Naštvaný prorok

Otištěno z časopisu Bratrstvo 9/2007

  

Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem. Modlil se k Hospodinu a řekl: „Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, ještě když jsem byl ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem. ...“ Jonáš totiž vyšel z města, usadil se na východ od něho a udělal si tam přístřešek. Seděl v jeho stínu, aby viděl, co se ve městě bude dít. (Jon 4,1n.5)

Zase je kousek textu vynechán, abychom zbytečně nepřepisovali celou Bibli, tam si můžete najít vše. Doporučujeme.



„Já to věděl, že budu za exota! Všechno je jinak, než jsem hlásal, a za to můžeš, Bože, ty a ta tvoje shovívavost, to tvoje neskutečné milosrdenství! Já to tušil už doma. Jinak bych přece od toho tvého pověření nezdrhnul.“ Takhle nějak podobně prý se modlil Jonáš k Hospodinu. Spíš to tedy než modlitba vypadá na pěkné vynadání hezky od plic. Vždyť Jonáš planul hněvem. Znáte ten pocit, kdy se vám krev nahrne do tváří a všechno ve vás úplně hoří a ze vzteku vypadáte jak sopka v době vrcholu erupce? Slova z vás lítají jak smrtonosná láva a kamení. Tak to je Jonáš sedící v chládku na východ od Ninive. Asi spíš v tu chvíli vyskočil na nohy, protože takový výron zloby v sedě prostě nelze zvládnout.

Ale vraťme se na začátek. Podobně jako biblické vyprávění musí ještě něco vysvětlit. Jak došlo k tomu, že Jonáš zuří? Chodil městem, vyhrožoval soudem, zničením. A lidé zareagovali pokorně, nikoli pyšně a zpupně. A Bůh na to taky reagoval, to snad ani jinak nejde. Žádné ničení se nekonalo. A to je pro Jonáše ta potíž.

On si totiž vyšel za město, pohodlně se usadil, aby viděl ten masakr. Hodlá si vychutnat v pohodě a v bezpečí, jak sestoupí oheň z nebe a všechny je to tam pohltí, sežehne a seškvaří na placku. To bude řev a vytí a pláč a skřípění zubů. Jo, jo, holenkové, neměli jste bejt takový potvory!

A ono nic! Žádná ohňová show se nekonala. Ani potoky krve, ani další podobné scény jak z akčního filmu. Ne, že by se nekonal soud, to ne. Jenom Bůh posoudil Ninivské nakonec jinak. Na pouhé spočítání plusů a mínusů a z toho získání zcela jistě záporného výsledku by stačila kalkulačka, na to nepotřebujete Boha.

Není to ale nespravedlivé? Pokud spravedlnost vnímáme ve smyslu má dáti - dal, za dobré chování odměna, za špatné trest, tak ano. Pak je milosrdenství, odpuštění, slitování vždycky jedna velká nespravedlnost. A Hospodin je takový Bůh, který je milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný. Takový je, prosím, Bůh náš. Osobně to vnímám jako skvělou zprávu, která mi dodává naději, přináší klid, osvobozuje od strachu z budoucnosti.

Ovšem tohle přijmout asi nelze ve stavu rozčilení, když se člověk cítí ublížený, když plane hněvem. Je to ale v pořádku, že je Jonáš tak vytočený? Přesně tuhle otázku mu položí Bůh: „A ty, Jonáši, ty teď, když pukáš vzteky, jednáš správně? A jednal jsi správně, když si utekl do Taršíše? Sice si to pro sebe zdůvodníš, člověku se všechny jeho cesty zdají ryzí, ale je to v pořádku? Copak pro tebe milosrdenství a slitování neplatí, když do tebe hned neudeří blesk z nebe?“ Ještě, že je Bůh shovívavý a nad každým zlem, ať je páchá, kdo chce, jej jímá lítost. Jinak, Jonáši, nevím, nevím ...