Mindráky, pocit méněcenosti (soubor textů)

Otištěno z časopisu Bratrstvo 4/1997, 6/1997

ANKETA

MINDRÁK

Co byl váš největší problém v dospívání?

   

Jan

Svěrák

32 let

filmový

režisér

 

Že ještě nejsem dospělý a pořád něco musím.

 

Zdeněk

Suchý

33 let

režisér

 

 

Vědomí, kde žiju, v čem dospívám. Jestli o mě budou v životě stát holky. Jestli budu někdy spokojen s tím, co udělám.

 

Petr

Oslzlý

52 let

ředitel Cenrta

experimentálního divadla

 

Jako malý chlapec jsem trpěl kvůli svému příjmení. Spolužáci ho komolili a posmívali se mi. Otec mi řekl, ať to beru jako výzvu. Naučil jsem se posměch unést a s dospíváním mne tento komplex zcela opustil. Přilnul jsem k svému jménu jako k neobvyklému tvaru.

 

Libor

Macák

22 let

student

mediciny

 

Jdete na mne zostra - ještě to není tak dávno. Nemohl jsem najít žádnou holku, která by si chtěla hrát s tlustým a nesmělým hošíkem. Tyhle chmury jsem zaháněl různě, někdy alkoholem, jindy s kamarády „mokročtvrťáky“. Až když jsem hledání pustil z hlavy, tak se jedno kamarádství začalo tak nějak měnit... a s tou slečnou už jsem zůstal.

 

Helena

Klímová

60 let,

psychoterapeutka,

publicistka

 

Přání být jako ostatní; byla jsem ochotna hodně se přizpůsobovat, až po hranici své autentičnosti a vnitřní svobody. Dospělost pak pro mne byla vysvobozením, radostí z nezávislosti.

 

Jiří

Lábus

50 let,

herec divadla

Ypsylon

 

Právě to dospívání. Kam s ním?

 

Martin

Čech

32 let

učitel

na ZŠ

 

Já sám, holky, to, co se dělo kolem nás - společensky, politicky, smrt táty.

 

Vladimír

Mlynář

31 let

novinář, šéfredaktor

týdeníku Respekt

 

Přeceňování vlastních schopností a fakt, že jsem neuměl hrát na kytaru.

 

Květa

Kellerová

23 let

studentka

práv

 

Nejspíš získat pocit rozhodnosti pro určité jednání a jistotu, že své záležitosti zvládám sama.

 

Erazim Kohák

64 let

filosof,

spisovatel

 

V návaznosti na odpověď v č.3. Promítlo se to do hluboké dezorientace, do potřeby najít jistotu, kde jistoty nebylo. Tak snad tápání - a to, že doba nedovolovala luxus ventilování problémů. Tak vyhnívaly.

 

PhDr.

Jiřina Šiklová

socioložka,

vedoucí katedry

soc.práce FF UK

 

Nevěděla jsem, čím mám být, co mám jít studovat a měla jsem strach, že všechna moje rozhodnutí trvale poznamenají můj život a že čas příliš letí. Chtěla jsem si najít partnera naprosto dokonalého, na celý život a současně jsem se bála, že já nebudu dostatečně „skvělá“. Někdy jsem sama sebe obdivovala, „jak jsem báječná,“ a za pár hodin, po prvním neúspěchu, jsem si připadala jak špinavý, vyždímaný hadr, skoro bez ceny. To sebehledání ovlivnilo moji osobnost, nelituji toho, ale uvědomuji si dnes, že mně to bralo často radost z bezprostředních prožitků.

 

PhDr.

Noemi Rejchrtová

56 let

historička,

profesorka na ETF UK

 

Mindrák jsem měla a mám. V dospívání jsem nedostačovala ideálu obrácené křesťanky. Později ideálu „vědkyně“.

 

Jan

Čapek

62 let

evagelický

farář

 

Moralistické vlivy některých evangelíků a jejich překonávání ve směru svobody a odpovědnosti v duchu evangelia.

 

Petr

Sláma

29 let

asistent na ETF UK

z 1/4 farář

 

Leckteré mě neopustily až doteď, takže nemohu s nadhledem pohovořit.

 

Doc.MUDr.

Zdeněk Susa

54 let

lékař,

syn.kurátor ČCE

 

Byl jsem pro jakési zdravotní obtíže osvobozen od tělocviku a rostl jsem jako kluk, který se neumí prát a v každém tělesném usilování je mezi posledními. Možná si ten mindrák podvědomě hojím dosud, když např. jdu pěšky „z Čech až na konec světa“.

 

Jan

Heller

71 let,

emeritní profesor

na ETF UK

 

Nebyl jeden - každou chvíli něco jiného.

S

POCIT MÉNĚCENNOSTI

VĚRA POKORNÁ

 

Co to vlastně je ten komplex méněcennosti?

    Na začátku tohoto století příchází Alfred Adler, vídeňský lékař, se svou teorií osobnosti, ve které zdůrazňuje, že každý člověk touží a usiluje o zajištěné místo ve společnosti. Touží po tom, aby někam patřil, aby byl součástí lidské skupiny, aby byl druhými lidmi přijímán. Adler tuto skutečnost vyjadřuje tím, že každému je vlastní společenský cit. Domníval se, že člověk není determinován (určen) svou vlastní minulostí ani svou budoucností, ale tím, jak v současnosti chápe svou minulost, a tím, co v současnosti očekává od své budoucnosti. Společenský cit se projevuje snahou po uplatnění a potřebou být druhými oceňován. Cílem tohoto vývoje je dosažení pocitu vlastní hodnoty. Zdravé sebeoceňování souvisí s respektováním okolí, reality, sociálních souvislostí, kontextu, ve kterém jedinec žije. Nezdravé sebehodnocení se projevuje fiktivním (klamným) sebepojetím a fiktivní převahou. Obojí, tedy nesprávný vztah k sobě samému i k druhým lidem, člověk prožívá subjektivně jako pocit méněcennosti, i když jeho vnější projevy chování mohou být rozličné.

