Dospívající mládež a rodina

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 3/1997
ANKETA
O RODIČÍCH
V čem jste měl s rodiči největší spory?
   
Jan
Svěrák
32 let
filmový
režisér
 
0 to, kdy přijít domů. Vždycky chtěli, abych byl zpátky v úplně jiném čase, než jsem měl v úmyslu já. Rozpor mezi našimi názory činil 3-6 hodin a tudíž byl neřešitelný.
 
Martin
Čech
32 let
učitel
na ZŠ
 
Komunikace, soukromí.
 
Erazim Kohák
64 let
filosof,
spisovatel
 
Byla válka, rodiče zavření, pak exil, rodiče na jednom světadílu, já na druhém. Byla tu otázka, kdo jsou vlastně ti vzdálení lidé, kteří byli moji rodiče. Pokud spor, tak hlavní spor byl asi, jestli dost často píšu.
 
PhDr.
Jiřina Šiklová
socioložka,
vedoucí katedry
soc.práce FF UK
 
Vyčítala jsem svým rodičům, že byli až příliš liberální, že nazastávali jasný, vyhraněný postoj k víře, Masarykovi, Háchovi, Gottwaldovi... a místo jasných odpovědí mně říkali „to tak neber, důležitější je přežít“. Mnohem později jsem teprve pochopila, že za jejich odpovědmi byl strach a jejich obavy o mne. Ale neimponovalo mně to.
 
Doc.MUDr.
Zdeněk Susa
54 let
lékař,
syn.kurátor ČCE
 
Nevzpomínám si na nějaké velké spory. Rodiče se mnou měli málo problémů a, pokud vím, vždycky mě brali. Dokonce jsem byl v některých věcech pro ně autorita. Začali např. víc chodit do kostela, když jsem tam našel místo já a moje rodina.
 
Zdeněk
Suchý
33 let
režisér
 
 
V nesmyslných maličkostech, v podstatných otázkách jsme se dohodli.
 
Petr
Sláma
29 let
asistent na ETF UK
z 1/4 farář
 
V ničem nijak zvlášť. Naši nás (mám tři sourozence) dost podporovali. Snad jen když přišlo na vkus, hádali jsme se: texasky do kostela? Dlouhý vlasy?
 
Helena
Klímová
60 let,
psychoterapeutka,
publicistka
 
Neměla jsem nějaké velké spory s rodiči. Největší spory mám s dětmi. Přímluvné dopisy v můj prospěch adresujte, prosím, jim.
 
Vladimír
Mlynář
31 let
novinář, šéfredaktor
týdeníku Respekt
 
Zní to absurdně, ale skoro o nic. A nebo si to už dnes nepamatuji, takže to nebylo důležité.
 
Květa
Kellerová
23 let
studentka
práv
 
Žádné velké spory nebyly, občas se diskutovalo ohledně oblečení, užívaného slovníku nebo velkých plánů, které rodičům nepřišly uvážené.
 
Petr
Oslzlý
52 let
ředitel Cenrta
experimentálního divadla
 
Neměl jsem s otcem tradiční generační rozpor, měl jsem ho velmi rád. V jeho toleranci se možné spory rozředily dřív než propukly. Maminka byla citovější a impulzivnější. Provozovali jsme spory jako cvičné hry... někdy ovšem plačky.
 
Jan
Heller
71 let,
emeritní profesor
na ETF UK
 
O hodnotové stupnice. Chtěli abych byl „úspěšný“.
 
PhDr.
Noemi Rejchrtová
56 let
historička,
profesorka na ETF UK
 
V roli dcery předsedy Rady CB (tehdy Jednoty českobratrské) jsem se vzpouzela proti principu „výběrové“ církve. Kritéria výběrovosti mě nepřesvědčovala.
 
Libor
Macák
22 let
student
mediciny
 
Myslím, že největší spor jsem měl s rodiči o svůj přístup k lidem a životu vůbec. Jsem pro důvěru a otevřenost, rodiče tvrdí, že jsem naivní a že mě život naučí. (Neříkají však co a kdy to přijde.) Tento spor trvá, ale nebrání nám v normálních rodinných vztazích.
 
