Nevěra (soubor textů)

Otištěno z časopisu Bratrstvo 8/2000

Nevěstce zaplatíš bochníčkem chleba, žena jiného však loví drahou duši.

Přísloví 6, 26

 



Vy, kdo jste na sjezdu (nejen) evangelické mládeže v Uherském Hradišti poslouchali přednášku o naději pro manželství, jste to slyšeli: Člověk není uzpůsoben pro trvalé soužití s jediným partnerem (viz střídání partnerů u příbuzných šimpanzů); ostatně pro ženu je výhodné, umožní-li občasnou nevěrou spermiím možnost soupeření. Říkají znalci ani nevím kterého oboru.

    Pochybuju, že se řídíte podle toho, jak žijí vaši příbuzní (šimpanzi), a v konkurenčním boji spermií se nevyznám. Zajímá mě něco jiného: dva lidi si slíbili lásku a věrnost až do smrti, a teď soukolí začalo skřípat, zadrhlo se a je tu kdosi třetí. Kde se stala chyba?

 

Hlava, nebo spíš slepé střevo?

     Leckde se teď píše, že se manželství a rodina změnily za poslední dvě století málem k nepoznání. Je to pravda?

     Obávám se, že v mnoha ohledech ano. Jestli byl dřív manželský pár s dětmi součástí široké rodiny a jejích zvyků a řádů, dnes se od ní oddělil - ovšem místo prarodičů mu do života mnohem víc mluví škola, různé zákony (třeba o rozvodech atd.) a státní instituce. Někdejší hlava rodiny už tolik neurčuje co a jak (jeho odpovědnost omezil a v něčem převzal stát), ba neurčuje ani, co bude jeho žena dělat: zatímco do konce 19. století se slušelo, aby manželovi pomáhala s jeho prací, od 1. světové války se prosadil ideál maminky, která je doma (však ji muž uživí); někdy od šedesátých let společenská norma ženám velí, aby byly samostatné, vydělávaly a nebyly na manželovi (ekonomicky) tak závislé jako dřív.

     Promiňte ty výlety do historie. To jen abyste věděli, za jakých společenských konvencí se vdáváte a ženíte.

 

Láska je jako neštovice plující temnou oblohou

     Je naše doba zkažená, bylo to dřív lepší? Někdy do roku 1920 se při vybírání partnera brala vážně širší rodina a její mínění. Pak toto pouto zesláblo a sňatků, které mladým domluvili rodiče, prudce ubylo. Základem manželství je přece láska, že ano, nikoli rozum (rodičů). Láska romantická a bláznivá, silná a sladká. Výbuch citů - lásko, Bože, lásko, kde ťa ľudia berú - milování je divoká píseň večera... Ale pak to slábne, jestli se ty hormony zklidnily nebo co, až přijde další krásný akutní záchvat... A je to tu (však šimpanzi taky nejsou celý život s jednou).

     "Pokud se lidé vzali pod vlivem romantiky, pak je po jejím vyvanutí normální, že při prvním střetu charakterů nebo vkusu se začnou ptát: proč jsem se vlastně ženil/vdala?" psalo se v roce 1939 a psalo se to s povzdechem: vždyť dřív lidi museli zůstat spolu celý život, ale co bude teď? Teď se zamilují do někoho jiného, aby prožili novou velikou lásku a štěstí!

     Tak ještě jednou: Je naše doba zkažená, bylo to dřív lepší? Neřekl bych. Zrovna manželská nevěra tu byla vždycky a i v dávných dobách se stávalo, že se někdo vyspal nebo často spával v nějaké nepříslušné posteli. Šlo o to, jak to řešit: a protože manželé dost dobře nemohli jít od sebe, hledalo se nejdřív řešení, jak zůstat spolu a krizi překonat.

     Dnes od sebe mohou mnohem snáz, v tom jsme trochu jiní. Tím spíš, že v našem století se rodina staví na vztazích, ne na rozumu rodičů. Šedesátá léta však přinesla ještě cosi nového: Vlastně ještě víc než na vztahu záleží na tom, abych v něm já byl šťastný/šťastná. Rozdíl malý, jen v zájmenech: Víc než my (manželé) váží já (v manželství). Pokud to znamená, že jsou si obě "já" rovna a obě mají být šťastná, není to novinka špatná.

 

Všechny vždycky pěkně pozdravte, děti, nikdy nevíte, kdo je váš tatínek!

     Ve starozákonních dobách se za cizoložství kamenovalo. Hlavně nevěrné dámy a pak pánové, kteří cizoložstvím s vdanou ženou vlastně poškodili práva jejího muže. Pak se doby měnily a třeba v minulém století patřilo mezi bohatšími měšťany prý téměř ke slušnému vychování, aby pánové měli milenku. Druhá půlka našeho století přinesla manželské komunity a s nimi pokus prohlásit věrnost a žárlivost za přežitek (vždyť jde víc o já než o my a ten druhý si mě nemá co přisvojovat). Ale moc se to neujalo, a tak se věrnost ctí i porušuje dál.

     Že se jednomu (jedné) rozdivočí hormony, to není žádný hřích. Život ovšem nejsou jen biochemické a fyziologické záležitosti a je na mně, zda se rozhodnu stát dobyvatelem cizích ložnic (ne-li rovnou sexuálním obejdou), nebo si vyberu věrnost. Napadlo vás, proč se extázím v cizích postelích neříká třeba sexuální stáž, nýbrž nevěra? Protože po takové stáži už nejste důvěryhodní. Nedá se vám věřit, co slibujete. Opak víry si zasloužíte. Popíráte, že se lze spolehnout na slovo.

