Mládež (soubor textů)

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 1/2009
Léta malin nezralích skončila
  
Když potkávám v kostele starší lidi, říkám si někdy, jaké to bylo dřív – jak asi vypadala jejich mládež? Kolik se jich scházelo? Podnikali spolu také další akce? Připravovali si program sami? A byli také na faráře tak drzí jako jsme my dnes?
Něco znám od babičky – ráda vzpomíná na „sdružení“, jak se tenkrát mládeži říkalo. Teď jsem se na mládež ještě zeptala manželů Prokopových a paní Válkové (která chodila na mládež do sboru v Proseči) z našeho sboru v Čáslavi. Mládežnická léta prožili mezi 1944 a 1950. Všichni na mládež moc rádi vzpomínají – byly to pro ně nezapomenutelné chvíle, za které jsou dodnes vděční.
Scházelo se jich více než dnes – mezi 30 a 50. Ne v týdnu, ale v neděli navečer! Faráře si vážili, pro některé byl téměř kamaráda, pro jiné přátelská autorita.
Program byl nejdříve duchovní (připravený panem farářem), potom často diskuze (v poválečných letech se mluvilo hodně o aktuálních událostech, ale i historii, která se tenkrát nevyučovala) nebo přednáška. Poslední bod programu byl kulturní a zábavný. Narozdíl od dnešní mládeže to nebylo jammování či sport, ale často recitace či hudba. Završila to společenská hra. Například tichá pošta, mrkaná (kterou jsme i my před pár lety rádi hrávali!), ... Kromě schůzek spolu vyráželi na cyklistické výlety, v létě chodili na pěší výlety po okolí. Také se scházeli se členy okolních mládeží na Dnech mládeže, jako my dnes. Chodili pravidelně do kostela na bohoslužby.
Měli to však těžší v tom, že po dokončení studií, museli často odejít „do světa“ za prací a jak pan Prokop napsal: „Léta malin nezralých skončila.“. Čas strávený ve sdružení pro ně byl silnou oporou pro život i víru a stál se „pevnou základnou duchovního života“. Rádi se i později, když to bylo možné, vídali.
Junová, Miriam
 
"Lidský pastýř" a místo, kde jsem vítána
  
Do sboru jsem se již prakticky „narodila“. Díky rodičům jsem byla pokřtěna a stala se tak jeho součástí. Musím se přiznat, že jsem jako dítě nedělní bohoslužby nemilovala. Ve sboru, kam jsem s rodiči chodila, nebyla nedělní škola a kázání jsem ještě jaksi neuměla vstřebat. O to raději jsem chodila na setkání dětí, které později přerostlo v setkání mládeže. Nevím, kdy jsem přesně zažila ten pocit poprvé, ale náhle jsem měla potřebu sama od sebe v neděli ráno vstát a jít do kostela. Už to nebylo proto, že tam prostě šli moji rodiče. Tenhle pocit je asi to, čeho si na sboru nejvíce cením. I když v současné době nejsem tak pravidelný účastník nedělních bohoslužeb, přesto vždy vím, že jsem vítána a nikdo mi ani slůvkem nenaznačí: „kde jsi byla minulou neděli!?“ Asi nemohu říci, co očekává mládežník od sboru, ale sama za sebe očekávám (věřím), že sbor bude vždy schopen nabídnout tuhle prostou a ničím neomezenou jistotou – patříš mezi nás.
„Co by byl sbor bez pastýře - faráře?“ Pravděpodobně žíznivé stádo. Setkávám se s různým hodnocením farářů - pochvalnými i hanlivými. Vzpomenu-li na svou babičku, asi by si těžko představila, že farář se také umí rozčílit a občas mu uklouzne i to „ne úplně farářské“ slůvko. Jak jsem postupně ve sboru prorůstala z biblických hodin pro děti do setkání mládeže, uvědomila jsem si, že i farář je člověk jako každý jiný. A od toho se také odvíjí mé očekávání. Slevila jsem ze svých náročných představ a uvědomila si, že farář mě, stejně jako ostatní ovečky, dokáže dovést k napajedlu, i když občas projdeme blátem. Pak už je na nás, jak se svou žízní naložíme. Ale ten důležitý impuls dá „lidský“ pastýř.
Plekker, Lada
 