Jan
Čapek
62 let
evagelický
farář
 
Neměl jsem s nimi spory. Rodiče nás měli stále na mysli, ale přáli si, abychom sami byli odpovědní. Pomáhali nám orientovat se ve společnosti.
 
IDEÁLNÍ RODINA?
MIKULÁŠ VYMĚTAL
 
Ještě když mluvil k zástupům, hle, jeho matka a bratři stáli venku a chtěli s ním mluvit. Někdo mu řekl: „Hle, tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí s tebou mluvit.“ On však odpověděl tomu, kdo mu to řekl: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?“ Ukázal na své učedníky a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři. Neboť kdo činí vůli mého otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka.
1 Tim 5,8
Kdo se nestará o své blízké a zvláště o členy rodiny, zapřel víru a je horší, než nevěřící.
Mt 12, 46-50
Rodina je základ státu, tvrdívávali komunisté. Na rodině stojí církev, oponují jim dnes faráři. Přes všechny papežské encykliky, rodinné neděle i snahu všelijakých politických stran napravo i nalevo od středu je rodinný život v rozvinutých zemích ve velikém úpadku: Lidé se nežení, či se zase rozvádějí a bezdětných manželství je dnes více než těch, která mají dvě děti.
     Starší generace varovně zdvihá ukazovák a leckteří mladší se k nim připojují a staromilecky hudrují, že se nechtějí řídit dnešními mravy atp. Ve svých představách se vztahují k ideálu „šťastné rodiny“, kde všechno samo od sebe dobře funguje. Takovou rodinu ovšem dneska v praxi nepotkáme, vyskytuje se snad jen v reklamách a líbivých románcích.
     Budeme-li hledat nějaký příklad ideální rodiny v Bibli, s překvapením zjistíme, že tam žádný není. Vždyť kdyby sociální kurátorka dneška navštívila Ježíšovu rodinu, co by si o něm asi zapsala do notesu?
     Ztrácí se rodičům (Lk 12,41-48), úspěšně přemlouvá k útěku z domova a opuštění rodiny i jiné (Mk 1,19-20; Lk 9,61-62; Mk 10,29), zapírá svou rodinu a považuje za svou rodinu jen lidi blízké ve víře (Mt 12,46-50), svému otci odmítá říkat „otče“ (Mt 23,9) a své matce neřekne jinak, než „ženo“ (J 19,26) a dokonce vyzývá k nenávisti k příbuzným (Lk 14,26 - viz. Kralický překlad).
     Extrémní asociál, pomyslila by si o něm jistě. Kdyby se nejednalo o Ježíše, tak by takové chování odsoudil jistě i leckterý církevník, vždyť právě církev má být garantem rodiny (vzpomeňme si jen na německé heslo o úkolu ženy: Kinder, Küche, Kirche, tedy děti, kuchyně a církev).
     Zdá se, že pro Ježíše samotného nebylo snadné najít vztah ke svým rodičům a sourozencům, snad díky tomu, že vyrůstal s nevlastním otcem. Chvílemi svou rodinu zcela odmítal a vztahy k ní nahrazoval vztahem k Bohu a souputníkům ve víře.
     V těžkostech, které měl Ježíš se svou rodinou, je nám velice blízký. Vždyť kdo nikdy neměl spory a problémy se svými rodiči a sourozenci a alespoň trochu za ně sám nemohl! Platí to samozřejmě i naopak, asi neexistují rodiče, kteří by neměli problémy se svými dětmi. Ježíšovi rozumíme jistě i v tom, že jsou nám naši duchovní učitelé leckdy bližší než rodiče, a své „bratry a sestry ve víře“ máme raději než vlastní sourozence. Snad je to dáno tím, že v kostele či společnosti můžeme ukazovat jen svou lepší tvář, kdežto doma nás dobře znají a vědí, co v nás je.
     Ježíšovo hledání vztahu k vlastní rodině trvalo dlouho, ale přece ho nakonec našel. Posedlého, kterého uzdravil, poslal k vlastní rodině (Mk 5,19) a první věc, na kterou po-myslel na kříži, bylo postarat se o svou matku.(J 19,26-27)
     A na této cestě, cestě k vlastní rodině, která ani pro Ježíše nebyla lehká, ho máme následovat. Vždyť dobré vztahy k blízkým lidem nepadají zázrakem z nebe, ale vznikají stálým snažením se a stálým novým začínáním i ve chvílích, kdy se nám do toho vůbec nechce. A teprve takovou celoživotní aktivitou a snahou se dají budovat dobré rodinné vztahy, které sice často vidíme v reklamách, ale jež jsou v životě tak vzácné.
     Rodina není posledním cílem lidského snažení, tím musí být vztah k Bohu (Kaz 12,13), ale dobře fungující rodina dokáže tolik dávat svým členům i okolí, že apoštol Pavel neváhá mluvit o sboru jako o rodině víry (Gal 6,10). A tak Boží rodina (Ef 2,19), do které nás pozval Ježíš, začíná právě u rodin lidských a teprve z nich se rozšiřuje do sboru, na celou církev a dál do Božího království.
 
