje pro ty, kdo mají zatím se svým tělem spíš jen trápení. Pro nemocné, postižené a vším možným trpící. Jejich vzkříšené tělo bude zářit jasněji než hvězdy a slunce.
Žije se dobře, když člověk ví, že před ním není vlhký tmavý hrob, ale velký den těla z mrtvých vzkříšení.
Autorka je farářkou v Moravči