Farář a sbor, mládež (soubor textů)

Otištěno z časopisu Bratrstvo 3/2010

Brýle pokory

  

Bůh nás povolal jako jednotlivce, jako individuality, ale ne jako individualisty. Povolal nás ke společenství. Bůh má prostě rád společnost. Od stvoření přes izraelský lid, učedníky kolem Ježíše až po církev dnešních dní: Bůh má rád, když jsme spolu. Skrze setkání s ostatními lidmi se setkáváme s Bohem, můžeme zaslechnout jeho vůli, můžeme růst. Ve shromáždění církve, kde se káže, modlíme se a chválíme Boha, kde se vysluhuje večeře Páně, můžeme být usměrněni, povzbuzeni, napomenuti. Když se setkáváme s druhými, děláme první krůčky ve škole lásky k bližnímu. Účast na shromáždění je prostě zásadní a vnitřní součástí křesťanské víry. Číst v Bibli si můžeme sami nebo se skupinkou vrstevníků, ale nedělní shromáždění nám otvírá ještě pestřejší vzorek sester a bratří, se kterými máme tvořit společenství a které nám Bůh posílá, abychom je měli rádi, učili se od nich a sloužili jim, abychom společně slyšeli evangelium a zažívali milost.



Za svoji víru jsme osobně odpovědní. Nikdo nemůže uvěřit za nás, za nás z víry žít. Pokud tedy věříme a věřit chceme, budeme hledat cesty jak se účastnit setkání. V našem životě působí mnoho sil, některé nás do společenství přitahují, jiné působí odstředivě, někdy až odpudivě. Občas máme dojem, že takové negativní síly vycházejí ze samotného společenství sboru. Na tom něco může být. Na nás ovšem je, jak se k tomu postavíme. Dospělý křesťan (a dospělost nemusí začínat až v 18 letech nebo teprve s pořádnou výplatou) se neodvolává stále na ostatní. Možná znáte ze svého okolí člověka, za jehož veškeré problémy může např. nemilující matka. Uznáváte, že na jeho neradostných zážitcích něco je – ale s tím problémem je přece třeba něco dělat, ne jen tím vše omlouvat. Podobně je to s naší účastí ve sborovém společenství. Problémy, nesympatie, rozpory, nesouhlas, to vše nás může potkat. Není to ovšem důvod, proč bychom měli zůstávat v neděli doma.



Z těchto dvou východisek plyne ještě třetí věc, podstatná pro naše uvažování. Jako věřící a odpovědní lidé přestáváme být „návštěvníky“ bohoslužeb – my jsme tu přeci doma! To znamená, že také já, jednotlivec přicházející do kostela, mám odpovědnost za sbor, jeho faráře, staršovstvo, atmosféru, spiritualitu. Obrací to naši obvyklou perspektivu, která nám poťouchle říká, že ti ostatní jsou odpovědni za to, co ve sboru prožíváme. Naším úkolem nebude pravděpodobně vyřešit letité problémy sboru, ale svým odpovědným přístupem můžeme změnit leccos. Jestliže se několik členů mládeže začne pravidelně účastnit nedělního shromáždění, starší dámy budou s potěšením zpívat s kytarou a s bicími, protože vědí, kdo má právě v této muzice zalíbení. Pokud se rozhodnu, že budu platit salár každý měsíc, mohu na svém příkladu ukázat, že z malých příjmů se dá darovat slušná částka. Když své výhrady budu sdělovat těm, koho se týkají (např. faráři), nebudu se podílet na pomluvách a mohu pomoci rozptýlit nejistou a nelaskavou atmosféru, atd. Odpovědnost každého člena sboru přispívá k otevřenějšímu a radostnějšímu společenství. Vědomí, že církev, to jsme my, nám osobně asi bude někdy trochu komplikovat život (nebude všechno podle nás), budeme možná muset něco oželet, ale rozhodně nebudeme bezmocní.



Mám problém – konflikt se staršovstvem, nesouhlas s farářem, neexistující společenství, pro mě nepřijatelná zbožnost… Cesta do shromáždění se začne zdát být docela složitým úkolem. Jestliže se zamýšlíme nad tím, co přibalit v takovém případě na cestu, doporučovala bych se podívat na věc brýlemi pokory: Hledám pravdu, a nebo ji chci prostě mít? Jde mi o Ježíše Krista, nebo o mě? Zkouším se na problémy dívat i z druhé strany? Jak přispívám k atmosféře ve sboru? Pokora tady může mít podobný efekt jako dobré sluneční brýle – nejsem oslněn/a (sebou) a vidím zřetelněji. Mohu například uvidět to, co dobrého tu už je, a najít pro sebe něco výživného, i když to bude mít třeba jen velikost energetické tyčinky a ne oběda s polévkou.



