Modlitba (soubor textů)

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 10/2011
 
FUNGUJE MODLITBA?
  
"Hele, ta modlitba, to ti fakt funguje?" zeptal se mě spolucestující ve vlaku. Vzpomněla jsem si na jednu modlitbu, na které to můžeme vyzkoušet.

Ať mír dál zůstává s touto krajinou.
Zloba, závist, zášt, strach a svár,
ty ať pominou, ať už pominou.

Tuto píseň - modlitbu kdysi dostala do vínku naše republika. Jak je to dnes? Závidí si lidé a šíří zlobu? Bojí se? Hádají? Nenávidí?
Podíváte se kolem sebe a řeknete si: "Ne, to nezafungovalo. Lidé si pořád závidí a poslední dobou se vzdouvají celé vlny nenávisti. O míru se tedy mluvit nedá." Zkuste se zeptat někoho, kdo zažil minulý režim. Možná vám řekne, že strach se tehdy dal krájet: "Bál se každý každého a všeho. O těch dalších věcech ani nemluvě. To se nedá s dneškem srovnat." Takže přímluva za naši společnost přece jen pomohla?
Nelze měřit, která modlitba byla vyslyšena a která ne - a myslím, že je to tak dobře. My lidé bychom jistě vymysleli ty správné techniky, jak z modlitby udělat automat na splněná přání. Možná se měl ptát spíš "co modlitba dává". V modlitbě formulujeme, o co stojíme. Co je pro nás důležité, ale na co sami nestačíme. Modlit se za něco, to je nejjednodušší, ale ne nejmenší skutek, který můžeme udělat. Modlitba pro Martu vyjadřuje touhu po klidu a odstranění zlého a pokřiveného v nás. Nezmizelo to. Je to v nás. Ale také neustále někdo upozorňuje, že to není normální - slovy i různými činnostmi.
Tato píseň vždycky zahřeje mé srdce a povzbudí jej. Vzpomenu si na proroky - hlavně Izajáše a jeho vize Božího pokoje. A mám pak i sílu jednat moudře ve chvíli, kdy se o mě pere to potměšile špatné ve mně. Taky mi pomáhá nemávat rukou přečasně. Dneska bych spolucestujícímu odpověděla: "Nevím, jak modlitba funguje, ale vím, že je to síla."

Medková, Marie
 
ČEKEJ, AŽ ZAZVONÍ
  
Parta mládežníků kolem táboráku zpívá „svítákovky“…
Kdosi v tichu rozjímá nad Biblí…
Muž, který s láskou sází stromy…
Skupina lidí v kostele recituje žalmy…
Žena, zhluboka a soustředěně dýchající…

Je to modlitba, anebo není? Vše z toho modlitbou být může. Ale možná mi dáte za pravdu: Nic z toho jí nutně být nemusí. Co to vlastně je modlitba?
Říká se, že modlitba je rozhovor s Bohem. Také víme, jak se dělí: na chválu, díky, prosby, vyznání vin… Možná nám farář někdy vykládal modlitbu Páně.
Ale stejně: Co je modlitba? Podle čeho poznám, že to, co dělám, modlitba je, či není? Vždyť i rozhovor s druhým člověkem může být jen dvěma samomluvami, kde si lidé jen vedou tu svou. To vlastně není dialog. Mnohokrát jsme to zažili. A co teprve hovořit s Bohem, kterého nevidíme a kterého nejsme schopni pochopit!

Vylézt na moruši

Na začátku 19. kapitoly Lukášova evangelia čteme vyprávění o Zacheovi. Příběh vrcholí setkáním Zachea s Ježíšem a jejich rozhovorem. Jak k němu došlo? Zacheus vylezl na strom, aby Ježíše přes zástup uviděl. Ježíš ho uviděl a zavolal k sobě. Kdyby si Zacheus nedal tu práci se šplháním na moruši, nic by se nestalo. Bylo by bláhové si myslet, že svým lezením na strom (ztišením, časem pro modlitbu, použitím nějaké formy modlitby) si můžeme setkání s Bohem vynutit. Záleží na jeho pozvání a oslovení. Ale zároveň platí, že bez naší otevřenosti a vyjádření ochoty se nám Pán Bůh domů dobývat nebude. To prostě není jeho styl. Je to spíš jako když čekáme doma hosty: uklidíme, prostřeme stůl, pěkně se oblékneme – a pak už můžeme jen čekat, až zazvoní zvonek.
Jedna z nejdůležitějších věcí, které jsem se o modlitbě v životě naučil (od Ludvíka Armbrustera, českého jezuity, který celý život prožil v Japonsku), je toto: Modlitba se nedělá. Modlitba je, stane se – anebo nestane. To, co v modlitbě děláme, jsou jen naše pomůcky - něco předběžného, vytvoření podmínek, předsálí modlitby – lezení na strom. Když už do Boží přítomnosti vstoupíme, zjistíme, že není třeba dělat vůbec nic. Jen být… Modlitba je zkušenost, kterou musíme sami udělat.

