Nechci být sám (soubor textů)

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 1/1997
NECHCI BÝT SÁM
Vnímáte příslušnost k nějaké skupině spíš jako omezení nebo jako obohacení?
   
Jan
Svěrák
32 let
filmový
režisér
 
Cítil jsem potřebu patřit k nějaké skupině ještě na gymnáziu. Když si člověk příliš nevěří, je rád, že se může schovat za názor skupiny. Dnes si nevěřím o moc víc, ale připadám si svobodněji, když do žádné skupiny nepatřím.
 
Erazim Kohák
64 let
filosof,
spisovatel
 
Každou neděli přece říkám, že věřím ve „svatých obcování“! Nestačí to?
 
Zdeněk
Suchý
33 let
režisér
 
 
Jako obohacení, pokud je uvnitř skupiny „živo“ a obohacuje všechny zúčastněné - ve chvíli, kdy to tak není, přichází omezení.
 
PhDr.
Jiřina Šiklová
socioložka,
vedoucí katedry
soc.práce FF UK
 
Skupina referenční, tj. skupina, do které já sama chci náležet, je pro mne velkým obohacením. Dle jejích hodnot se orientuji, je přijímám a předávám dál. Pro mne takovou skupinou bývala skupina disidentů, dnes je to např. YMCA nebo skupina kolegů z katedry. Bohužel, každý z nás je nucen být členem mnoha skupin, které si nevybral a to přínosem není.
 
Petr
Oslzlý
52 let
ředitel Cenrta
experimentálního divadla
 
Nikdy jsem k nějaké skupině nepatřil. Jako chlapec jsem spíše navazoval větší přátelství jen ve dvou. V dospělosti patřím vždy spíše k jakýmsi souručenstvím, jejichž program je myšlenkový, duchovní, umělecký, a ta mne posilují. Za takové považuji i Divadlo Husa na provázku.
 
Petr
Sláma
29 let
asistent na ETF UK
z 1/4 farář
 
Jednoznačně - obohacení.
 
Květa
Kellerová
23 let
studentka
práv
 
Skupina poskytuje pocit zázemí, přátele, společné zážitky... Příslušnost k ní však staví do názorové pozice, což by si měl jedinec uvědomovat a zastávané názory podrobovat vlastní kritice.
 
Jan
Čapek
62 let
evagelický
farář
 
Příslušnost k uzavřené a výlučné skupině znamená omezení, k otevřené a přís- tupné je obohacením. První skupina může upadnout do kmenového myšlení a změnit se ve smečku, druhá je snášenlivá a ochotná k rozhovoru. Nevraživost mezi skupinou skinheadů a anarchistů je o to opovážlivější, že jde o mladé lidi.
 
Martin
Čech
32 let
učitel
na ZŠ
 
Většinou jsem měl štěstí na partičky, kterých jsem se účastnil, také proto, že respektovaly jedinečnost každého. Takže obohacení - škoda jen, že toho materiálního bylo zanedbatelně. Šílená ovšem byla příslušnost z donucení - armáda a pak ještě pedagogická „fuckulta“, kde se skloubila zběsilost srdcí, hlav a ponožek.
 
PhDr.
Noemi Rejchrtová
56 let
historička,
profesorka na ETF UK
 
Příslušnost k branickému sboru ČCE a úzkému kroužku historiků jako obohacení. Snobským skupinám „vědců“ se vyhýbám.
 
Doc.MUDr.
Zdeněk Susa
54 let
lékař,
syn.kurátor ČCE
 
Záleží na vnitřních zákonech té skupiny. Parta,ve které se uplatňuje vůdcovský princip, je zhoubná. Já měl to štěstí, že v potřebné době se mou partou stala evangelická mládež mého sboru. Umožnila mi vyrůst svobodně a samostatně - obohaceně.
 
Vladimír
Mlynář
31 let
novinář, šéfredaktor
týdeníku Respekt
 
Jak ke které. Příslušnost k redakci Respektu, ke své rodině, ke svým přátelům vnímám jako obohacení, naopak příslušnost k novinářské obci jako celku například jako mínus.
 
Libor
Macák
22 let
student
mediciny
 
Myslím si, že každý člověk patří současně do velkého počtu skupin. Jako obohacení beru příslušnost k takové skupině, o které vím, že s láskou (záměrně neříkám s tolerancí) přijme mé postoje třeba k základním normám a znakům, které tuto skupinu určují.
 
