Odpusť nám naše viny

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrst6/1998
Znovu to připomenu: Když člověk potkal Ježíše (nebo svědectví o něm), všechno bylo jinak, člověk se díval kolem sebe jinak, viděl jiné věci, (a staré věci jinak), jinak si ve světě připadal, jinak musel také jednat a mluvit...

My jsme byli pokřtěni většinou před spoustou let, a do kostela chodíváme, a myslíváme si, že víme, co křesťanská víra je a znamená, přesto - je to pro nás znovu a znovu překvapením. Tak tohle... je, je možné, je pravda? Znovu a znovu si necháváme připomenout, jak Jinak je všechno, když člověk potká Ježíše, stane se křesťanem.

Tentokrát si to připomínáme tak: Ježíš jednou učil učedníky modlit se, to znamená také - říkat ta slova, která se před ním stala možná, pravdivá, nové proměněné situaci přiměřená..., my jimi teď procházíme a učíme se z nich, co se to stalo a děje (s člověkem) před Ježíšem.

Dnes se dostáváme k tomu slovu: "Odpusť hříchy..."

Takže: Člověk před Ježíšem poznal svůj hřích a začal se jím trápit? Předtím o něm moc nevěděl, teď ví, že má hříchy, trápí se tím a touží po odpuštění? Tohle se stalo s člověkem před Ježíšem?

Ne. Jinak. Aby člověk "byl v hříchu", znal "hřích", k tomu nepotřebuje "věřit v Boha", ani potkat Ježíše, "hřích patří k člověku, nutně, tak jako tak (a je jedno, jak "tomu" říká).

"Hřích" si můžete představit třeba tak: jako zeď, která kolem člověka roste, není vidět, ale člověk o ní ví. Na některých kamenech té zdi je vyryto, že je věnovala "lidská slabost", některé jsou od "bolesti", nebo ze "zklamání", některé od "krutosti", nebo "nemoci", "pýcha" často přispívá, "závist", "povinnost a nutnost" (a další a další, osahejte si tu svou zeď doma), kameny jsou zpevňovány "strachem" a na rychlost stavby dohlíží "čas".
To zná každý:
Kolem nás jakoby rostla zeď,
dělí nás od druhých
uzavírá nám výhled
stavíme ji sami nebo jiní

Ovšem, prožít to můžete různě. Můžete mít trochu radost z toho, že máte svůj hrad, odkud se můžete bránit, že jste jakoby v úkrytu, že "nejste na nikoho odkázáni". Můžete mít strach z toho, co bude, až se ta zeď uzavře docela. Nebo si můžete s pocitem smutku, provinění uvědomovat, že takhle to být nemá, že Někoho ztrácíte, že Někdo se vám ztrácí. To poslední si lidé uvědomovali před Ježíšem, ale to pořád není to hlavní.

To hlavní je, že před Ježíšem se stalo tohle: jakoby se ta zeď začala drolit. Praskala, na některých místech se řítila, otevíral se nečekaný výhled, samota nebyla tak výlučná, "hřích" neměl moc člověka uvěznit.

A lidé z toho začali žít, s nádherným vědomím člověka nečekaně osvobozeného, zachráněného.

Projevovalo se to také tím, že druhým lidem nechtěli už dovolit, aby kolem sebe stavěli tu Zeď, nechtěli dovolit, aby kolem nich byla stavěna - dělá se to láskou, vnímavostí, pomocí, ("odpuštění" se říká), sami drolili tu Zeď. Tohle bylo v té prosbě jako oznámení, že to tak je - "odpouštíme našim viníkům". A předtím byla prosba "odpusť nám naše hříchy" - prosba o to, aby To, co před Ježíšem velikého zakusili - jak se drolí ta zeď, nejprve pojivo, kterým je strach... a člověk vidí dál a není sám - aby to pokračovalo dál, aby se ztratilo to, co člověka dělí od druhých a života, to, co jsme si právě představovali jako zeď stavěnou smutkem, bolestí, starostí, křehkostí, strachem... - aby se ztratilo to, čemu říkali "hřích".

Aby se ta Zeď zřítila

a člověk mohl vstoupit do Zahrady za tou zdí,

kterou známe ze své touhy a prvního biblického vyprávění o ráji.
Pavel Jun - farář

Biblický odkaz: 
Matouš 6,12
Autor: 
Jun, Pavel
Rok vzniku: 
1998