H O V O R Y S DOSPÍVAJÍCÍMI
BOHUMILA BAŠTECKÁ
 
Dospívání se obecně uznává jako jedno z nejtěžších životních období. Dítě se vyvazuje z původní rodiny a dostává se do země nikoho, do samoty. Okolní svět nabízí množství vzorů, hodnot, cest. Dítě potřebuje někam patřit, být přijímané. Rodina tyto potřeby splňovala, ale dítě ji přehodnocuje a často odmítá, aby se dozvědělo, kým je ono samo.
 
Co byste doporučila dětem a rodičům pro řešení vzájemných sporů a krizí?
     Za prvé, aby se naučili vyjednávat. Vyjednávání má svoje pravidla. Některá z nich jsou při dorozumívání dvou lidí obecně prospěšná: Na jednání si vyhraďte čas a trpělivost. Předpokládej, že druhý je tvůj přítel. Mluv za sebe, ne za druhého. Neříkej, jaký druhý je, říkej, jak jeho chování vnímáš, jak na tebe jeho chování působí, co s tebou jeho chování dělá. Předpokládej, že o jeho vnitřních stavech nic nevíš, že se na ně musíš zeptat. Bez obrany a útoku řekni jasně svoje požadavky a potřeby. Předpokládej, že během jednání naleznete nová řešení. Pokud se vyjednávání nedaří, požádejte o pomoc třetí nezávislou osobu. A tak dále.
     Za druhé, aby se naučili spory a krize přijímat. Pro růst a zrání jsou nutné, neobejdeme se bez nich. Smysl věcí poznáváme často až s odstupem a při ohlédnutí se. Co dnes je zdrojem zoufalství, může být za měsíc zdrojem změny a za pět let zdrojem smíření.
ZHOVADILOSTI KTERÝCH SE DOPOUŠTÍME
JOSEF BARTOŠEK
 
