Otištěno z časopisu Bratrstvo 10/1999

Anketa: V jaké situaci je pro vás rozhodující důvěra?

Václav Malý

Když jednou v minulosti, kdy jsem byl vystaven zraňujícím pomluvám, přišel za mnou jeden kněz a řekl: Nic si z toho nedělej - jsou to nesmysly. Já ti důvěřuji. Od té chvíle se vše začalo měnit.

Hana Halfarová

V okamžiku nejtěžších rozhodování.

Petr Vacek

Při natáčení filmů. Když mě lidé berou jako někoho, kdo umí, jde mi to. A naopak.

 

Petr Pokorný

Důvěra je základem lidského života. Jako dítě jsem měl důvěru k rodičům, stále se učím důvěře (víře) v Boha, důvěřuji své ženě i dětem. Uvědomuji si, že ne každý má možnost stavět svůj život na tolika vztazích důvěry. Mnoho lidí se ve své důvěře v lidi zklame, většina nemá vedení ve víře. Takovým lidem bychom měli pomáhat.

 

Tomáš Kapusta

Důvěra pro mě byla důležitá vždy, když jsem učinil nějaké rozhodnutí a nebyl jsem si jist, jestli jsem učinil správně. Mnohokrát se zdálo, že mé rozhodnutí mně spíš přitížilo, ale víra v dobrý konec mě zatím vždy přivedla na tu správnou cestu. I když to neznamená, že to zrovna byla ta cesta, kterou jsem v prvopočátku zamýšlel.

Petr Brodský

Životní krize se nevyhýbají společnému životu. Spíše je výjimkou, kde tomu tak není. A v těchto situacích je důvěra (nebo naděje?) těch nejbližších rozhodující. A věřte - pomáhá! Díky!

Jan Milíč Lochmann

Po infarktech v nemocnici.

Pavel Dvořáček

Zejména potmě, nota bene ve sklepě, když zhasne světlo a žádné slovo ani šmátrání nedokáže najít funkční vypínač. Tehdy mě při zdravém rozumu zachovati ráčila právě už jen důvěra: že to snad zhaslo všude, takže se o tom musí vědět a někdo už určitě hledá pojistky a zas bude světlo. Anebo v situaci za zavřenými dveřmi, že je opravdu přibouchl spíš průvan, a ne nějaká zlá vůle? Dejme tomu (důvěru).

 

 

Odjinud

 - když jsem uvěřil

  -student, 25 let

- když dělám něco, co nechápu, ale věřím, že je to správné

- pracují, 23 let

- podle důvěry se rozhoduji

- student, 13 let

- když jsem kamarádce prozradila nějaké tajemství

- studentka, 17 let

 

Bible a důvěra

Jakub Keller

Jak je to tedy s důvěrou v Bibli? Jistě by nebylo moc důvěryhodné, kdybychom se předem spoléhali, že Bible bude jakousi příruční učebnicí důvěry. "K důvěře snadno a rychle." Důvěřuj, ale... Pravda je ta, že tento krásný a malebný termín není dvakrát biblický. Záleží ovšem na překladu. Ten český ekumenický k němu má o něco blíž než překlad kralický. Dokáže například k někomu pojmout důvěru, dokáže také složit důvěru ve zlato nebo lépe v Hospodina.

Důvěra je dobrá společnice, své místo nachází především ve vztahu. To je tam, kde člověk není zaměřen jen sám na sebe, ale kde má nějaké Ty, kde něco očekává. Těžko by se mohl člověk do něčeho vložit, aniž by spoléhal, že to bude mít smysl, že dojde porozumění a odezvy. Ona je podpěrou vztahu. Takovou ji najdeme například mezi apoštolem Pavlem a adresáty jeho dopisů. Tam se s ní počítá a zároveň se o ni zápasí (zvlášť v 2. epištole do Korintu).

Právem ji pak budeme hledat a nacházet i ve vztahu k Bohu, k Hospodinu. Ona je totiž jednou z nejlepších společnic víry a naděje. Ona se rodí a roste právě tam, kde se tyto dvě - víra a naděje - setkávají. Kde že to v Bibli je? Stačí hledat a všimnout si.

V druhé části bible má navíc důvěra svého mocného prostředníka v Kristu (Galatským 5,10). To On činí vztah k druhým lidem tím, co je nově otevřené, nově možné, co má naději. Sám to tak docela samozřejmě žil, když se setkával a stoloval s těmi, co povětšinou veškerou důvěru ztratili. Snad tam někde začíná čtenář dobře rozumět, že skrze Krista smíme přistupovat v důvěře i k Bohu (Efezským 3,12). Ona je ta paní důvěra nějak vzájemná, vytváří se působením alespoň dvou a může tak urazit pěkný kus cesty, může stoupat. Na koho a na co vlastně spoléháš? ptal se jeden číšník krále Chizkijáše. Kam a s kým vlastně jdeš? (2.Královská 18,19)

S důvěrou někam jdeme. Ona se ale může i zastavit, může i čekat. A lze čekat spolu s ní. Ona zase přizve nějaké společníky. Tvoje milosrdenství buď Hospodine s námi; na tebe s důvěrou čekáme. (Žalm 33,22) Každopádně být tam, kde se skládá důvěra, to není k zahození. Dá se tam věřit, že Bůh slyší, dá

se prosit a nepochybovat (Jakubova epištola 1,6).

