Hospodin je Pánem všech lidí

Otištěno z časopisu Bratrstvo 3/2008

  

Čtení Rt 2, 1-4

Jsme někdy na přelomu března a dubna, když Rút jde paběrkovat na polích izraelských sedláků. Zařadila se do dlouhé řady žebráků a tuláků, kteří využívali Mojžíšova zákazu vyžínat pole až úplně ke kraji a vysbírávat po sobě to, co zůstane na zemi. Díky tomu si právě tito nemajetní mohli napaběrkovat něco k jídlu. A právě tak jde i Rút na pole, které shodou okolností patří Noeminu příbuznému, jakémusi Bóazovi. Pro ty, kteří si libují v rodokmenech podotýkám, že šlo o syna jerišské nevěstky Rachab, kterou známe z příběhů o Jozuovi. V našem příběhu Bóaz vystupuje jako jakýsi vzdálený příbuzný Noemi, což ovšem nemusí vůbec nic znamenat, protože Betlém nebylo žádné velkoměsto a příbuzný tam mohl být dost dobře (jak se říká) každý s každým.



Rút přichází na první pole, které se jí naskytlo. Vpředu jdou ženci a odsekávají klasy, za nimi děvečky odseklé klásky sbírají do košů. A v odstupu za nimi jdou právě ti, kteří nemají nic a tady mají jednu z mála možností, jak nastřádat něco k jídlu. Rút je dovoleno paběrkovat, stejně, jako by to bylo dovoleno komukoliv jinému. Zákon pohostinství je svatý.



V Moábu se mluví stejným jazykem, jako v Izraeli, ale přízvuk a samozřejmě vzhled mladé ženy musel prozradit, že Rút je cizinka. Tady to ale nikomu nevadí, protože to prostě nesmí vadit. I cizinec je host, příchozí, který má právo na to, aby využil možností, které zákony této země nabízí. Vždyť toto je místo, kde vládne milosrdný Hospodin a Hospodin je Pánem všech lidí, dokonce i Moábců, kteří ve své pomýlenosti uctívají jakousi obludu s býčí hlavou.



Rút tedy může pokojně sbírat. Tam, kde se dodržují Hospodinova přikázání, tam je pokoj i pro cizince. A Rút záhy může poznat, že je opravdu v místě, kde lidé poslouchají Hospodina. Když přišel z Betléma Bóaz a pozdravil žence: „Hospodin s vámi.“ Odpověděli: "Hospodin ti žehnej." Ne – opravdu to není, že by Bóaz byl nějak obzvlášť zbožný a jeho ženci taktéž. Je to naprosto běžný pozdrav. A přeci to tak výmluvně svědčí o tom, že toto není místo, kde by byli uctíváni bohové moábských polí, kde byla Rút doposud doma. Toto je místo, kde je vzýván Hospodin. Jestli chce být Rút doma zde, musí to vzít v potaz. Ale nezdá se, že by Rút byla jakkoliv proti. O její náboženské orientaci sice nevíme nic, ale během svého manželství s židem měla dozajista dost času na to, aby se seznámila se základy židovské víry a zbožnosti. A co je jí tedy jasné je to, že ona je tu občan té nejposlednější kategorie – cizinka, pohanského původu, žena, vdova – nic z toho není něco, co by ji na tehdejším společenském žebříčku nějak pozdvihovalo. A tak jen dál tiše sbírá klásky, které děvečky jdoucí za ženci přehlédly.



Už v tuto chvíli je ale jasné i něco jiného – v Božím lidu je místo i pro cizince, pohany, neznabohy. Vždyť i nad nimi vládne Hospodin, třebas o tom nevědí. I oni mají právo na to užít si kousek požehnání, kterým Hospodin obdařil a obdařuje svůj lid.