Je čas mlčet i čas mluvit

Otištěno z časopisu Bratrstvo 9/1999

"Mlčení Boha, Bůh, který mlčí. Ale Bůh nikdy nemluvil, protože Bůh neexistuje. Je to strašně, ukrutně jednoduché." Märta se natáhne a políbí ho na ústa a na tvář. Je jí do pláče.) Ingmar Bergman: Hosté večeře Páně. Pokud jde o lidské mluvení a mlčení, Bible hovoří poměrně jasně: člověk se má rozhodně vyvarovat prázdného tlachání; mlčení je znamením moudrosti, ale přitom je vždycky potřeba povědět pravé slovo v pravý čas. Těžší je to s mlčením a mluvením Božím. Obvyklá pochybnost či protiargument víry je, že Bůh mlčí ke všem těm nespravedlnostem a hrůzám kolem. Jak často to slýcháme! Hlubším zamyšlením však dospějeme k zjištění, že kdyby Bůh bránil lidské snaze udělat cokoliv špatného, třeba plivnout na chodník, byli bychom jako pimprlata na drátkách. Lepší je hřešit a doufat v odpuštění než nemoct hřešit vůbec. A katastrofy? Co víme o tragédii otrávených ryb, rozbagrovaných mravenišť, vypleněné střevní flóry a srážkách galaxií? Děkujeme, že nás Bůh stvořil, ale pořád bychom chtěli výjimky, být stvořeni jinak než ti ostatní. Horší je, když člověk nabude dojmu, že kdysi Bůh mluvil, ale teď mlčí. Mluvil z ohnivého keře, z oblakového sloupu, řval ze Siónu, smlouval s Abrahamem, hádal se s proroky, posílal holubice, slyšeli ho učedníci. Podle dogmatických článků tehdy probíhalo zjevení. Ustalo, bylo dokončeno a Boží hlas jako by se ztrácel. A kdo by chtěl něco přidat, tomu Bůh přidá rány popsané v Apokalypse Janově!, jak čteme pro jistotu na konci Bible. Rozhodně se nedočká, kdo by si představoval rozšíření Desatera na Dvacatero nebo nové evangelium. Pokud věříme, musíme přijmout, že čas zjevení si vybral suverénní Bůh sám. Nejspíš nám chybí odvaha zřetelněji Boží mluvení slyšet. A interpretovat takto události kolem nás, i když lidé na "hypotézu Boha" neslyší. Tak jako dokázali proroci vysvětlit, že souvisí úpadek panovníka s úpadkem charakteru národa a obráceně a že se to Bohu nelíbí, tak jako k nám může promluvit Bůh skrze ozónovou díru soudem nad lidskou hamižností, skrze záplavy soudem nad jezeďáckou nabubřelostí a bohorovností, když se zcelovalo, rozorávaly se meze a poroučelo větru dešti bez citu k přírodě a jejím projevům. Brání nám někdo prorokovat: "Protože jste apatičtí vůči nespravedlnostem, dá vám Bůh vládu, která se vám ještě vysměje!?" Nebo: "Když neslevíte ze svého požitkářství, dolehne na vás ekologická katastrofa!?" Ale Bůh k nám mluví i při radostnějších příležitostech. Jak říká jeden Američan, třeba skrze smích; tam se nás dotýká moc, která je větší než my. Když se smějete, mizí všechny smutky a strasti do nenávratna. Smích se k vám vláme i ve chvíli hrůzy či zármutku a očistí vás. Jakoby z ničeho, dává úlevu, nemusí být na úkor někoho, nemusí být škodolibý. Je takovým předobrazem vykoupení. Jistě k nám Bůh mluví i skrze lidi, církev, sny, zázračné dotyky a také skrze jiskření nad starým zjevením. A když opravdu mlčí, tak se chová jako beránek vedený na porážku, Ježíš. Ústa neotevře.

Autor je farářem v Hronově.