Otištěno z časopisu Bratrstvo 6/1999

Před nějakým časem jsme zanechali objímání. V písničkových klipech, na starých fotografiích můžete vidět podivné starce svírající se navzájem ve vroucím objetí. Systém: každý s každým. Brežněv s Husákem, Živkov s Honeckerem, Csaucesku s Fidelem Castrem. Demonstrativní vděčnost, objetí jako stvrzení věčného přátelství národů, proletářů, pokrokových sil. Pic! A je po všem! Zůstala jen poslintaná saka a groteska. Objímáme se méně, ale je nám při tom lépe.

Myslím na sestru X., jak to asi bylo jiné objetí poslední, než zatkli jejího manžela a ve vykonstruovaném procesu dostal doživotí. Nebo sestra Y., která se svým mužem strávila od svatby pouhých 14 dnů, než zmizel na frontě a nikdy se nevrátil. Jaké tohle bylo objetí? Čas objímání zanechat. Zbude teplé lůžko a trocha vůně.

Objímání je vždy velmi soukromá věc (pokud vás nedrtí v pažích všeobjímající, beztvará láska bez přívlastků). Učím se vážit si času, kdy smím objímat: tu, kterou miluji, plačícího dědu, kterého příště možná neuvidím, starého bratra s bleděmodrýma očima a rodiče, za jejichž objetí se od puberty už zase nestydím.

Spoustu času na objímání promarníme. Škoda, že Jaromír Jágr a hokejisté z Nagana nezobjímali na letištích prchající Romy. Třeba by nechali Kanadu Kanadou a nějaký "správný", krátce střižený hoch by se zamyslel. Nebo kdyby pár známých osobností objalo ve vhodný okamžik uprchlíky z Kosova, snad by to dodalo odvahu těm, kteří v nich váhají vidět něco víc než kriminálníky a parazity.

Objímání si zaslouží, aby je odměřoval čas kairos.

Autor je farářem v Hronově.