 

Kde se to v člověku bere?

    Předpokládá se, že pocity méněcennosti se rozvíjejí již v raném dětství. Adler upozorňuje na několik zdrojů, které negativně ovlivňují sebehodnocení dítěte. Předně to je orgánový nedostatek. Každý tělesný handicap nebo nápadnost může snížit sebehodnocení člověka. Reklamní agentury pracují s modelkami a mladými muži, kteří překypují zdravím a krásou a pohybují se bezstarostně a sebejistě.

    Dalším zdrojem pocitu méněcennosti může být rozmazlující výchova. Dítěti jsou odstraňovány překážky, je nekriticky přijímáno, a proto si nemůže vytvořit žádný skutečný pocit vlastní hodnoty. Neprožívá uspokojení z úspěchu, který dosáhlo vlastními silami. S rozmazlující výchovou souvisí rodičovská potřeba uchránit své dítě před vším zlým z okolí. Dítě si pak zákonitě vytváří představu o světě jako o něčem, co ho stále ohrožuje.

    Pocit méněcennosti může však být i následkem tvrdé a především málo laskavé výchovy. Dítě pak vyrůstá s vědomím, že je málo milováno a jeho nejistota je posilována představou, že je stále obklopeno nepřáteli.

 

Takže hodně záleží na výchově...

    Adler a jeho žáci věnovali mnoho pozornosti i rodinné konstelaci. Z jejich analýz vyplývá, že pocit méněcennosti může být dán i postavením dítěte v rodině. Je známá skutečnost, že sourozenci mezi sebou konkurují především o přízeň rodičů. Jejich postavení v rodinné dynamice je závislé na počtu dětí v rodině, na jejich osobním pořadí mezi sourozenci a na jejich pohlaví. Pocit méněcennosti u dítěte může souviset i s tím, že nesplňuje očekávání rodičů. V některých rodinách se preferuje pohlaví dítěte, určité vlastnosti nebo schopnosti. Pocitem méněcennosti trpí dítě, které neodpovídá svými školními výkony prestiži vzdělání v rodině apod. Výchova je v takovém případě ztížena tím, že se dítě cítí ustavičně odstrčeno a nedoceňováno. V pubertě a dospělosti se často projevuje sebelítostí. V pozadí pocitu méněcennosti můžeme tušit strach z ohrožení. Takový člověk se cítí bezmocný a je přesvědčen, že to, co mu chybí, je příčinou, proč není dostatečně přijímán a milován.

 

Nejhůř to asi člověk prožívá v dospívání, ale ani v dospělosti často nedochází vnitřního vyrovnání se sebou samým.

    Lidé s pocitem méněcennosti jsou natolik vnitřně zraňováni, že si vytvářejí klamné sebehodnocení, které jim nedovoluje, aby byli vyrovnaní a uspokojeni. Proto se stále zabývají sami sebou, sledují, jakým dojmem působí na ostatní, těžce snášejí kritiku, někdy dokonce i přátelské laškování. Je chronicky narušena jejich sebeúcta. Každý člověk někdy nezvládne nějaký úkol nebo situaci a je sám se sebou nespokojen. Lidé, kteří žijí dlouhodobě nebo trvale s pocitem méněcennosti, jsou však tímto pocitem ovládáni. Stanovují si vysoké cíle, od kterých očekávají uspokojení. Někdy jsou tyto cíle nedosažitelné, jindy, když jich dosáhli, zjišťují, že uspokojení neodpovídá předpokládanému pocitu a ženou se dále.

 

Někdy se stává, že se setkáme s člověkem, který se chová, jako by všemu rozuměl, je arogantní, prostě se za každou cenu předvádí. Říkáme si, proč je takový, co se za tím jeho chováním vlastně skrývá. Není za tím nějaká jeho skrytá bolest?

    Nadměrně rozvinutá ctižádost a ješitnost, která je odpovědí na pocit méněcennosti, stejně jako zaměřenost na sebe sama a na hodnocení z okolí, brání člověku v přiměřeném růstu. Adler říká, že takové postoje „rdousí vývoj společenského citu“. Člověk se dostává do uzavřeného, bludného kruhu, kdy se sám sžírá a navenek ztroskotává, protože pro své zaměření na sebe sama a bolestínství není schopen otevřeného a důvěryhodného vztahu s druhými lidmi. Ještě další nesnáz přináší klamné sebehodnocení. K překonávání pocitu nedostačivosti pomáhá kritičnost vůči okolí. Proto se tak rychle šíří nepříznivé zprávy o druhých lidech, kritické poznámky, někdy i neověřené dojmy a pocity, protože zvyšují sebejistotu informátora. Pomáhá mu přesvědčení, že druzí na tom taky nejsou nijak dobře.

    Jindy se snaží člověk s narušeným sebehodnocením uniknout z pocitu napětí, které prožívá, tím, že rezignuje. Manifestuje svou slabost, a tím vzbuzuje u svého okolí soucit a dává najevo, že je hoden ohledů.

 

To je pravda a není vůbec jednoduché na to reagovat správně. Někdy může jít až o citové vydírání.

    Adler a jeho žáci se věnovali i pozitivnímu hodnocení pocitu méněcennosti. Viděli v něm motor, který člověka žene k vyšším cílům. Nutí ho, aby se zdokonaloval. Odhalili, že člověk s narušeným sebehodnocením musí dosáhnout nadprůměrných výkonů, aby svůj pocit méněcennosti vyrovnal. Dojde až k překompenzování pocitu méněcennosti. Adler sám sbíral příklady mezi proslulými lidmi, kteří se tak vyrovnali se svým tělesným handicapem. Byl mezi nimi i Bedřich Smetana, hudebník se sluchovou vadou.

