Neohlížejte se paní Lotová

Verze pro tiskPDF verze
Co je špatného na tom, že se člověk ohlédne? Kdo by se neohlédl, když z nebe dští oheň, ve vzduchu je cítit síra a dvě města – ještě včera plná života – se za ohlušujícího rachotu rozpadají v prach. Myslím si, že by se ohlédlo hodně lidí. Ze zvědavosti, z nostalgie, ze soucitu. Pohled zpět, za sebe, je totiž pohledem do vlastní minulosti, v níž je ukryto a promícháno vše, co jsme až do této chvíle prožili: radost i smutek, zážitky krásné, které si člověk hýčká a rád se k nim vrací, ale i zážitky hrozné, na které by nejraději zapomněl. Pohled do vlastní minulosti je normální věc. Díváme se tam všichni a jinak to ani nejde. Člověk bez minulosti jako by ani nebyl člověkem. Neví, kdo je, nemá se k čemu vztáhnout, nemá se na čem orientovat. I hrozná minulost je lepší než žádná minulost. Právě proto je pro nás pohled do minulosti tak důležitý a právě proto se s minulostí nemůžeme a často ani nechceme rozloučit. Je to stejné jako by po nás někdo chtěl, abychom ze sebe vyrvali kus svého já. Jsou však situace, kdy není jiné řešení.

Když Lotova žena společně se svým manželem a dcerami prchala do hor, možná se ohlédla proto, že byla sevřena bolestí; myšlenkou na ty, kteří umírali v Sodomě. Nebo jí bylo líto domova, o nějž léta s láskou pečovala a nyní jej musela opustit? Kdo by jí to mohl mít za zlé? Čím se provinila, že byla tak tvrdě potrestána? A byl to vůbec trest? Prý ano – Lotova žena neposlechla a tak ji za to Hospodin potrestal. Nelítostný Bůh neodpustil paní Lotové její slabou chvilku a proměnil ji v solný sloup.

Mareš Ivo
 
Biblický odkaz: 
Genesis 19,17–26
Autor: 
Mareš, Ivo
Rok vzniku: 
2006