     A to je dost velký malér: Manželské my dostalo pořádnou trhlinu. Žít s někým, kdo vám moc nevěří? A co vy víte, co s ním ta ztráta důvěry udělá? Manžel(ka) vám možná bude vyčítat, možná bude dělat scény, možná (v lepším případě) odpustí, anebo se to možná ani nedozví. Ale pro vás je váš vztah poznamenaný, poničený. Ublížil jsem a o to protivnější mi teď manžel(ka) je. Na začátku bylo svobodné rozhodnutí, že jeden pro druhého budete jediný/jediná. Zrada se nevěře taky říká. Ono nejde jen o tu postel - ta je spíš projevem praskliny někde na vašem souznění, na duši vašeho vztahu. Že vy jste o něj zapomněli pečovat?!

 

Už ho nikdy nechci vidět, čunislava!

     To se sice snadno řekne, ale on ten jeho (její) úlet měl nepochybně předehru. Nějak se zapomnělo pečovat o vzájemný vztah a duševní srozumění, a to je dennodenní práce pro oba. Nevěra začíná dřív, než se k vám vetře nějaký sexuální brigádník. Když se u psychologů dočtete, že za nevěru obvykle mohou oba, nevěrný i podvedená, možná vám zatrne. Zní to (pro zrazeného) příšerně, jenže na tom bohužel bude kus pravdy.

     Ještě než začnete dělat scény, křičet něco o parozích a sahat k násilí, zchlaďte si hlavu. Stojíte-li vy i on(a) o odpuštění a nový začátek, musíte se kus cesty vrátit a hledat, kvůli čemu to začalo. únava? Stereotyp? Možná vašemu partnerovi poněkud přeskočilo. Ale možná byl nějak nešťastný (snad ani ne kvůli vám) a třeba si i v manželství připadal pořád nějak sám...?

     Mohlo to být všelijak a vy jste spolu asi měli včas zajít za někým, kdo by to viděl z jiného úhlu než vy (a něco ví o lidských vztazích). Za někým, kdo vás nezná. Rodina a kamarádi vás mohou podepřít v nouzi, což není málo - ale nedokážou být nestranní, a právě to vy dva v takové chvíli potřebujete.

 

Kolikrát smím cizoložit? Sedmasedmdesátkrát?

     Kdepak, mnohem míň. Ideál, který se spoustě lidí nedaří, je žádná celá nula. Protože se jim to nevede, hovoří statistiky o podstatně vyšších číslech. Statistika ovšem není norma a nežádá, abyste se přizpůsobili průměrnému šimpanzovi. Natož pak někomu, kdo nějak není schopen odpovědnosti (i tací jsou, ale ty si raději neberte). I řeči o tom, že "to je normální" a "dělají to všichni" jsou pravdivé jen zčásti: je pravda, že se mnoho lidí nevěry dopouští, ale normální to není. Ještě pořád není normální rozhodit manželské my (ono krásné souznění duší a těl) na dvě rozpadlá já, která ve vztahu už nějak nejsou ráda.

     A ten ideál (jediný partner pro život)? Ideál je od toho, aby se k němu směřovalo, ale otázka života a smrti to není. úlet v cizí posteli je důsledek čehosi: ono se mělo pečovat o souznění dřív. Ve všem, ložnici nevyjímaje, ale na duších především. Když už se "to" stalo, važte, zda vám nestojí za to pokusit se souznění obnovit a starat se o ně. Někdy už to možné není, někdy ještě je. Obojí samozřejmě bolí, jako každá zrada.

 

Už jste to slyšeli?

     Nikdy nestačí na nevěru jen jeden, ba i dva je málo - vždycky v tom lítají aspoň tři (a to nepočítám děti). Pokud jejich počínání sledujete zvenčí, zapamatujte si toto jednoduché trojslabičné pravidlo: nesuďte. Nikdo - Bůh ani člověk - vám o to nestojí. Nehažte po nikom kamení, mlčte a jděte domů, máte tam práci: ono se má totiž o souznění pečovat mnohem dřív.

Všichni se vrátili do svých domovů. Ježíš však odešel na Olivovou horu. Na úsvitě přišel opět do chrámu a všechen lid se k němu shromažďoval. On se posadil a učil je. Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postaví ji doprostřed a řeknou mu: "Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?" Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: "Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!" A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. Ježíš se zvedl a řekl jí: "Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil? Ona řekla: "Nikdo, Pane." Ježíš řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!"

 

 

 

  (:-)   Průměrný českobratrský evangelík vystřídá během života asi 210 partnerek, z toho 53 machometánek a 112 křesťanek, ostatní bez vyznání. Vzhledem k vyhlášené cudné plachosti českobratrských evangelíků zahájila synodní rada pátrání po dobrodruhovi, který nám tak neuvěřitelně zvýšil průměr.

  (:-)   Průměrná mladá českobratrská evangelička za život vystřídá 2,4 partnerů. I zde se rozjelo pátrání, neboť synodní radě nejdou na rozum ty desetiny; co tím mohly respondentky myslet?

  (:-)   Věrohodnost tohoto výzkumu poněkud zpochybnilo zjištění, že mezi partnery zahrnuly mnohé sestry i kdejakého hollywoodského šášulu, kterého ovšem o vzájemné neplatonické lásce zapomněly informovat.

  (:-)   Hledaného dobrodruha se podařilo vypátrat strašnické detektivní agentuře Massabalcar, která ho i přesvědčila, aby vystoupil z anonymity. Beseda se světelnými obrazy proběhne v Kralické ulici v pátek 31.11. v 19 hodin, srdečně zveme.