    Již mezi jeho současníky se však objevili kritici tohoto tvrzení. Ukazovali, že kompenzace pocitu méněcennosti se může projevovat i jinými způsoby. Každý si dovede představit dítě, které se nedovede jinak prosadit, než že se začne předvádět nebo i druhým ubližovat. Až tak to může dojít daleko: Vrah Lennona se chtěl proslavit.

    Domnívám se, že je užitečné sledovat motivaci k určitému výkonu. Člověk s pocitem méněcennosti je hnán k výjimečnému, připusťme pozitivnímu výkonu proto, aby prosadil sebe sama. Vyrovnaný jedinec je jistě taky motivován seberealizací, má potřebu vykonávat smysluplnou práci, ale soustřeďuje se na výsledek činnosti. Oba mohou dosáhnout stejných pozitivních výsledků. První však s větším vnitřním napětím a možným rizikem chyb, protože není otevřen kritice a spolupráci.

    Moralistické postoje, kterých není prosta ani křesťanská společnost, podporují prostor k respektování komplexů méněcennosti jako protikladu k nepřijatelnému vysokému sebehodnocení. Dokonce se předpokládá, že dobrý křesťan se podceňuje.

 

Ale to přece souvisí s vírou. Vždyť vyznáváme, že jsme chybující lidé, k dokonalosti mající velice daleko. Není to sympatičtější?

    Ve skutečnosti člověk, který si je vědom svých schopností, vnímá i svá omezení, umí mít odstup od sebe sama, umí vyjádřit svou závislost na druhých lidech, své nedostatky i prohry.

    Když se setkáme s člověkem, který trpí pocity méněcennosti, s kterými se nemůže vyrovnat, nepomůže mu, když mu jeho neschopnosti vymlouváme nebo když se ho snažíme přesvědčit, že má jiné dobré stránky. Problém je vždycky tam, kde ho druhý cítí. Záleží na tom, v jakých souvislostech se cítil odstrčen. Souvisí to i s vývojem vlastního sebeuvědomování, s tím, co má v určitém vývojovém období prestiž. Od raného dětství je dítě závislé na pocitu, že je milováno. Proto děti v dětských domovech jsou často advokáty svých rodičů a ve své fantazii si je představují s mnoha pozitivními vlastnostmi, aby tak byly schopny překonat svůj pocit odcizení. Mnozí vychovatelé si to uvědomují a v dobré víře, aby dítě později nebylo zklamáno, jim oponují. Pomoci i pro budoucnost přitom mohou jen tehdy, když děti nezraňují, ale naopak je vedou k tomu, aby jednou uměly rodičům odpustit.

    V mladším školním věku se k základní potřebě být přijímán v rodině přidává i potřeba být přijímán mezi vrstevníky. V tomto věku děti oceňují toho, kdo umí rychle běhat, je silnější, každého přepere, je dobrý v tělocviku. Později si uvědomují a hodnotí svoje sociální chování ve skupině. Teprve na konci povinné školní docházky si děti cení vědomostí, výtvarných, hudebních nebo jiných schopností. Pocit méněcennosti se proto může projevovat různým způsobem podle toho, kdy se dítě cítilo opakovaně neoceňováno.

    Chceme-li pomoci člověku, který se trápí tím, že je nedoceňovaný, musíme ho klidně a se zájmem vyslechnout a snažit se, aby si našel pro sebe přijatelný pozitivní program, na který by se upnul a nezraňoval se sebelítostí.

 

Věřím, že ten nejhodnotnější přínos, kterým může rodič přispět svému dítěti, je vštípit mu opravdovou víru v Boha. Existuje snad větší osobní uspokojení než poznání, že Stvořitel vesmíru mě osobně zná, že jsem pro něj cennější než bohatství celého světa, že chápe můj strach a mé obavy, že mě miluje ne-změrnou láskou ve chvíli, kdy všem ostatním jsem lhostejný, že jeho jediný syn skutečně dal za mě svůj život, že může mé nedostatky obrátit v klady a mou prázdnotu v plnost, že po tomto životě na mě čeká jiný, lepší život, kde nebu-dou žádná dnešní postižení a vady - kde pozemská bolest a utrpení bude pou-hou šerou vzpomínkou? Je to krásná filosofie, kterou můžete „odít“ vaše něžné dítě zdrcené životními okolnostmi. Toto je skutečná sebeúcta, která nezávisí na vrozených kvalitách či sociálním prostředí, ani na kultu superdítěte, ale na Božím rozhodnutí.

James Dobson - Zdravá rodina (1994 Nová naděje)

 

MINDRÁCI MINDRÁKŮM

SAMI SOBĚ

 

Následující sloupky vznikly na kurzu v Křížlicích. Všichni zúčastnění dostali lístky, na které vypsali svoje problémy. Pak je odevzdali do klobouku, kde s nimi bylo „zamícháno“ a každý kurzista si zase jeden z lístků vytáhl, aby se pokusil reagovat, poradit. Vše bylo tedy anonymní, přesto nám nedalo, abychom na toto téma ještě nehovořili. Tak nás to zaujalo.

 

Z čeho máš mindrák, v čem máš pocit méněcennosti, co je tvůj největší problém?

 

Mindrák mám z toho, že dělám práci, na kterou nemám. Vnímám to jako podvod, vůči těm, kteří mi dali důvěru; problém mám s tím, jak z toho ven. Pokud toto nevyřeším, mindrák zůstane.

Určitým řešením by možná mohl být rozhovor s lidmi, kteří ti „dali důvěru“, u kterých by se snad dalo zjistit, zda od tebe skutečně očekávají to, co si myslíš. Každopádně se domnívám, že největší problém je v přiznání si, že na některé věci mám a na některé nemám. V přijetí sebe sama jako člověka chybujícího.