Když jsem chodil na střední školu, oznámil jeden můj spolužák na své osmnácté narozeniny doma rodičům, že jim děkuje za to, že se o něj starali a že s nimi už dál žít nebude. Pocity kolika z nás tím tehdy vystihl?
     Život se posunul, a já si kladu otázky. Jak to přijde, že dospívajícím dětem se rodina stává nějak těsná?
     Tak třeba čas. Dítě si chce povídat, ale rodiče jsou unaveni z práce. „Běž si hrát a neotravuj,“ řekne tatínek a čte si noviny. Když večer náhodou nic nedávají v televizi, zeptáme se dítěte na jeho problémy. Jenomže ten čas sdílnosti jsme propásli a teď už se musíme spokojit s povrchním: „Ale nic, no dobrý.“ A dítě si zvyká, že je nejlépe moc si dospělých nevšímat.
     Pak přijde období diskuzí. Je jasné, že my jsme ti moudří, my máme pravdu, kterou prosadíme silou povinné autority, když naše argumenty jsou slabé. Klasický závěr pak vypadá: „Nebu_ drzý a jdi radši něco dělat! Tohle kdybych já řekl svému tátovi, tak by mi takovou ubalil...“
     A dítě dospívá. Je často fyzicky zdatnější, myšlenkově pohotovější (nám už senilita klepe na dveře) a často i v lecčems sečtělejší a vzdělanější. My máme na své straně životní zkušenost, kterou ale zmařujeme tím nejpitomějším způsobem: „Tomu ty ještě nemůžeš rozumět, na to jsi ještě moc mladý.“ Jakpak se nám líbí podobný argument otočený naruby: „Tomu ty už nemůžeš rozumět, na to jsi už moc starý.“ Svět je dneska jiný než za tvého mládí.
     A dítě už se hlásí o autonomii. Ale máme pohotově nabito: „Dokud tě budeme živit, tak nás budeš poslouchat. Až si budeš sám vydělávat, tak si dělej co chceš!“ Dítě si tedy začne samo vydělávat. Na situaci to ale nic nemění. Nedávno jsem v jedné rodině vyslechl rozhovor mezi vysokoškolačkou a jejím otcem. „Jak dlouho chceš tedy vlastně ještě studovat?“ „To tě nemusí nijak zajímat, vždyť už se živím sama.“ „To je pravda, teď už jo, ale donedávna jsme tě živili my.“ atd. atd.. Na závěr dcera polyká slzičky a myje nádobí. Hned tak se zase domů nepohrne.
     Dospívající dítě potřebuje vzory. Obávám se ale, že v rodině je moc nevidí. V době, kdy dítě dospívá, má už většina dnešních rodin své lepší časy za sebou. A tak dítě místo lásky, vzájemné úcty a respektu, vycházení si vstříc, tolerance, pochopení, ochoty ustoupit, přiznat svoji chybu, všeho toho, čím jsme své manželství kdysi chtěli naplnit, vidí spíš zvyk, nudu, stereotyp, v horším případě souboje - jejichž bitevním polem se dítě nezaslouženě a proti své vůli stává, podvádění a přetvářku - před sousedy přece musíme vypadat jako spořádaná rodinka. I tam, kde tomu tak není (což viděno kritickým zrakem dítěte není skoro nikde), je pořadí našich „praktických“ životních přístupů značně odlišné od toho, s čím jsem vstupovali do života a co by možná naše děti od nás docela rády slyšely. Místo toho odbydeme jejich naivní ideály slovy: „Jen počkej, on tě život naučí...“ Jakpak se to líbilo nám, když jsme to slyšeli? Kolikrát jsme si říkali: „Ne, ne, takhle já teda nikdy...“
     Což to zkusit s trochou upřímnosti, rozpomenout se na svoje sny a touhy, ať děti vidí, co se nám nepovedlo. Možná špatný, leč pravdivý náš obraz by pro ně znamenal víc než pokrytecký přístup, který obvykle volíme.
 
 
Když mi bylo čtrnáct, můj otec ničemu nerozuměl. Když mi bylo jednadvacet, žasl jsem, kolik se toho starý pán za těch sedm let naučil.
Mark Twain
 
Biblický odkaz: 
1 Timoteovi 5,8
Biblický odkaz: 
Matouš 12,46–50
Biblický odkaz: 
Lukáš 12,41–48
Biblický odkaz: 
Marek 1,19–20
Biblický odkaz: 
Lukáš 9,61–62
Biblický odkaz: 
Marek 10,29
Biblický odkaz: 
Matouš 12,46–50
Biblický odkaz: 
Matouš 23,9
Biblický odkaz: 
Jan 19,26
Biblický odkaz: 
Lukáš 14,26
Biblický odkaz: 
Marek 5,19
Biblický odkaz: 
Jan 19,26–27
Biblický odkaz: 
Galatským 6,10
Autor: 
Baštecká, Bohumila
Autor: 
Vymětal, Mikuláš
Autor: 
Bartošek, Josef
Autor: 
Čapek, Jan
Autor: 
Macák, Libor
Autor: 
Rejchrtová, Noemi
Autor: 
Heller, Jan
Autor: 
Oslzlý, Petr
Autor: 
Kellerová, Květa
Autor: 
Mlynář, Vladimír
Autor: 
Klímová, Helena
Autor: 
Sláma, Petr
Autor: 
Suchý, Zdeněk
Autor: 
Susa, Zdeněk
Autor: 
Šiklová, Jiřina
Autor: 
Kohák, Erazim
Autor: 
Čech, Martin
Autor: 
Svěrák, Jan
Rok vzniku: 
1997