„Zavři oči…“

„…Co vidíš, to je tvé. Jinak nic,“ napsal Gűnter Eich. Kromě dělení modlitby podle toho, co jí chceme vyjádřit, je tu ještě jedna hlubší možnost: Tradičně se rozlišuje modlitba slovní a vnitřní. Do té slovní patří právě naše díky, prosby a vše ostatní, co máme vůči Pánu Bohu „na jazyku“. Jenže „na srdci“ toho vždy zůstane ještě mnohem víc. Náš vztah k Bohu zpodstaty nejde slovy vyjádřit. Bůh je někdo, kdo nás neskonale přesahuje.
Chceme-li skutečně vstoupit do modlitby – s rizikem, že se s námi Bůh opravdu setká – pak možná nejde o nic jiného než o zametení překážek. Tou největší je skutečnost, že my vlastně pořád něco děláme nebo aspoň na něco myslíme, něco si představujeme, o něčem sníme. Jenže s Hospodinem se nemůžeme setkat ani v minulosti, ani v budoucnosti, ale jen „tady a teď“.
Zkuste to: zavřít oči a nemyslet na nic. Vypadá to jednoduše, ale je to velké umění. A tak se zpátky dostáváme k různým nástrojům a formám modlitby. Už o nich sice neříkáme, že to je modlitba. Ale zjišťujeme, že se bez nich jako lidé nesoustředění a roztěkaní zpravidla neobejdeme. Jak tedy na to?
Obyčejně pomáhá zapojit naše smysly a tělo (praktickou inspiraci najdete v rámečku). Velké bohatství představuje náš dech. Můžeme také zakusit sílu denního řádu v modlitbě nebo hloubku rytmické modlitby (například „Ježíšova modlitba“ nebo růženec – existuje i evangelická verze). O tom všem najdete mnoho literatury. Vlastně jde ale jen o to přestat Pána Boha bavit a být ochoten aspoň na chvíli s ním je tak být.

Modlitební „rozcvička“

Najděte si klidné místo, kde vás nikdo neuvidí a nebude rušit (doma nebo v přírodě).
Zavřete oči.
Zaposlouchejte se do zvuků, které slyšíte. Kolik jich jen je a normálně si to neuvědomujete! (Aniž jste si toho všimli, pravděpodobně jste právě přestali těkat myšlenkami kdesi daleko a ocitli jste se „tady a teď“, tedy v přítomnosti Boží.)
Zkuste si uvědomit různé části svého těla, od paty k hlavě. (Naše tělo – na rozdíl od naší myslí – je totiž vždy tam, kde má být, v přítomnosti).

Dále chvíli jen stůjte s připaženýma rukama a uvědomte si, že stojíte v Boží přítomnosti. (Doopravdy!)
Sepněte ruce a vložte do tohoto gesta vše, oč Boha prosíte.
Nyní dlaně otevřete a učiňte z nich misku či kalich. Můžete tak vyjádřit svou otevřenost vůči tomu, co vám Bůh chce dát.
Ruce také můžete překřížit přes prsa – a vyjádřit tak, že to, co máte uvnitř, vám nikdo nemůže vzít, je to tajemství mezi vámi a Bohem.
Když budete potřebovat, můžete pokleknout a vyjádřit tak svou pokoru či lítost.
Gestem úplné odevzdanosti do Božích rukou je prostrace – ležení na břiše s rozepjatýma rukama ve tvaru kříže.

Šimr, Karel
 
TICHO V NOVÉM DVOŘE
V Novém Dvoře v západních Čechách, v moderně ale citlivě zrekonstruovaném statku v polích a lukách, sídlí téměř 10 let trapisté - řád cisterciáků přísné observance. Řeholníci žijí podle řehole sv. Benedikta, modlí se, pracují.

Klid bez ambicí
"Nepřišli jsme sem, abychom evangelizovali, ani abychom šli příkladem. Přicházíme jednoduše proto, abychom se modlili a žili v této zemi mnišský život, skromně, bez jakýchkoli ambicí. Přestože náš úkol vyžaduje odstup a ústraní, jsme lidé současného světa. Jeho dění se nás dotýká. Klášter není nějaký kout ráje ani ostrov vzdálený od hlavních tras. Když naši hosté nechají na pár dní starosti za sebou – mají své starosti stejně jako my, každý máme ty své –, někdy se jim povede nalézt u nás klid. V tichu kláštera a díky modlitbě se všechen kal usadí. Klášter má v sobě vždy cosi tajemného: „Co tam ti mniši celý den dělají? Co jsou vlastně zač?“ V neděli při ranních chválách se někdy nad lesem vyhoupne slunce. Jeho paprsky dopadnou na apsidu kostela a zalijí ji zlatým jasem. Samota je blahodárná svou očistnou mocí, svou schopností obrodit náš pohled na okolí, na společnost i na nás samotné.

