Jen si tak zpívat

Otištěno z časopisu Bratrstvo 10/2004

¹⁰A řekl mi: „Nezapečeťuj knihu se slovy tohoto proroctví: čas je blízko.

¹¹Kdo křivdí, ať křivdí dál, kdo je pošpiněn, ať zůstane ve špíně – kdo je spravedlivý, ať zůstane spravedlivý, kdo je svatý, ať setrvá ve svatosti.

¹²Hle, přijdu brzo, a má odplata se mnou; odplatím každému podle toho, jak jednal.

¹³Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec.

¹⁴Blaze těm, kdo si vyprali roucha, a tak mají přístup ke stromu života i do bran města.

¹⁵Venku zůstanou nečistí, zaklínači, smilníci, vrahové, modláři – každý, kdo si libuje ve lži.

¹⁶Já, Ježíš, posílám svého posla, aby vám to dosvědčil po všech církvích. Já jsem potomek z rodu Davidova, jasná hvězda jitřní.“

¹⁷A Duch i nevěsta praví: „Přijď!“ A kdokoli to slyší, ať řekne: „Přijď!“ Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života.

Zjevení  22

Končí zase jeden ročník Bratrstva a s ním i naše notování v tom

zpěvu o naději neboli v knize Zjevení. A teď tedy co s tou písničkou?

Není a nemá to být jen náš osobní poklad nebo skrytý

trumf, s kterým se vytasíme, až přijde jeho čas. Nepatří do sejfu,

ani do sejfu našeho srdce. Leda by bylo maximálně přístupné.

Má znít – otevřeně, zjevně, veřejně, aby si ji mohl každý poslechnout.

Její chvíle je právě nyní – v situaci, která vůbec není

jasná, kdy se všechno mele, kdy člověk a společenství musí

odolávat nejrůznějším tlakům, kdy mohou mnozí nabýt dojmu,

že vítězství zla je totální a Bůh se vytratil; zkrátka v situaci, kdy

je těžké se orientovat.

Dobře, ale jakou roli má v té situaci vlastně hrát? Čemu má

sloužit? Po napomenutí, aby z ní člověk neudělal jenom tajemství

pro zasvěcené, jehož čas teprve přijde, následuje jedna

z nejzvláštnějších strof téhle písničky: „Kdo křivdí, ať křivdí dál,

kdo je pošpiněn, ať zůstane ve špíně (v překladu kralickém: kdo

smrdí, smrď ještě) – kdo je spravedlivý, ať zůstane spravedlivý,

kdo je svatý, ať setrvá ve svatosti.“ Znamená to snad, že se nemá

nic měnit? Je to výzva ke smíření s daným stavem? Konec

světa je blízko, tak si už nehoňte triko?

Rozumím tomu jinak – snad jako povzbuzení k důvěře, že slovo

uvedené ve známost je dostatečné. Stačí, abychom je prostě

nechali působit. Vykoná to, co je třeba. Bůh jedná skrze toto

slovo, které odhaluje pravdu a jeho vůlí je právě ta dobrovolnost,

kterou moc slova člověku ponechává.

My míváme tendenci užít je jako ospravedlnění pro nějaký

další nátlak – ať už pro použití vnější síly (posvěcení autority),

kterou chceme pravdu prosadit, nebo alespoň pro psychický

nátlak (např. pro strašení Božím soudem). Slovo a jeho moc

se nám zdají slabé a neúčinné. Ale Bůh jako by nás vybízel:

Prostě si jen tak zpívej, svobodně, veřejně, s důvěrou. Nech

mé slovo otevřeně znít, uveď je ve známost. To stačí. Důvěřuj,

že tak se bude moje vůle dít. Tahle písnička nemá být využita

k jinému účelu, dokonce ani ke zdánlivě bohulibé nápravě světa.

Nechtěj ji prosadit jinou silou, než tou, kterou ona sama má. Ta

svoboda, kterou poskytuje, je mojí vůlí.

Bůh nenutí, neobrací člověka proti jeho vůli, nechává ho jít

jeho cestou. V tom probíhá už nyní soud. Jde o to, aby pravda

byla zřejmá, o nic víc. Jinak než dobrovolně ji přijmout nelze.

Žádný jiný větší nátlak nebude. V této dobrovolnosti se vyvrbí,

kdo je kdo. A rozdíl mezi dobrým a zlým je a vyjeví se. Tím si

buďte jisti. O to se nemusíte bát a není také na vás, abyste ho

prosadili. Nemusí mít hned podobu ohnivého jezera. Ačkoli i to

ve Zjevení najdeme, nakonec prostě čteme: každý, kdo si libuje

ve lži, zůstane venku – ke stromu života a do bran města nebude

mít přístup. A co je horší než zjistit, že jsem se s životem,

hodným toho jména, definitivně minul. To si na to nebe na zemi

radši počkám a budu si přitom s Janem zpívat „Kum - ba - yah“. •