Největší je láska aneb všechno špatně, zpátky na stromy

Otištěno z časopisu Bratrstvo 8/2001

Michal Kitta

 

''A tak zůstává víra, naděje, láska, ale největší z té trojice je láska,'' napsal apoštol Pavel. Ovšem jako by se stalo.

    Chcete-li něco zdiskreditovat, vylepíte to na každý sloup. Víra, láska, naděje. Kříž, srdce a kotva. Přívěsky na krk, záložky do knížek, dečičky, ubrousky, výšivky. Láska snad nikdy nebyla tak profláknutá, jako teď. Make love, láska na E 55, ach, ta láska nebeská! Když se řekne: první Korintským třináct, všichni vědí. A přesto jsme vůči těm slovům zabednění a totálně imunizovaní.

    Když je něco největší, tak je to prostě největší. Musí to být někde vidět, poznat, nebo ne? Nemohu si pomoct, ale já to nikde kolem sebe tak nevidím, necítím.

    Podezírám křesťany, že se lásky bojí. Nevěří tomu, že by z Pavlových slov vy-plývalo něco víc pro život. Mají plná ústa Boží lásky, ale ta je, co naplat, dokonalá, obrovská a je vždycky snadné říct, že na to nemáme. Nebo vytěsnili lásku do rodin, do privátna či ji přikázali sestrám milosrdným.

    Když je něco největší, tak to má největší váhu, je to argument nad argumenty. Zvedne se prst a kdokoli se může zeptat: ''A co láska? Pamatovali jste na to?''

    Myslím, že křesťané záhy obrátili Pavlovo pořadí - největší není láska, ale víra, respektive dogmata, pojmy, způsoby, folklóry víry. Rozštěpení církví nenastalo proto, že by někdo málo nebo špatně miloval, a proto bylo nutné se oddělit, aby láska zůstala zachována. Reformační, evangelikální církve a po nich letniční církve se oddělovaly kvůli pocitu, že lidové církve málo věří. Naopak to vždy vedlo k ohňostrojům nelásky, nenávisti, pomluv a nepřátelství, kdy je vám militantní ateista bližší než bratr katolík.

    Jonathan Swift to v Guliverových cestách krásně zesměšnil, když popisoval, proč spolu Liliputáni válčí: jedni se domnívají, že je potřeba jíst vařená vejce od špičatějšího konce a druzí od tlustšího. To je naše víra, nic víc. Ubohá fraška, divadlo pro anděly, při kterém se však chechtají hořce přehořce. Podjednou? Podobojí?

    Když si vyslanci římského papeže a konstantinopolského patriarchy vyměnili buly, kterými se vzájemně prokleli, šlo mimo jiné o jediné slůvko - filioque. Vychází Duch svatý pouze z Otce nebo i ze Syna? Proč jim láska nepomohla přenést se přes věroučný spor? Je největší jen na papíře.

    Potkal jsem letos zabedněného baptistu a přátelského katolíka. Další katolík mnou pohrdnul. Kvůli domácím víry, evangelíkům, jsem zažil mnoho nepříjemných chvil a ošklivých snů. Tak už se nevzrušuji otázkou, jak kdo věří. Moc mě to nezajímá, celkem nic z toho nevyplývá. Když v člověku není láska, potřebuje po-moc, nebo se stane nebezpečným. Pak jsou slova víry bezcenná.

    Dívám se na lidi, jestli je v nich Ježíš. Zda mi ho připomínají. Ale ne tím, že odříkávají jeho řeči, nýbrž zda je u nich patrná nějaká celistvá plnost lidství. Jestli mají v srdci místo, srdce z masa, nekopírují nějaké systémy, ale dokáží upřednostnit v pravou chvíli lásku víc než poučky a církevní příslušnost. Ježíš je pro mě člověkem s velkým Č. Vždyť poznávacím znamením lásky byl právě Ježíš. A tak mám víc bratří a sester, než jsem si myslel.

    Když se dostanu do nějakého karambolu, moc mi to pomáhá vědět, že největší je láska. Čeho bych se bál?