 

Problém pro mě třeba je, že nejsem pohotový v diskusi. Že i když mi třeba argumenty protistrany v něčem nesedí, nedokážu je pohotově vyvrátit a přijdu na to, až když mám možnost si všechno v klidu promyslet.

Přesně to samé prožívám i já. Myslím, že to nevadí. Není třeba se do diskutování nutit. Hlavní je, že si vytvoříš svůj vlastní názor, za který se můžeš postavit (i když o něco později). Ten názor je pro tvůj život důležitější než momentální účast v diskusi.

 

Mindráky mám z toho, že se nedokážu seznamovat s druhými lidmi. Mnohdy nedokážu ani prosadit svůj názor, i když je třeba správný. Z toho pramení také pocit méněcennosti.

Mohlo by to pomoci, kdyby sis zvolil(a) něco z toho, co umíš patrně tak průměrně jako většina ostatních, a soustředěně to rozvíjel(a) a pracoval(a) na tom tak, abys v tom dosáhl(a) schopností nadprůměrných. Tak bys byl(a) v něčem lepší než většina ostatních, což by tě mohlo obdarovat větším vědomím vlastní ceny a jedinečnosti, a tak napomoci i v jistějším přístupu k druhým lidem i v prosazování sebe sama.

 

Pocit méněcennosti mám, když zrovna nastane doba, kdy jsem ve společnosti a nedokážu se nějak projevit. Mám potom z toho špatné svědomí, že možná vypadám uzavřená.

Měl(a) by ses snažit překonat nějak vnitřní strach anebo nejistotu a začít se pomalu, alespoň ze začátku nějakými připomínkami projevovat.

 

Za svůj největší problém považuji to, že v rámci „obrany vlastního já“ (toho, co je ve mně nejvnitřnější a bolestivé) útočím na své blízké. Ze strachu z vlastní zranitelnosti.

Zkus se zamyslet, jestli jsi opravdu tak zranitelná(ý). Možná si to jen namlouváš. Asi bys potřebovala být víc otevřená(ý) vůči druhým, třeba jsou stejně zranitelní jako ty. Ale každopádně je asi dobré si to s tím druhým vždycky vyříkat - nemlčet o tom.

 

Mé vztahy s lidmi (i nejbližšími) cítím jako dost povrchní. Mám strach otevřít se, svěřovat se (nevím jak na to, druhé třeba vůbec nezajímá to, s čím mám problém).

Vím, že je to nepříjemný pocit a často to tak bohužel bývá, že lidi na sebe nemají čas poslouchat se navzájem. Pokud chceš svůj problém někomu sdělit, stojí určitě za pokus přijít za někým, komu důvěřuješ a zeptat se ho, jestli je ochoten tě vyslechnout. Komu na tobě záleží, ten neodmítne. Můžeš také tomu člověku říct, zda stojíš o radu, nebo zda se spokojíš s tím, že tě jen vyslechne. (Možná, že lidi mají strach, že po nich budeš chtít nějaké rady a oni nebudou schopni je poskytnout.)

 

Strach z lidí a že se neumím bavit. Moje sobeckost.

Dej si jedno pivo a možná zjistíš, že jsi vlastně zábavný člověk. Vážně: Ti, co se nejsnáze baví, mohou skrývat svůj strach. Starej se o starého člověka a překonáš sobeckost. Starej se o dítě a překonáš strach z dospělých. Doufám...

 

Mindrák mám z toho, že nerozumím jízdnímu řádu ČSAD. Možná, že su blbej... Ale asi to není to nejhorší, co může člověka potkat.

Tomu asi nerozumí ani pan ministr dopravy. Asi budeš muset používat jiný dopravní prostředek, třeba vlastní nohy!

 

Pocit méněcennosti nemám stále, zažívám jen chvilkové mindráky. Teď momentálně mám mindrák, že neumím tak dobře lyžovat.

Je dobře, že tvé mindráky jsou přechodné, asi jsi sám(a) pochopil(a), že v životě není nejdůležitější, jestli umím rychle běhat nebo zpívat ze všech nejlépe, v životě jde o něco úplně jiného. Až bude léto, určitě ti bude jedno, umíš-li lyžovat či ne.

 

***

Nemáš problém? Tak to těpic, pipko. Netrap se tím, to přejde samo. Jsi taky bohudík jen člověk.

 

 

 

TY NAŠE KOZIČKY ČESKÉ...

 

Mindráky. Kdo z nás nemá nějaký mindrák?! Něco, co mu na vlastní osobě vadí a s čím si neví rady. V dospělosti se s tím člověk potýká asi líp než v dospívání. Chci vám teď popsat tři příhody, které způsobily na pokraji mé dospělosti pořádný zmatek a nejistotu mé osobě. První příhoda se stala asi v mých dvaceti letech. Bylo léto a já jsem si to šupajdila v pěkným obtaženým tričku na nějakou přednášku na fakultu. A jak tak jdu Lazarskou ulicí, najednou přibrzdí kolem jedoucí Avie a závozník vykloněný do půl pasu z okýnka na mě řve: „...to jsou kozyýý, tyýý vole !!!!“ Lidi, to byl pocit!! Jako by mě někdo právě polil horkou rudou barvou! Lidi okamžitě našli na chodníku terč jeho řevu. Vypálila jsem rovnou do nejbližšího obchodu s obuví a tam jsem schovaná čekala, až přejdou lidé, kteří byli svědky tohoto šíleného trapasu. Fuj! Ještě teď je mi z toho ouzko, když vám o tom takto v klidu píšu. Od té doby jsem nosila zásadně plandavé košile a vytahané svetry. Určitě si mě od té doby všímalo míň oplzlíků a já jsem se už necítila tak méněcenně.