Tomáš
Najbrt
45 let
celocírkevní kantor
ČCE
 
Důležité je pro mne, jak jsem se do skupiny dostal, jestli v ní dobrovolně setrvávám a jaké místo v ní mám. Často bych nechtěl být vedoucím, ale zároveň hledám místo pro osobní odpovědnost.

zpět na obsah
 
 
 
ZAČAL JSEM S TOULENEM
TOMÁŠ
 
Začal jsem s toluenem. Byla to levná záležitost a účinky podobné jako u marihuany. Bylo mi 15 let a toluen jsem čichal se spolužákem Pavlem. Tato droga ještě nezačala žádnou z mých činností odsouvat na vedlejší kolej. Později se k nám ve šňupání přidal Pavlův kamarád Lukáš. Príma kluk, skrz něj však vedla cesta od toluenu k tvrdým drogám. Zde zároveň začala pro mě téměř zhoubná cesta do špatné společnosti.
     V té době se u nás objevily první veřejné HOUSE PARTY a kde jsou „House Party“, tam musí být nějaká droga, nejlépe excitační. Lukáš nás začal brát do tehdy ještě prvního Sluníčka, kde měl spousty kamarádů, mezi nimi i ty, kteří distribuovali Extázi. Ptáčky, Autíčka, Kytičky... všechny možné. Nedalo se jim ubránit. Když vidíte kolem sebe ty šťastné obličeje, ty lidi v extázi, cítíte, že vy ji potřebujete také.
     O to tady asi kráčí: Kdybych na House Party chodil sám, byl bych v pohodě i bez drogy. Ve společnosti je to však něco jiného. V ní se potřebujete bavit a to bez drogy - Extáze - nejde. Přiznávám, že první Extáze jsem bral z hecu a až ty další kvůli náladě, což je jasně zapříčiněno společností.
     Časté braní drogy implikuje potřebu větších dávek. Já jsem toho stále ještě živým důkazem. Spolu s Pavlem a Lukášovou partou jsem na konci pětadevadesátého přesedlal na heroin. To už začalo být špatné jak doma, tak ve škole. Sourozence nemám, takže jsem byl jediným, koho mí rodiče bezmezně milovali. House Party mi ještě trpěli (o Extázi nic netušili) ale po objevení vpichů mě donutili absolvovat různé lékařské prohlídky, pak přerušit učení a jet na „pracovní“ dovolenou na naši chalupu u Přelouče. Půl roku jsem si tam pobyl, měl klid od drog, oddychl jsem si od náročného života ve městě a od mejdanů.
     Už jsem si myslel, že jsem s drogama skončil, ale člověk tomu zřejmě nemůže bránit jinak, než silnou vůlí a s tou já jsem na štíru. Výsledek: svůj kladný vztah k drogám jsem obnovil. To však už se společností party nic společného nemá. Ta mě do závislosti pouze dostala a toto jsou pouze její následky.
     Pavel jede na heroinu nerušeně dál, Lukáš se léčí v protialkoholní léčebně v západních Čechách.
 
ZAČAL JSEM S KATEŘINOU
MICHAL
 
Jsem studentem jednoho z pražských gymnázií. Nepatřím k lidem, kteří by se se svými problémy svěřovali nějaké instituci. Váš časopis ani jeho redakce se však (jak mi bylo řečeno) jako instituce nevnímá, a tak to beru na vědomí, usedám a poodkrývám část svého ega.
     Minulý rok jsem navštěvoval taneční kurz. Tam jsem se také seznámil s dívkou Kateřinou a navázal s ní prostý milostný vztah. Ona sama byla na první pohled ráda, že si jí někdo všiml a dokonce s ní začal chodit. Tak to vypadalo na pohled první. Ten druhý již ukazoval trudnou realitu. Byla z Prahy 2 a hlásila se k partě vinohradských výrostků. Jí se parta zdála správná, a tak ji mně a mě v ní představila, s tím, že spolu chodíme a bylo by užitečné, kdybych se k ní přidal. Nevěděl jsem o žádné překážce v mé příslušnosti ke Katčině partě.
     Zpočátku bylo vše v nejlepším pořádku. Navštěvovali jsme vinohradské restaurace a hospody a všichni - tedy i já - pili pivo, což zaručovalo nevázanou zábavu.
     Nevím, co se stalo potom, zřejmě omrzelost. Asi měsíc po navázání mých styků s partou si mě Kateřina přestávala všímat a začínala být i nepříjemná svými kousavými narážkami na mou osobu. Dopadlo to tak, že jsem byl partě pouze pro posměch, jinak se se mnou nikdo bavit nechtěl. Myslím, že jsem nakonec udělal to nejlepší, co jsem mohl, když jsem se s partou i Kateřinou rozešel a vrátil do svého rodného Podolí. Co z toho plyne, nedovedu říci. Určitě nelze žádný z podobných případů zobecňovat a vyvozovat z něj poučení pro příště. Podle mého názoru nejde ani tak o rozumný, nýbrž o šťastný výběr party.
 