Odpovědnost za život sboru a svou víru se ale někdy taky může projevit tím, že ze společenství odejdeme. Možná tato varianta zní poněkud tvrdě. Jestliže jsme ale vyčerpali své možnosti, či trpíme duchovní podvýživou a nikdo nám nemůže poskytnout stravu v pro nás stravitelné konzistenci, jestliže jsme naznali, že názorově nemůžeme jinak a neshodneme se s členy sboru, pak může být čestným řešením odejít. Ovšem nikoliv prostě opustit shromáždění a zůstat doma. Pak bychom měli veškeré úsilí věnovat tomu, abychom našli jiné společenství, jiný sbor, ve kterém se zabydlíme a budeme ho moci budovat. Kdo se narodil do evangelické rodiny, smí si vybrat pro svůj život jistě i jinou církev. Bez hořkosti a bez zbytečného posuzování, zda za to může sbor nebo jednotlivec. Nejsme ještě v Božím království, bez poskvrnky nebýváme ani my, ani naše společenství. To se právě ve společenství bratří a sester učíme docela zřetelně (a někdy i bolestně). Naštěstí je tu pořád ještě zvěst o milosti a odpuštění.

Sedláčková, Marta

Rozhodli jsme se zůstat

  

Na mládež do menšího města v Přelouči nás chodilo zhruba 5-6 a pan farář. Konfirmovaní jsme byli najednou, takže jsme se poměrně dobře znali, ale mimo mládež jsme na jiné akce moc nejezdili. Kromě popovídání a čaje, který jsme si po mládeži dávali, jsme se ale asi na moc momentů netěšili a nijak se na jejím organizování nepodíleli.



Přes moji druhou sestru, Marušku, jsme zjistili, že je mládež i v Pardubicích a začali tam chodit a po nějaké době, kdy jsme chodili na obě mládeže, jsme se rozhodli zůstat v té pardubické. Bylo to jednoduché: v Pardubicích se hrály po mládeži hry (mikádo, nervy, pexeso apod.), v Přelouči ne, dalo se tam zpívat více písniček, ale hlavně nám asi v Pardubicích více seděl výklad biblických příběhů a zkrátka se nám tam lépe dýchalo.



Nebudu zastírat, že naše změna mládeže nebyla také kvůli panu farářovi. Každý farář je zkrátka jiný, jeden si více rozumí s dětmi, jiný s mládeží a další třeba se třicátníky. Nedá se říci, který farář je dobrý a který špatný, každému určitě sedí jiný typ faráře/farářky. Nechtěl bych tady nabádat k tomu, aby mládežníci odešli ze svých sborů do jiných, jen se chci podělit o tuhle zkušenost, že pokud se nám jinde na mládeži líbí, tak nás ani hodinové dojíždění nemůže odradit:)



Lepší, než vybírání místa a zjišťování, kde se nám líbí (jak se tomu děje např. v Praze či Brně), ale podle mě zůstává možnost si svoji mládež přetvořit k obrazu svému (abychom se tam cítili dobře) a nebo ještě lépe k obrazu Božímu (aby se mezi námi i Pán Bůh cítil dobře:)).

Bláha, Pavel

Farář a sbor

  

Každý máme asi zkušenost s očekáváním, spojeným s příchodem faráře na sbor. Otázkou zůstává, co vlastně čekám. Vždyť sbor, i když je celek, má v sobě zahrnuty všechny generace. Každá očekává, že nový farář splní to, co u toho „starého“ nenašli. Také já jsem se těšila na tu „velkou změnu“, když do našeho sboru měl přijít nový farář. Představovala jsem si člověka, který by uměl zaujmout děti a mládež, a zároveň by dokázal naslouchat starým lidem. Možná jsem taky myslela, že by to tam u nás „trochu rozhejbal“. Chtěla jsem člověka, ke kterému bych si vytvořila vztah důvěry.



Myslím si, že není v silách žádného faráře aby splnil všechna očekávání. Musí tak zákonitě dojít ke zklamání? Asi ano, pokud čekám jen splnění svých „současných potřeb“...



Není to ale trochu málo? Vždyť obsahem evangelického sboru je spolu žít. To znamená...spolu žít – farář se svým sborem a sbor se svým farářem. A to je možné jedině tehdy, pokud je mezi nimi důvěra. Schopnost faráře tvořit takové ovzduší důvěry, že se v něm “dobře dýchá“. Věřím, že to je ta cesta, kdy se pak podaří i věci, se kterými si on sám neví rady. Neumí to s dětmi? To nevadí - najdou se aktivní rodiče nebo mládež a ti si to vezmou na starost. Nezvládá pastorace? S pomocí jiných se i tohle zvládne. Očekávání důvěry je pro mě to nejhlavnější. Pokud ve vztahu není, je to horší než fakt, že farář nezvládá svoje povinnosti.



Nabízí se otázka co s tím? Jak důvěru znovu obnovit pokud mezi lidmi není? Jak přijmout fakt, že si farář stěžuje na sbor sotva se nastěhuje? Jak vytvářet společenství důvěry, kde je strach z faráře? V takové nedůvěře se nikomu nežije dobře a nakonec i on sám pocítí zklamání. Neboť také měl svá očekávání...



Asi jsou dvě možnosti jak se s touto situací vypořádat: rezignovat, nebo to nevzdat. Přimlouvám se za druhou variantu. O důvěru musíme neustále bojovat a nevzdat zápas o každého člověka, který ji potřebuje, ať je to člen sboru nebo farář.

členka mládeže