Otištěno z časopisu Bratrstvo 2/1999

Teď už bude řeč jenom o čase kairos. Chronos bude dál na pozadí nepozorovaně tikat - bez něj to nejde, ale nechte si ho pro chleba s máslem, protože od teďka se jmenované události měří výhradně časem kairos - jde přece o jejich pravý okamžik, o jeho nalezení či přijetí, když vás přepadne.

Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat. (Kaz 3,2)

Kazatel rozehrál tuto hru od mantinelu k mantinelu. Přesně jako váš život ten se hraje na stejném hřišti a platí stejná pravidla.

Jeden velmi urostlý muž (měřil dva metry) sázel stromy. Měl z nich krásný sad, ze kterého se těšil. Jednou byl svědkem toho, jak sovětský voják vytrhl mladou třešeň i s kořeny, protože mínil očesat plody o kus dál.

Muž se rozlítil, uchopil osvoboditele, zdvihl ho nad hlavu a mrštil s ním o zem. Voják byl na místě mrtvý. Sadaře pak odvlekla NKVD kamsi na východ, odkud se už nikdy nevrátil. Přátelím se s jeho vnukem, který po něm dostal jméno a také měří dva metry.

Je třeba ctít čas sklizně. I čas umírání. Nebrat jej do vlastních rukou předčasně. Chronos i kairos se vám mohou plést. Ale také můžete pro lákavost plodů zapomenout na námahu sadaře. Nebo pro oheň hněvu či pomsty na bolest a radost rození cizích matek. Když budete vy plodit a rodit děti, když budete umírat, ať to není v mraze a výhni, ale ať je to jako na jaře a na podzim, v ten nejlepší čas pro sázení a sklizeň.