Žádné přátelství, žádné kamarádství, žádné manželství nemůže zcela naplnit naši bytostnou touhu po Ty. I v nejužším společenství zůstává neodstranitelná samota. Naše touha, abychom byli úplně poznáni, úplně pochopeni a abychom našli úplné bezpečí, směřuje nad každého lidského partnera. Směřuje k věčnému, všudypřítomnému Ty.
P. ALTHAUS
 
NECHCI BÝT SÁM
 
 
Jsem sám. Sám mezi spolužákama, mezi děckama z baráku a okolí. Nikam nepatřím; všichni ostatní patří do nějaký skupiny, party, jen já ne. Jim je tam dobře, uznávaj se, zajímají se o to samý, rozumějí si. Kdybych se k někomu přidal, choval bych se určitě trapně a všichni by se mi jen vysmáli. A tak jdu sám do školy, sám domů a tam koukám do zdi a závidím všem těm, co se mají s kým bavit a smát, s kým co podnikat. Tolik bych chtěl do ňáký takový party patřit, bejt kámošem těch ostatních, že je mi až skoro jedno, jaká by ta parta byla. Jen kdyby si mě někdo všimnul. Já už dál nechci být sám.
XYZ
 
Milý XYZ,
     píšeš o tom, jak jsi sám. Chápu, že tě to nebaví, ale nauč se být sám. V životě si budeš muset vystačit sám se sebou. Já jsem to taky zažila. Všichni se spolu bavili, jenom já jsem chodila sama. Ostatní to ale takhle nevnímají. Můžeš si myslet, že se s tebou nikdo nebaví, protože to není to, co si představuješ. Musíš být živej, vnímat ostatní a neztrácet smysl pro humor. Jestliže chceš pouze okouzlit ostatní, tak si stačí přečíst Bravo, ale má-li z toho být přátelství, tak to člověk musí hledat sám. Já party, ve smyslu těch hnusných part, nemám moc ráda, možná jsou príma, ale protože nemám zkušenosti, tak říkám tohle. Když si má člověk vybírat, tak musí opravdu hodně dobře. Nemusí se z nich vždy vyklubat to nejlepší.
     Člověk se nemá uzavřít do sebe, ale má ze sebe vycházet. To je myslím nejdůležitější a podle toho pozná, kam opravdu patří.
Eliška Veselá, studentka 15 let
 
Asi není jednoduchý postup, aby se z člověka, který je spíše na okraji „skupiny“, stal okamžitě někdo, kdo je v jejím středu a podílí se na vedení. V mnoha případech by to ani nebylo možné, jako třeba v tom výše uvedeném. Mohu ale celkem odpovědně prohlásit, že ani vůdce nemusí být zrovna nejšťastnější, i když ho všichni berou a obdivují.
     Je potřeba dojít k tomu, že jsem osobnost, jedinečná a originální, a tak se ke svému okolí chovat. Tedy jako člověk, který má své sebevědomí a může si vybírat a rozhodovat se. Především je potřeba alespoň to vyzkoušet, pobavit se s někým, prostě je to tak, protože vlastně není co ztratit. Buď v něm poznáš někoho, kdo je ti blízký nebo se opět vrátíš ke své samotě. Ale rozhodně bych se nebál toho, že nedovedeš být tak super oslnivý a legrační jako ti ostatní. Vycházej z toho, že i tvá pohava je pro tvé okolí atraktivní!
Jakub Zeman, student 18 let
 
zpět na obsah
 
 
 
