Mk 2,1 - 12

Otištěno z časopisu Bratrstvo 9/2010

  

Uzdravení jako metafora odpuštění, 4.část.

Mk 2,1-12



Příběh o uzdravení ochrnutého je posledním příběhem našeho zamyšlení nad odpuštěním. Ochrnutého k Ježíši přinášejí čtyři přátelé. Mohli ho jistě složit před domem a bez výčitek si říci: “Udělali jsme dost.” Ale oni prorazili díru do střechy a spustili jej na nosítkách přímo před Ježíše. Hlavním aktérem v tomto příběhu není nemocný, ale jeho zdraví přátelé, kteří byli ochotni jednat nekorektně. Riskovali společenské pohoršení, jenom proto, aby svého ochrnutého druha přistrčili k uzdravení.

Nevíme, co chtěl či nechtěl ochrnutý člověk. Ale víme, že jeho čtyři přátelé se s jeho stavem nechtěli smířit. Nemohli mu sami pomoci, nemohli ho sami uzdravit, nemohli za něj učinit krok, který učinil v předchozím příběhu malomocný. Nemohli ho ani k takovému kroku přinutit. Mohli ho pouze vzít i s jeho lůžkem, s jeho břemenem a k Ježíši přinést. “Když Ježíš viděl jejich víru, řekl nemocnému: 'Synu, odpouštějí se ti hříchy'.”

Každý jistě zná bezmoc, jež člověk zažívá, když vidí trápení svých bližních a nemůže jim pomoci. I když možná dokážeme v takových chvílích lépe než postižený nahlédnout nějaký způsob řešení, víc než poradit nemůžeme. Nemůžeme řešit problémy za druhé. Na dnešním příběhu však vidíme, že touha přiblížit bližního k uzdravení, přiblížit ho ke Kristu, může znamenat dost.

Radost z odpuštění, je však provázena nevolí zákoníků. Dosud Ježíš vzbuzoval obdiv. Nyní budí i nevoli. Je zvláštní, že se nikdo nepohoršuje nad rozbitou střechou, ale nad tím, že Ježíš odpouští hříchy. A jak Ježíš reaguje? “Jak to, že tak uvažujete? Je snadnější říci ochrnutému: 'Odpouštějí se ti hříchy,' anebo říci: 'Vstaň, vezmi své lože a choď?” Tím ale na otázku zákoníků vůbec neodpovídá. Co tedy sleduje?

Ochrnutý člověk je pro zákoníky hříšník a jeho nemoc trestem za hřích. Čekají od něj tedy pokání, jak předepisuje zákon, splnění jistých podmínek, za kterých mu Bůh odpustí.

Naproti tomu čtyři přátelé vidí trápení svého bližního a chtějí, aby se jeho situace změnila.

A Ježíš? V prvé řadě nazývá hříšníka synem: “Není důležité, že jsi hříšník, tak jak to vidí zákoníci. Mnohem důležitější je, že i ty patříš Bohu, jako syn patří otci, tak jak to vidí tví přátelé.” Ježíšova reakce je spíše než odpovědí poukazem na různé způsoby uvažování. Je poukazem na to, že Ježíš řeší zcela jiný problém než zákoníci. “Je snadnější diskutovat o tom, kdo si může za své nemoci a kdo a za jakých podmínek může hříšníkům odpouštět, nebo je snadnější vidět v hříšníkovi bližního a pomoci mu vynést jeho břemeno na světlo?” Ježíš namísto diskuse a uspokojivé odpovědi pro zákoníky realizuje odpuštění.

Dnešní příběh nám tedy odkrývá další roviny související s uzdravováním jakožto odpuštěním. Jednak jsme mohli vidět, že je možné přiblížit bližnímu možnost uzdravení, pokud v něm vidíme v první řadě bratra nikoli hříšníka a pokud jsme ochotni mu pomoci nést jeho břemeno, i když se tím třeba společensky znemožníme. Dále se nám ukazuje skutečnost, že uzdravení, vyžaduje od člověka ochotu měnit způsob uvažování a úhel pohledu na sebe, svého bližního i na Boha. A nakonec vidíme, že odpuštění neznamená, že vina přestane existovat. Vina nezmizí, ale přestane člověka ochromovat a držet ho v pasti. Ochrnutý člověk “vstal, vzal své lože a vyšel před očima všech.”