Jak jsem se dostala na mládež
  
Oklikou. V jedenácti mě rodiče dali na biskupské gymnázium do vzdálenějšího města. Bydlela jsem tam na internátě u sester salesiánek. Byl to takový rodinný intr, sestry vychovatelky byly moc hodné a třeba před večeří se vždycky zpívalo a byla krátká modlitba. Doma nebyl věřící nikdo, tak to pro mě bylo všechno nové. Adventní zamyšlení se svíčkami na starých schodech, předmět religionistika, studentské mše. Leccos se mi líbilo, ale nemohla jsem například pochopit, proč rozvedená (a znovu vdaná) paní učitelka nemůže k přijímání. Vždycky tak smutně seděla vzadu. Asi v mých čtrnácti se taky konala v kostele vedle intru slavnostní primice. Byla jsem svědkem toho, jak naše sestry zdobily kostel, připravovaly pohoštění atd. – a pak vepředu stálo pět nebo šest kněží. Nějak mě tehdy zarazilo, že mezi nimi není vůbec žádná žena.
Mluvila jsem pak o tom se svým tátou, bylo to brzy na jaře a vyhrabávali jsme na zahradě starou trávu a mech. Moc jsme toho neudělali, opření o hrábě jsme povídali o církvích v okolí. Kam by se dalo zajít, kde bychom se mohli dozvědět něco o Bibli a víře… Chtěli jsme začít u větších církví, říkali jsme si, že tam je menší pravděpodobnost nějakých excesů.
Měli jsme celkem štěstí, v nejbližším městečku byl sbor ČCE s farářskou rodinou se dvěma malými dětmi a malou skupinkou konfirmandů. Já, táta a můj mladší brácha jsme se přidali. Dneska si říkám, že to pro ostatní mohlo být dost těžké, chodit na konfirmační přípravu se čtyřicetiletým pánem, který absolvuje přípravu křestní a pořád se ptá a tu hodinu protahuje. Mně to ale tehdy přišlo úplně normální. Zato bohoslužby mi zpočátku činily velký problém. Scházelo se jen pár lidí, hudba občas vázla, nerozuměla jsem církevní řeči (předtím jsem ještě byla moc malá, abych nad tím pořádně přemýšlela) a bylo cítit i osobní animozity některých členů sboru. Jezdili jsme tam na kole a vždycky cestou domů jsme to probírali.
Být sama, asi bych se nejen nerozhoupala začít někam pravidelně chodit, ale hlavně bych tam téměř určitě nevydržela. Takhle jsme si spolu vždycky popovídali o tom, co nám přišlo divné a třeba i smutné, a nějak jsme se přes to přenesli.
Po křtu jsem několik měsíců váhala, jak to s církví a vírou vlastně mám, ale pomohla mi další zkušenost. Na rok jsem odjela na další katolický internát, tentokrát do Německa. Tam už byly na rozdíl od české školy mše povinné (vychovatelé nás na ně v neděli i budili) a já si trochu libovala v tom, že když ostatní klečeli, já stála (spolu s jinými evangelíky). Na druhou stranu tam nebyla žádná mládež, duchovní život tam vlastně vůbec nekvetl. O to víc jsem se zaradovala, když mě na nové škole v Praze spolužačka vzala do luterské mládeže. Byli to slovenští vysokoškoláci a rozebírali témata, která mě zajímala. Zároveň to ale byla mládež, do které jsem jako česká středoškolačka tak docela nepatřila, cítila jsem se tam dobře, ale nebyli úplně moji. Rozhodla jsem se pak nazdařbůh jet na seniorátní sjezd mládeže. Viděla jsem plakátek v kostele, nikoho jsem tam neznala – prostě jsem se tam vydala. Líbilo se mi tam, bylo tam živo, veselo, a způsob, jakým se mluvilo o víře, se mi zamlouval. No a za měsíc už jsem začala z Prahy domů jezdit přes pětadvacet kilometrů vzdálenou činorodou mládež, do níž chodil i jeden sympatický Richter:-).
Richterová, Olcha
 
Mládež je to, co je v neděli
  
Nedávno jsme tvořili seznam mládeží v seniorátu na nový web pražské mládeže. Stala se zvláštní věc. Starý údaj, že se naše mládež schází ve středu večer v bytě faráře, nemohl být nahrazen novým, protože se mládež teď v týdnu neschází, a tak byla mládež smazána. Samotného mě překvapilo, jak mě to zaskočilo. Já tu přece stále jsem! Mládež, ze které jsem vyrostl, přece nemůže jen tak zmizet, když ti lidé pořád ještě jsou a chodí do sboru, účastní se jeho života a někteří z nich organizují dění v mládeži na seniorátní i celocírkevní úrovni. Nikdy jsme se nerozpadli. To už nejsme mládeží kvůli věku? Nebo jsme jí přestali být hned, jak jsme se přestali scházet?
Proč se u nás mládež neschází? Sociolog by asi řekl - stále stejná málo měněná parta, která se už zná od dětství. Ale já jako hlavní vidím něco jiného. Zestárli jsme, dostali jsme se na vysoké školy, někteří pracují a dokonce mají děti a prostě na to pravidelné scházení už není čas. Není to jen výmluva. Myslím, že mládež stále máme, jen nemá tu klasickou podobu. Nejsme mládeží, co se schází přes týden, ruší při bohoslužbách (pokud vůbec je v kostele) a jezdí všude možně na bujaré akce. Mládež může vypadat totiž i jinak. Neschází se přes týden. Sem tam se sejde při nějaké příležitosti. Už to není takový silný celek. Je to skupina jedinců, která se sem tam ráda vidí. Mládež při sboru x mládež ve sboru.
Mládež „jen“ ve sboru není takovou výkladní skříní, která by přilákala všechny okolo, ale občas se nedá nic dělat. A navíc i s takovouto mládeží se dá pracovat. Akce už nejsou tolik mládežnické, ale jsou propojeny s celým sborem. Možná bychom se měli zaměřit na takové mládeže. Dnešní mládežník je totiž na tom jinak než dřív. Musí studovat, učit se ale i vydělávat – získávat praxi. Odchodem ze školy povinnosti často nekončí. Mládežníci se těší, až budou „jenom“ pracovat, musí vybírat, kam půjdou a kam ne. Nenuťme unavené lidi chodit za každou cenu na mládež. Mohou jí být i tím, že v neděli v kostele jsou.
Groll, Pavel
 