    Druhá příhoda se stala asi o dva roky později. V oboře u Hvězdy se konal běh bohoslovců a bohoslovek. My holky jsme tam šly jen tak z hecu, byly jsme tři. První doběhla jedna Maďarka, druhá Helenka Šimková a třetí jsem byla já. Supěla jsem až hrůza, sotva jsem to udýchala. Jak říkám, legrace. Druhý den se ale výsledky objevily na fakultní nástěnce, samozřejmě ve všech kategoriích na prvních místech my tři! Chudák pan profesor, který měl s námi první hodinu přednášku, netušil, že jsme v ženské kategorii byly opravdu jen tři a že tudíž jsem úplná lemra. Nicméně ve chvíli, kdy jsem vstoupila do posluchárny, šla jsem trochu pozdě, přerušil výklad a povídá: „Tedy Ireno, to jsem si o Vás nemyslel, že Vy také sportujete! Víte, kolují o Vás po fakultě pověsti, že určité procento Vaší váhy není zcela funkční, ale Vy jste mě svým třetím místem přesvědčila, že tomu tak není.“ Přátelé, já jsem zalézala úplně rudá pod lavici, to byl trapas!

    A třetí příhoda se stala, a to vím naprosto přesně, na Silvestra 1983. Byla jsem tenkrát poprvé a naposledy na chartistickém silvestru, který byl stylizován do starověkého Řecka. Můj přítel mi v práci stočil měděné prsteny, náramky, dokonce vyrobil měděnou masku a pás se sponou. Představovala jsem bohyni Thálii. Byli tam samí významní chartisté a mně se třásla kolena, i když nebylo třeba. Měla jsem na sobě žlutou obtaženou splývanou róbu, všechny ozdoby a přes celý obličej měděnou masku. Nikdo nevěděl, kdo se pod ní skrývá. Všichni se dobře bavili. Asi kolem půlnoci jsem procházela uličkou k záchodu kolem namazaného Jima Čerta, který mě oslovil: „..a ty kozy jsou pravý???“

    Dneska už se na to dívám s mocnou dávkou odstupu a s humorem. Ale nebylo mi lehko, to určitě všechny holky potvrdí. A tak vlastně taky proto jsem si nebyla jistá, co si mám myslet o reklamě na kosmetiku z kozího mléka.

Irena Škeříková

Otištěno z časopisu Bratrstvo 6/1997
Co vám pomáhá, když jste na dně?

   

Jan

Svěrák

32 let

filmový

režisér

 

Čerstvý vzduch a lochtání.

 

Zdeněk

Suchý

33 let

režisér

 

 

Láska, přátelé, hudba, alkohol, sport, práce, slunce.

 

Helena

Klímová

60 let,

psychoterapeutka,

publicistka

 

Hlavně aktivita, třeba pomoc někomu. Vynadání někomu. Úklid bytu. Popovídání s kamarádem, kamarádkou. Modlitba. Nejčastěji muzika, pouštím si kompakty Oboroh, Bacha, izraelský soubor Sheba Choir a český folklór. Vcelku ale moc na dně nepobývám.

 

Vladimír

Mlynář

31 let

novinář, šéfredaktor

týdeníku Respekt

 

Kamarádi - ovšem já nepobývám na dně až tak často.

 

Jiří

Lábus

50 let,

herec divadla

Ypsylon

 

Zatím jsem na dně nebyl. Až budu, tak vám to napíšu. Pokud mi něco pomůže.

 

Doc.MUDr.

Zdeněk Susa

54 let

lékař

syn.kurátor ČCE

 

Málokdy jsem opravdu na dně, mám vypracovanou řadu pojistných záklopek, abych se udržel na hladině. Když jsem opravdu na dně, nesnažím se dostat z toho vlastním mudrováním a prostě volám o pomoc: „Pane, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ Pomáhá to.

 

Petr

Oslzlý

52 let

ředitel Cenrta

experimentálního divadla

 

Koukat, jak se od toho dna co nejrychleji odrazit! Uvědomit si, jak jsem se tam dostal! A odhalím-li míru vlastního přičinění, naleznu snad i cestu vlastního odčinění. A dostal-li mne na dno někdo druhý, již to, že si to střízlivě pojmenuji, vytváří první předpoklad obrany.

 

Jan

Heller

71 let,

emeritní profesor

na ETF UK

 

Víc spát.

 

Petr

Sláma

29 let

asistent na ETF UK

z 1/4 farář

 

Pán Bůh. Ale to mi dojde většinou až „potom“. V tom žádné instantní spolehlivé řešení nemám.

 

Erazim Kohák

64 let

filosof,

spisovatel

 

Když mohu pomoci někomu, kdo je na tom ještě hůř než já. A někdo vždycky je. A když jsem tak zaneprázdněn sám sebou, že to ani nevnímám, pak mi opravdu není pomoci. Vím to ze zkušenosti!

 

PhDr.

Noemi Rejchrtová

56 let

historička,

profesorka na ETF UK

 

Vědomí, že se za mě modlí manžel a přátelé, ale především, že se přimlouvá sám Duch svatý.

 

PhDr.

Jiřina Šiklová

socioložka,

vedoucí katedry

soc.práce FF UK

 

Pomáhají mi vzpomínky, vědomí, že jsem již různé krize přežila a že při zpětném pohledu mne vlastně ty krize, pády, bolesti nějak obohatily. Ale toto již dávno přede mnou napsal Soren Kierkegaard a filosof Emanuel Rádl mnohokráte zdůrazňoval, že cokoliv se stane, má hodnotu nejen tím, co se událo, ale i smyslem, který té události nebo krizi dáme. Neměla jsem zrovna jednoduchý život, ale krize mne spíše posílily než poškodily. Vzpomínám si na ně častěji než na okamžiky plné slunce a pohody.