S důvěrou smíme říkat: Hospodin při mně stojí, nebudu se bát (Židům 13,6).

Autor je farářem v Horní Čermné.

 

Dvojí důvěra

Bohumila Baštecká

Důvěra patří k základním vývojovým otázkám. Dítě se narodí do vztahů a první léta života stráví podobně jako příchozí do cizí země: učí se novým vztahům porozumět a sám si mezi nimi najít vlastní místo.

Ověřuje si, co získá a co zaplatí, bude-li na druhých závislý, zjišťuje, jak se žárlí na rodiče a závidí sourozencům, zkouší, jak ve vztahu uplatnit vliv, zažívá, jak chutná nenávist a láska, důvěra a nevíra.

Důvěru považujeme za základ vývojové pyramidy: když je nepevný, kolísá i zbytek stavby. Závislost s příměsí nedůvěry se nepřimkne a nenasytí. Nenávist s příměsí nedůvěry vede k hluboké osamělosti. Touha po vlivu a moci tam, kde chybí důvěra, se zvrtává v lék na obavu z vlastní méněcennosti.

V češtině souvisí důvěra na jedné straně s vírou, na druhé straně s důvěrností. Víra má etymologicky dvojí význam: víra jednak znamená pravdu, opravdovost, spolehlivost (zde se nachází i důvěra), jednak pevné přesvědčení (ve smyslu náboženské víry). Ve Slovníku spisovného jazyka českého z roku 1989 se důvěra vymezuje jako "schopnost věřit někomu, něčemu".

Zajímavé pro mě je, že v angličtině najdete pro dvě česká slova - víru a důvěru - pět synonym (belief, confidence, credit, faith, trust), a to nepočítám fidelity pro věrnost a intimacy pro důvěrnost. V češtině si pro sebedůvěru musíme vystačit s původním jazykovým zdrojem s vírou.

Psychologie zachází s důvěrou dvojího typu - první se spíše blíží víře (která nepotřebuje důkazy), druhý se blíží spolehnutí se (tedy ověřené zkušenosti, že má

cenu druhému věřit). S prvním typem důvěry přichází člověk na svět. Je to ničím nepodmíněná víra, že se v náručí člověka mohu cítit bezpečně, že mi neublíží. Tato důvěra se dá buď potvrdit, nebo zpochybnit. Nevytváří se. Druhý typ důvěry se poměrně pracně a zdlouhavě ve vztahu buduje a ověřuje. Důležitá je pro něj spolehlivost.

Prvního typu důvěry využíváme při náhodném setkání s cizím člověkem, kterému najednou beze strachu převyprávíme celý svůj osud. Věříme mu a svěříme se možná právě proto, že už ho nikdy neuvidíme. (Na tomto principu pracují linky důvěry.) Druhý typ důvěry je základem déledobějších psychoterapeutických postupů. Klient si ověřuje, nakolik může terapeutovi věřit, prověřuje si ho.

Zjednodušeně můžeme první typ důvěry nazvat důvěrou dětskou, druhý typ dospělou. Máme-li se plně zamilovat, potřebujeme důvěru první (chcete-li "slepou"), máme-li dlouhodobě s někým v lásce žít, potřebujeme postupně budovanou, která souvisí se znalostí druhého i sebe. (To, co pro jednoho znamená zradu, může druhý pociťovat jako romantiku. Jeden se cítí v ironii jako ryba ve vodě, druhého ohrožuje.)

Podobně se to má i s důvěrnostmi. Jsme schopni prožít například sexuální styk otevřeně s člověkem, kterého vidíme poprvé, a ostýchat se před partnerem v dlouhodobém vztahu.

Důvěra je opravdu základem naší vývojové pyrami dy. Patří k dobré představě domova. Snad i proto bývá prožitek víry připodobňován k "návratu domů".

Autorka je psychoterapeutka.

Záleží na tvém srdci

Víc než rozumem myslíš srdcem. Vidíš lidi a věci srdcem. Vlastně vidíš všechno srdcem. Tvůj vztah k okolí je záležitostí tvého srdce. Co se zalíbí tvému srdci, budeš prosazovat i svým rozumem a vůlí. Tvé srdce se rozhodne, pro kterou ideu, pro který světový názor, pro jakou politiku bude bojovat. Srdce zjasňuje rozum, ale může ho také zatemnit. Srdce se má řídit jedině láskou.

Jestliže je srdce plné nedůvěry a sobectví, pak rozum nikdy nenajde cestu k pokoji. To je ostatně jediná odpověď na všechny otázky, jaké je vlastně ovoce nekonečných mírových konferencí okolo kulatých a zelených stolů. Lidé se nemají rádi, proto také nedojdou k jednotě. Všechno, čeho se jim podaří dosáhnout, je jen labilní rovnováha mocenských zájmů, opírající se o vzájemnou nedůvěru. To vše nelze považovat za mír: spíše to připomíná nevraživé zasedání národů jako na vroucí sopce nebo podrážděné spolubydlení pod jednou střechou.

Pokoj, radost, štěstí ve světě, to není předmět obchodního jednání, ale je to především záležitost srdce. Jestliže srdce lidí není zdravé, pak je v základě všechno špatné, ať už žijeme ve společnosti komunistické, socialistické nebo křesťanské. První úkol každého člověka:

Starej se o své srdce!

Phil Bosmans