Otištěno z časopisu Bratrstvo 7/1997

Pelištejci zasypali všechny studně, které vykopali Abrahamovi služebníci za Izákova otce Abrahama, a naplnili je prachem. Abímelek řekl Izákovi: „Odejdi od nás, neboť jsi mnohem mocnější než my.“ Izák tedy odtud odešel, utábořil se v Gerarském úvalu a usadil se tam. Znovu kopal studně, které vykopali za dnů jeho otce Abrahama a které po Abrahamově smrti Pelištejci zasypali. Pojmenoval je stejně jako jeho otec. Izákovi služebníci kopali v tom úvalu a přišli na studni pramenité vody. Ale gerarští pastýři se s pastýři Izákovými přeli: „Ta voda patří nám!“ Proto tu studni pojmenoval Esek (to je Váda), že se s ním vadili. Vykopali tedy jinou studni. O tu se také přeli, proto ji pojmenoval Sitná (to je Sočení). Pak poodstoupil dál a vykopal další studni; o tu se již nepřeli. Pojmenoval ji Rechobót (to je Prostorná) a řekl: „Teď už nám Hospodin poskytl prostor, abychom se mohli na zemi rozplodit.“ Odtud vystoupil do Beer-šeby. Tu noc se mu ukázal Hospodin a pravil: „Já jsem Bůh tvého otce Abrahama. Neboj se, jsem s tebou. Požehnám ti a rozmnožím tvé potomstvo kvůli Abrahamovi, svému služebníku.“ Izák tam vybudoval oltář a vzýval Hospodinovo jméno. Postavil tam také svůj stan a jeho služebníci tam vyhloubili studni.

 

A KOPAL A KOPAL...

Martin Fér

 

Má to cenu, snažit se o něco pořádného, když je to namnoze činnost naprosto zbytečná, protože ji závistivec během chvilky může zmařit? Ptáme se tak asi často. Izák si takové otázky sice také mohl pokládat, ale to na věci nic neměnilo. Voda pro něj byla otázkou života a smrti - ne-li jeho, pak jeho stád určitě. Musí kopat studny, je to jeho poslání, je to jeho povinnost. Může se stát, že se mu to nedaří, že je jeho práce mařena, přesto nemůže dát světu výhost, naštvat se, zatrucovat si a přestat kopat. I když - mohl by. Přátelsky by se domluvil s gerarskými pastýři. Při troše dobré vůle by přestal být cizincem a hostem v Geraru (v.3). Zbavil by se své výlučnosti, přestal by provokovat svou jinakostí a snad by měl klid. Jenže pak by přestal být Izákem, následníkem Abrahamovým, dědicem Božích zaslíbení. Snad by získal vodu pro svá stáda, nemusel by znovu a znovu kopat, ale voda z jeho studní už by nebyla životodárným prostředkem, kterým Hospodin dává sílu k přežití a k cestě do zaslíbené země. Doputoval by, stal by se z něj gerarský starousedlík.

     A tak, když je jeho dílo zmařeno, zvedne se a jde dál. A znovu a znovu.

     Příběh má happy-end: Hospodin mu požehná. Jeho bezvýhledné kopání mělo smysl. Národ má konečně kde spočinout, má se kde rozplodit. Lopocení, které má před sebou Boží zaslíbení (třebas všelijak zastřené), vytváří prostor k Životu, je Životem.

     A není bez zajímavosti, že tím neustálým zabíráním studní byl Izák Gerarskými do zaslíbené země vyhnán. Vyhnán do zaslíbené země. Zvláštní - snad aby bylo zřejmé, že cesta do zaslíbené země není zábavným výletem, na který se s radostí vydáváme. Není. Je to dřina, která se setkává s naším usilovným odporem a nebýt toho, že nás Pán Bůh na té cestě vskrytu všelijak nasměrovává, nedošli bychom tam nikdy.

     Izák už je v zaslíbené zemi. Znamená to pro něj začátek sladkého nicnedělání? Ne - kope další studnu.