 

Libor

Macák

22 let

student

mediciny

 

Když jsem na dně fyzických sil dostávám paradoxně záchvaty bezdůvodného smíchu. Horší je to, když nemůže „dušička“. To pak bloumám okolo Masarykova nádraží nebo chodím krmit labutě (protože na víc v tu chvíli nemám) a prosím Pána Boha, aby mi víc nenakládal. Hodně mi pomáhá, je-li nablízku moje holka.

 

Jan

Čapek

62 let

evagelický

farář

 

Pomáhá mně modlitba, aby mně Bůh dal moudrost a odvahu hledat východisko. Pomáhá mně rozhovor s manželkou. Pomáhá mně zřetel k rodině, zvláště k vnoučatům, protože život jde dál, zřetel k bratřím a sestrám ve sboru a v církvi a k lidem vůbec.

 

Tomáš

Najbrt

45 let

celocírkevní

kantor ČCE

 

Mám tendenci prožívat krize velmi intenzivně, zoufám si, poddávám se a nadávám si. Jdu za Bonďou a tvářím se nenápadně, aby nic nepoznala. A jak se tak tvářím jakoby nic, a snažím se všímat si druhých a jejich těžkostí, pomalu se to relativizuje. Pozdě večer vycházím do ulic a řvu k Bohu.

 

 

 

 

 

KUDY KAM A KUDY DÁL?

JIŘÍ GRUBER

 

Mám na mysli životní krize, které člověka skutečně zasáhnou. Ne nějakou chvilkovou depresi, ale takové útoky proti životu jako je vážná nemoc, trvalé postižení, úmrtí blízkého nebo zradu milovaného člověka. Takové chvíle jsou výzvou a zkouškou toho, co vydržíme a zač stojíme. Jakkoli jsou nepříjemné a rádi bychom se jim vyhnuli, otevírají nám oči. Poznáváme v nich chatrnost života a lidských vztahů. Zbavují nás pýchy a falešné hrdosti. Pro mnohé se tyto krize staly výzvou k hledání Boha. Jiné zlomily a vzaly jim chuť do života.

     Když si uvědomíme, kolika úzkostmi prošli žalmisté, proroci a učedníci, je jasné, že krize patří i do života věřících lidí. Není třeba se za ně stydět. Stačí vzpomenout na getsemanský zápas Ježíšův.

     Na zvládnutí krizí neexistuje jednoznačný recept. Každou totiž vyvolávají jiné příčiny. Každou totiž vyvolávají jiné příčiny. K jejich odstranění či přijetí vedou různé cesty. Přesto mají naše životní tísně mnoho společného.

     Jde o jejich vnitřní, subjektivní stránku. O to, jak své zklamání, prohru či nemoc vnímáme a prožíváme. Většinou máme sklon hledat viníka mimo sebe. V nepříznivých okolnostech, ve zlých lidech nebo v nespravedlivém světě. Jakkoli to může být poznání z velké části pravdivé, vždycky je jen částečné. Jestliže určitou situaci prožíváme jako krizi, je to v prvé řadě náš problém. Událost, kterou jeden přijme statečně, jiného docela rozloží. Na tom, jak své krize a neúspěchy prožíváme a zvládáme, máme svůj nezanedbatelný podíl. Právě to je prostor, na který se lze zaměřit a který můžeme změnit. Nikdo z nás se nedokáže vyhnout zklamáním, nemocem či neúspěchu. I když je člověk někdy doslova otrokem nepříznivých okolností, přesto zůstává svobodný. Svobodný v tom, jak tyto útoky zla a nespravedlnosti zvládne a čím na ně odpoví.

     Stará moudrost říká: Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Vypadá to jako černý humor, ale kus naděje a povzbuzení tu přece svítá. Vždycky, když si připadáme být na dně a nevíme si rady, je vedle nás řada lidí, kteří si musí poradit s daleko složitějšími a těžšími problémy. Už se mi mnohokrát stalo, že jsem celý otrávený svými kazatelskými a rodinnými problémy zašel na oběd do našeho střediska Diakonie, kde žijí vozíčkáři. Když jsem viděl, jak přes své celoživotní omezení dovedou být veselí, činorodí a vděční, musel jsem se za své problémy stydět. Byly směšné ve srovnání s tím, co tito lidé každý den snášejí a přemáhají.

     Když na člověka dolehne něco těžkého, stojí vždycky za to, trochu se kolem sebe rozhlédnout. Je dobré si všimnout těch, kteří v podobné nebo ještě mnohem horší situaci nehodili flintu do žita. Stojí za to všimnout si i těch, kteří se na nás dívají. Mnoha nemocným pomohlo statečně snášet bolesti právě vědomí, že tím mohou dát příklad svým nejbližším a ušetřit je zbytečných starostí. Když člověk nebojuje jen sám za sebe ale pro druhé, když má být kvůli komu statečný, jde mu to daleko lépe a cítí se být silnější.

     Když mluvím s lidmi, které v životě něco tíží a nedovedou se s tím srovnat, pokouším se je přivést na myšlenku, že lidský život je zápas, jehož podobu si většinou nevybíráme. Má-li stát život za to, musíme do něj vsadit všechny své síly. Potíž je v tom, že si svůj životní zápas většinou představujeme v nějaké jiné, důstojnější a slavnější pozici než v té, která je nám vnucena. Myslíme na to, jakých úspěchů postupně dosáhneme v zaměstnání, jaké budeme mít šikovné děti, co všechno v životě prosadíme a uskutečníme. Velice často však „bojová linie“ našeho života probíhá úplně jinde.

     Zklamaná žena obětuje své životní síly, aby kvůli dětem vydržela s protivným manželem. Jiný, místo aby dobýval sportovní úspěchy, hledá sílu, aby vydržel protirakovinovou léčbu. Někomu se životní plány scvrknou do bezmezné trpělivosti, s kterou se snaží pomoci svému dítěti, které propadlo drogám.