PARTA
MARTIN BALCAR
 
Známe jich z dějin mnoho. Parta brusiče Karhana, parta Rychlých šípů, Timur a jeho parta atd. atd..... Ať už jsou jakékoliv, mají něco společného - partu tvoří lidé, kteří se osobně setkávají, aby uskutečnili společné cíle a zájmy.
     První partou v životě každého člověka by měla být jeho rodina. Zde vzniká první problém - že prostě rodina partou není a je jen množinou individuí, z nichž si každý dělá co chce, bez ohledu na ostatní. Pro dítě je významné, když může vnímat rodinu jako partu, ve které je každý člen nezastupitelný, kde má každý svou roli a kde se s každým počítá. Dítě se tak učí důležité nesobecké roli „kolečka v soukolí“, která mu pomáhá při vytváření dalších vztahů. Nejtěžší a zároveň nejdůležitější je pro dítě v tomto období naučit se vzdát vlastního ega ve prospěch celku - party.
     První „skutečné“ party si děti tvoří vstupem na základní školu. Snahou každého je dostat se do té „nejlepší“, což je samo o sobě důležitější než její samotná činnost. V tomto období jsou však děti stále velice silně spojeny s názory svých rodičů, které považují za jediné správné. Za ně jsou ochotny se i bít.
     Postupem času však dospívající dítě dochází k překvapivému objevu, se kterým se mnohdy velmi těžko vyrovnává. Především zjišťuje, že ne všechno, co rodiče tvrdí, je to pravé, a hlavně, že svět je daleko složitější a propletenější, než ho dětskýma očima vidělo. Podvědomě cítí, že se ve světě musí někam zařadit, k něčemu připojit, a tak hledá odpovědi na nové otázky. Neptá se už však svých rodičů, kteří „zklamali“, ale hledá lidi s podobnými problémy - kamarády v partě. V tento okamžik se ocitne na pomyslné křižovatce, kdy se rozhoduje, kterou cestou jít. Čekají na něj dvě cesty - úzká a široká. Hlavní charakteristikou té první je neustálé hledání bez jistoty, „že věci přijdu na kloub“. Takto hledat může člověk ve společnosti blízkých lidí i sám se sebou. Je to proces dlouhodobý a vyžaduje trpělivost. V partách druhého typu se podávají „jednoduché odpovědi na složité otázky“ - jsou to party, nebojím se říct extremistické, které na složitost světa mají většinou jednoduchou odpověď - „za všechno můžou cikáni“, „za všechno může ozónová díra“, „za všechno můžou Němci, Židi, NATO, ufoni, soused Flanders, Křemílek a Vochomůrka...“. Pro mladého člověka je skutečně velmi těžké se zorientovat v „novém“ světě a takové zjednodušení je výborným útěkem před vším, co je složité. (Máme těmto lidem co nabídnout my, křesťané?) Tyto party strhávají především ty, kteří nejsou pevně zakořeněni ve své rodině, ty kteří si neuvědomují pravou hodnotu sebe sama. Lehko se jich však chytnou i děti z velmi dobrých poměrů, které od svých rodičů měly vždycky všechno přesně „nalajnováno“. Propastný rozdíl mezi tím, v co věřily jako malé, a skutečnou realitou v nich může vyvolat odpor proti všemu. Taková parta v sobě většinou nesnese členy s odlišnými názory. Vše totiž stojí na vztahu „říkáme si, co chceme slyšet“ a nejhorší, co může takovou partu postihnout, je diskuze.
     Jak lidé v partě stárnou, jsou jejich názory stále hlubší a trvalejší. Potřeba mít partu stále slábne a lidé se častěji orientují na pevnější a důvěrnější přátelství s méně lidmi. Dá se zjednodušeně říci, že v dospělosti člověk dává přednost úrovni, nikoliv počtu vztahů. Party se pak velice často „specializují“ na konkrétní problém, který je zajímá, protože všeobecná témata už nemají potřebu řešit. Velmi často se pak tyto party přemění v svazky nejtrvalejší -v manželství.
     Téma „parta“ není tématem, ke kterému je možno říci ano, či ne. Domnívám se však, že zde existují dvě rizika:
     - parta mě může strhnout k jednání, se kterým bych jinak nesouhlasil.
     - mnoho lidí si myslí, že členství v partě zbavuje jednotlivce odpovědnosti za vlastní konání.
     Mám za to, že jde o zásadní omyl. Jakmile jsem členem nějaké party, zůstávám plně zodpovědný nejen sám za sebe, ale nesu zároveň částečnou zodpovědnost i za činnost party. Člověku je skutečně lépe, když není sám. Party jsou dobré, zůstávejme v nich však vždycky sami sebou!

Autor: 
Svěrák, Jan
Autor: 
Kohák, Erazim
Autor: 
Suchý, Zdeněk
Autor: 
Šiklová, Jiřina
Autor: 
Oslzlý, Petr
Autor: 
Sláma, Petr
Autor: 
Kellerová, Květa
Autor: 
Čapek, Jan
Autor: 
Čech, Martin
Autor: 
Rejchtová, Noemi
Autor: 
Susa, Zdeněk
Autor: 
Mlynář, Vladimír
Autor: 
Macák, Libor
Autor: 
Najbrt, Tomáš
Autor: 
Tomáš
Autor: 
Michal
Autor: 
anonym
Autor: 
Balcar, Martin
Rok vzniku: 
1997