S naší duší to je, jako když se usazuje rozvířená voda. Stačí čas a klid, a je zase průzračná jako na počátku. ( Sv. Ludvík z Granady)

Bez pravdy není svoboda
Přijel k nám na týden jeden student. Od prvního dne vidím, že v sobě něco tají. Řeknu mu to. Před odjezdem se konečně břemene zbaví, a byla to pořádná váha! Ulevilo se mu. Začíná boj. Vrátí se? Pravda sama jako taková je pramen svobody. Jsme správci Slova, které nepřichází od nás, Slova, jež nám bylo svěřeno a my je nesmíme zradit. Bez pravdy neexistuje svoboda. Přimět někoho uvidět pravdu - pokud sám chce tou očistnou cestu projít –, a také ji říci, dokáže-li to, znamená ho osvobodit. Někdy to je bolestné jak pro hovořícího, tak pro toho, kdo naslouchá.

Aktivně čekej
Další host v klášteře ve dne v noci přemýšlel, o svých problémech, o rodičích, o svém životě. To však není modlitba. „Jestli se chceš každý den takhle hodinu, dvě hodiny modlit, takhle pořád přemýšlet či snít, zblázníš se. Vezmi si nějakou knížku, nespěchej, když budeš mít chuť, nech čtení a jenom si opakuj krátkou modlitbu k Pánu: Pane Ježíši, udělej mne svým přítelem. Braň se stůj co stůj myslet na něco jiného – snít – nebo přemýšlet o tom, co děláš. Čekej.“

Jako slepí žebráci
Sv. František Saleský přirovnává modlitbu k chování žebráka, který trpělivě čeká na svou minci. Musí prostě vydržet. Trvá to, než se konečně nějaký šlechetný kolemjdoucí zastaví a otevře peněženku. Je-li žebrák slepý, svého dobrodince nespatří, ale uslyší dopadnout peníz do misky. Poděkuje. Přestane hrát na harmoniku, jež měla stejně jen upoutat pozornost, spočítá své mince a jde si koupit něco k jídlu. Uvědomil si, že dostal dar, přestože se mu dárce neukázal. Díky daru uhodl, že kolem něj Kdosi prošel. I ten slabý vjem ho nicméně povzbudí, aby se vrátil a znovu čekal na toho neznámého - jehož vskrytu miluje, a který se mu nikdy neukáže ani neozve, ale dary nešetří, i když nikdy nedá víc, než kolik je nutné. Neznámý žebráka obdaruje, protože ho také miluje, ale poznat se mu nedá a nezbaví ho ani slepoty a nouze. Na takové uzdravení bude muset žebrák čekat ještě dlouho. Proč? Protože ta láska, jež se probouzí, je vzácnější než vidoucí oči, žádoucnější než bohatství. Pro opravdovou lásku by se člověk dokázal vzdát úplně všeho! Láska den po dni vzrůstá. Někdy na sebe dá neviditelný Pán čekat, nebožák po něm tesklivě touží, ale on chce vyzkoušet jeho důvěru. Během času se ten chudý možná naučí rozpoznávat v hluku a směsici pachů lhostejného davu zvuk jeho kroků, vůni jeho oblečení. Někdy bude čekání tak dlouhé, že z žebrákova netrpělivého srdce vytryskne hněv. Nebude mu zbývat nic než touha, touha tím mocnější, čím silněji miluje. Touha jako jediný důkaz jeho lásky k tomu Neznámému, který ho živí, ale ne dosyta, a nechává ho hladovět, aby jeho touhu povzbuzoval. Právě to je modlitba.

Hledání Boha není procházka růžovým sadem ale pouští
Božská potrava by měla být chutná, nesmírně příjemná, vrcholně uspokojivá. Jenže, ač nikdy není odporná, je mdlá, nezáživná, nudná. Božská potrava by podle nás měla dělat divy, a nic takového nedělá. Měla by uchránit od hladu a smrti. Ale poutníci pouští mají vždycky hlad... a umírají. Zvolili jsme si, nebo alespoň přijali, život v poušti. Ale dejme si dobrý pozor, abychom se nesnažili učinit ji za každou cenu obyvatelnou. Už by to nebyla poušť. Musíme poušti ponechat její přirozenou povahu. Být neobyvatelným územím, kudy se jen prochází, je pro poušť podstatné. Hledání Boha musí mít nutně podobné rysy. Nepokoušejme se ho jich zbavovat, byl by to omyl a iluze.

Dom Samuel, převor z Nového Dvora

 
Autor: 
Medková, Marie
Autor: 
Šimr, Karel
Autor: 
Dom, Samuel
Rok vzniku: 
2011