     O takové zápasy člověk nestojí. Brání se představě, že právě toto je jeho životní úkol a poslání. Nedovedeme přijmout myšlenku, že právě v tom, co nám bylo vnuceno, se dotýkáme smyslu a cíle svého života. A přece tomu tak je. Nezáleží na tom, zda někdo vede svůj životní zápas v záři reflektorů a za potlesku diváků nebo v tichu nemocničního pokoje. Být dobrou matkou problémových dětí nebo úspěšnou podnikatelkou je stejně těžké a důležité. Vždycky je to zápas, v němž jde o slávu, důstojnost a jedinečnost života. Není výhodnějších a šťastnějších pozic. Za všech okolností života se nabízí stejná šance, jak obstát se vztyčenou hlavou. Lidský život může být velký a slavný i na těch nejsmutnějších a nejtrapnějších vartách.

     V životních krizích nám pomáhá víra, že i když jsme si mnohá svá trápení a neúspěchy zavinili, Bůh nikdy není proti nám. Ve všech krizích a nesnázích je na naší straně. Víra není ochrana proti krizím, ale síla, jak je překonávat a snášet. I když nás leckdy napadá, že nás Pán Bůh něčím potrestal, a svá trápení si vykládáme jako projev nevyzpytatelné Boží vůle, Bible nám Boží vůli ukazuje ne jako osudové dopuštění, ale jako výzvu k statečnosti a poslušnosti tváří v tvář nepřízni a nespravedlnosti, která na nás doléhá. Apoštol ví, že na nás může přijít nemoc, hlad, bída nebo válka (Ř 8,35). A přece v tom nevidí Boží soud, neboť ten již dolehl na Ježíše Krista. Proto i v těch nejtěžších chvílích smí křesťané věřit, že Bůh - navzdory našim chybám a selháním - zůstává na naší straně. Tam, kde nás lidé opouští, kde cítíme posměch a pohrdání a kde i my sami propadáme pocitům marnosti, stojí Bůh jednoznačně při nás.

     A když je úplně nejhůř, zpíváme si, že jednou bude všechno jiné. Nic z toho, co nás trápí, tu nebude navěky. To, co vyhlížíme, je nové stvoření.

CHTÍT, CO

JE MOŽNÉ

ROZHOVOR S IVANEM VRBOU

 

Když už je člověk postižený, nemůže dávat najevo špatnou náladu. Přece se ti ostatní kolem mne nebudou dívat, jak jsem otrávený a utěšovat mě. Když vím, že mi někteří lidé fandí a mají ve mně příklad, mám zodpovědnost, abych bral život statečně. Někdo si říká, proč takový invalida lpí na životě. Proč není zalezlý někde v koutku? Ale svět je krásný a každý je rád, když se může podívat někam do přírody a popovídat si s lidmi. Příroda mi dává největší jistoty. Je pro mě motorem života. Když vidím, jak mezi trávou proráží malý stromeček, jak těžko se dostává ke světlu a snaží se udržet při životě, říkám si, že ten zápas musím vést i já sám.

 

Jmenuje se Ivan Vrba a poznal jsem ho, když přijel na návštěvu do našeho střediska Diakonie - Betlém. Nechtěl jsem se ho na jeho úraz v tomto rozhovoru ptát. Ale nakonec jsme se tomu nevyhnuli. Chtěl varovat všechny mladé. Na ten den se pamatuje dodnes. Bylo mu 16 let a právě mu začínaly prázdniny. Ráno byl v okresním městě, pak měl vystřídat maminku na stohu. Mezitím neměl co dělat, a tak se šel koupat. Když skočil do vody poprvé, šel břichem po dně. Říkal si, že příště musí výš. Jenže to vzal trochu níž a narazil hlavou na dno. V tu chvíli ho napadlo jediné: že nemůže ven a že ho kluci nevytáhnou, protože si budou myslet, že zkouší, jak dlouho vydrží pod vodou. Pak ztratil vědomí.

     Když ho přece jen vytáhli, nikoho nenapadlo, že by to mohlo být něco jiného než obyčejné zalknutí. Teprve v nemocnici se ukázalo, že půjde o něco mnohem vážnějšího. Dlouho myslel, že se uzdraví. Lékaři jej povzbuzovali. Skutečné pravdy se nakonec musel dopídit sám. Hodně mu pomohlo, když se v Letovicích dostal na pokoj se stejně starým chlapcem z blízké dědiny, který měl také poraněnou páteř. Vykládali si o škole a rodném kraji. Tak mu utíkal čas a postupně se vžíval do role, která ho čekala. Na nějaký čas se pak vrátil domů, a když mu zemřel otec, byl přijat do ústavu v Habrovanech u Vyškova. Tam se také zrodila myšlenka na „pohyblivou postel“.

 

Řekl jsem si, že když jsem na tom tak špatně, budu se snažit chtít něco, co je možné. Asi po třech letech pobytu v ústavu jsem jednou stál s postelí na balkóně. Bylo to na podzim a zrovna foukal vítr. Napadlo mě, proč bych odtud nemohl odjet sám? Přemýšlel jsem, čím bych mohl vozík ovládat. Jediný pohyb, kterého jsem byl schopen, byl pohyb hlavy. Kdysi jsem byl modelářem a tak mě napadlo, že u leteckých modelů se všechno ovládá jednou řadící pákou. Kdybych měl takovou páku před bradou, mohl bych nějaký vozík ovládat.