Zkusil jste už...
  
...v prosinci nebo v lednu připravit pro schůzi staršovstva - "správní rady" sboru - návrh rozpočtu aktivit mládeže pro příští rok?

Do tohoto návrhu je možno zařadit např.:
- příspěvek pro sborové účastníky podzimního Sjezdu mládeže, např. šesti lidem po 300 Kč, tedy 1.800 Kč
- příspěvek na zakoupení nových stolních her, které budou k dispozici na sborové akce mládeže i rodin, např. 1.500 Kč na Scrabble a Carcassone
- příspěvek na úpravu sborové klubovny, ve které se schází mj. mládež, např. 4.000 Kč na vymalování svépomocí, 500 Kč na nové nástěnky, 1.000 Kč na nové záclony, 4.000 Kč na nové skřínky, kde budou uloženy stolní hry...

Tento rozpočet mládeže je vhodné sloučit po konzultaci s učiteli a učitelkami s rozpočtem Nedělní školy. Pro Nedělní školu se nakupují např. pracovní listy, psací potřeby, materiál na kostýmy a kulisy vánočního divadla, finance na vánoční nadílku pro děti a mládež atp. Společné "lobování" je pak ještě výraznější!

Naprostá většina staršovstev se dobře připraveným a přehledným rozpočtem bude vážně zabývat. Většina staršovstev peníze pro děti a mládež vyčlení! Kolonku "Výdaje na práci s dětmi a mládeží" totiž nebudou považovat za nadbytečnou!

Mazur, Roman
 
Co očekává sbor od mládeže
  
Inzerát z nejmenovaného církevního časopisu:
Farní sbor ČCE v ... HLEDÁ MLÁDEŽ, která by splnila následující požadavky:
 bylo jí hodně (alespoň tak 10 až 15 osob)
 pravidelně se účastnila bohoslužebných shromáždění sboru a nesedávala při nich na kruchtě
 scházela se ve svém sdružení a projevovala zájem především o biblickou část programu
 zapojila se do pěveckého kroužku anebo nacvičovala písně k obohacení bohoslužeb
 četla pravidelně Písmo, třeba za pomoci příručky Na každý den, a „svůj“ časopis Bratrstvo
 učila v nedělní škole, pomáhala nacvičovat vánoční hru
 zapojila se do práce v křesťanské službě
 jezdila na brigády, seniorátní akce pro mládež a celocírkevní kurzy a sjezdy
 uvažovala o práci v Diakonii ČCE anebo o studiu na Evangelické teologické fakultě, kde by se připravovala na službu kazatelů a kazatelek
 nevymlouvala se na studijní povinnosti a na jiné záliby, kvůli kterým se nemůže některých výše zmíněných činností života církve účastnit
 ale naopak by svým příkladným životem ukazovala cestu víry i svým vrstevníkům a spolužákům, které by zvala a přiváděla do našeho sborového společenství
 zapojení do služeb spojených s úklidem kostela, sálu a kanceláře vítáno též

Jste trošku vyděšeni? Že tohle všechno přece není možné splnit? Že jsou to přemrštěné požadavky? Že to tak ani nikdy snad nemohlo fungovat, dokonce ani v době mládí nejstarších členů sboru, kdy svět prý nebyl tak špatný jak dneska? Že přece nikdo není takhle ideální? Dobrá. Tak to tedy vezměme úplně z opačného konce. Nesplňujete snad ani jednu z podmínek Farního sboru ČCE v ... ? Pak to je vážný důvod k zamyšlení.

Mostecký, Aleš
 
 
 
Autor: 
Junová, Miriam
Autor: 
Plekker, Lada
Autor: 
Richterová, Olcha
Autor: 
Groll, Pavel
Autor: 
Mazur, Roman
Autor: 
Mosetcký, Aleš
Rok vzniku: 
2009