     Začal jsem o tom mluvit s lidmi. Názory byly různé. Někdo říkal, že mě všude odvezou sestřičky. Nechápaly mou touhu po nezávislosti. Nejhorší bylo sehnat informace. Studenti Vojenské akademie v Brně mi zpracovali na vozík ročníkový projekt. Ale nebylo to nic konkrétního. V ČSAD Ostrava byl výborný konstruktér pan Osaha, hluboce věřící člověk, který mi nakreslil plány vozíku. Největší problém však byly motory, protože musely být silné a energeticky úsporné. Když mě navštívil zástupce firmy Meyra, prohlásil, že žádný elektrický vozík nemohu mít, protože ho nedokážu ovládat. Naštěstí jsem objevil konkurenční firmy - Ortopedia Keil. Ti mi nakonec poslali elektrický vozík, který zaplatila Charita Pasov. To bylo v roce 1977. Měl jsem tehdy 34 let a 18 let jsem už ležel na posteli.

 

Byla to veliká změna, když jsi získal vozík, který jsi mohl sám ovládat?

     Těsně po úraze, když jsem ležel v nemocnici, jsem si říkal, kdybych tak měl u okna nějaký strom a mohl se na něj dívat. Byl bych si prohlížel všechny listy. Jeden po druhém. Každý detail. Ale neviděl jsem vůbec nic.

     Když jsem později ležel v Habrovanech v posteli na balkóně, poznal jsem, jak má člověk jednu část brzo okoukanou. Vždycky jsem si říkal, jak by to bylo krásné, alespoň po centimetru za vteřinu popojíždět dopředu, aby člověk nemusel stát pořád na jednom místě.

     Jak jsem začal sám jezdit, bylo to výborné. Dostal jsem se do míst, kam bych se v životě nepodíval. Když jsem poprvé dojel do lesa a viděl společenství stromů, to se nedá ani vypovědět. I teď je to pro mne pořád něco nádherného.

 

První vozík se osvědčil, ale měl svou životnost. Po 16 letech mu došly síly a bylo potřeba sehnat nový. Ivan se znovu obrátil na firmu Meyra, která mezitím svůj výrobek vylepšila. Také cena však byla podstatně vyšší. Sponzory mu pomohl shánět Leoš Princl z Betléma. Pak se toho ujali novináři. Celkovou částku se nakonec podařilo dát dohromady díky příspěvku Okresního úřadu.

     Všem dárcům chci poděkovat, protože sám bych to nikdy nedal dohromady. Částka 250 tisíc korun se sbírala asi tři čtvrtě roku. Koupil se klasický vozík, z kterého se použil pouze podvozek a motory. Také ovládání se muselo předělat.

 

Můžeš popsat, jak svůj vozík ovládáš?

     Bradou řídím pohyb vozíku dopředu a dozadu, doprava a doleva. Vzduchem ovládám blinkry. Když sedmkrát vcucnu a jednou fouknu, rozsvítí se veliká světla. Pravý blinkr zapnu, když jednou vcucnu a jednou fouknu. Každé vcucnutí znamená posunutí na určitou funkci a teprve fouknutím se uvede vozík v činnost.

 

To je tvůj vynález?

     Musel jsem si to vymyslet sám. Elektronika je mým koníčkem, takže to vcelku bylo jednoduché. Potíže byly pouze s falešnými impulsy, takže vozík občas jezdil, kam neměl. Ale pak se podařilo odrušit falešné povely kondenzátory.

 

Kdy ses poprvé setkal s křesťanstvím?

     Bylo to až na Betlémě, nebo už dřív? Do páté třídy jsem chodil do náboženství. Dokonce jsem i ministroval. Ale moc jsem o tom jako kluk nepřemýšlel. Když je člověk mladý, má pocit, že mu patří svět. Když je mu čtrnáct, chce být honem dospělý. Ale jak člověk zestárne, zjistí, že ten čas hrozně letí. V dětství byly prázdniny hrozně dlouhé. Když je člověk dospělý, dva měsíce uběhnou jako voda. Tak se mění i životní hodnoty. Pro mě je největší autoritou Kristus a jeho utrpení na kříži. Sám vím, co je to fyzická i duševní bolest. Nemocný člověk si musí spoustu věcí odříct. Když je mi někdy opravdu zle, v skrytu duše se modlím, aby mně bolest pominula.

 

Řada lidí uvádí jako důvod toho, že nevěří v Boha, lidské utrpení. Někdo by mohl snadno argumentovat právě tvým případem. Co bys jim na to odpověděl?

     Na jedné straně by se dalo říci, že mají pravdu. Ale je to velmi zjednodušený pohled. Když si člověk představí své utrpení vůči utrpení dalších lidí, je to jeho velice malé. Utrpení a bolesti je na světě tolik, že se nedá uvažovat tak, že bych zrovna já měl právo být zdravý. Je potřeba se s tím vyrovnat. Jsem tu, abych žil. Nemám-li možnost být zdravý, je mi to velice líto. Strašně rád bych žil jako zdravý, ale reptat na to, co se stalo, je vyloženě plýtvání časem. Nějaké vysvětlování a přemýšlení, co by, kdyby, nemá smysl.

     S otázkou víry v Boha se musí každý porvat sám bez ohledu na to, zda je zdravý nebo nemocný. Pro mě je víra chválou za krásu přírody. Někdo o tom potřebuje víc mluvit a vyznávat. Já patřím spíš k té mlčenlivější skupině. Tiše pozoruji a jsem vděčný za svět, ve kterém žiji.

 

Mohl bys, Ivane, něco vzkázat těm, kteří právě prožívají nějakou životní krizi?

     Vždycky, když si člověk myslí, že pro něj nastal konec světa, třeba jenom, když se nešťastně zamiluje, chce to čas. Je to jen chvilkový dojem. Trvá třeba rok, to záleží na člověku. Ze všeho nejdůležitější je však podívat se pravdě do očí.

Rozhovor vedl Jiří Gruber

 

„Neexistuje žádná situace, kterou by člověk nemohl zušlechtit tím, co dělá, nebo jak ji snáší.“

J.W.Goethe