Otištěno z časopisu Bratrstvo 4/2002

Pondělí, úterý, středa . . . valím balvan. Proč vždycky jen do kopce? Snad čekám dokonalý rozhled, až jednou budu nahoře. Zanechám vše bolestné tam dole v údolí a začnu si konečně vážit sám sebe. A za tenhle výkon bych mohl právem čekat i nějaký ten aplaus, trochu ocenění, ne?

    Tak tlačím tu káru. Nakládám si sám, nebo mi naložili jiní? Už nevím. Neptám se, dřu. Potím se vevnitř, vlhne moje pohrudnice. Jen abych obstál. Co já všechno musím! Ještě dnes musím rozdat úsměvy, pohladit děti, povzbudit ženu, přečíst kapitolu z Jeremijáše, oholit se, vyčistit si uši, napsat dopis... Musím.

    Pondělí, úterý, středa... zatracená sněhová koule. Nabaluje se, roste mi před očima. Mám strach, že mi vyklouzne. Mám strach, že mi ujedou nervy a hodím ji někomu na hlavu. Mám strach, že si lehnu a nechám se zavalit. Mám strach, že jsem blízko vrcholu, ale přes tu svou kouli nic nevidím. Možná jsem vrchol minul a se-stupuji do údolí za kopcem (zdá se mi, že kouli už dávno nemám před sebou, ale za sebou, tlačí mě do zad).

    Pondělí, úterý, středa . . . až přichází den sedmý. Sedmý den je jiný. Chci, aby byl jiný. Vzhlížím a vidím: někdo se plahočí dál jako každý den, někdo si klidně hodí šlofíka, pauzíruje, mizera. Ale já si ke své hliněné hroudě ještě navrch připlácnu sedmý den. Mám totiž strach, aby dnem klidu moje koule neutrpěla. Mám strach, abych nebyl shledán lehkým. Tak plácám další vrstvu bláta - vždyť co já musím: tvářit se přívětivě, dávat pozor při kázání, včas zaplatit salár a hlavně - radovat se! Sedmý den bonbónek. Pralinka na dortu. Trochu těžké na žaludek, ale já to utáhnu. Peru se a nevím, s čím a proti komu.

    Najednou děsná pecka na solar plexus. Ztrácím svůj dech. Všechno mi z rukou padá. Já padám! -- -- Kde se vzal ten člověčí syn? Bere mě na záda. Dýchá za mě. Kde je ten kámen? Voda ho vzala? Odvalen?

    Co dělat? Seskočit a vrátit se ke své drahé hroudě? Nechat se nést a počkat, co bude? Mám mžitky před očima. Sestupujeme do tmy. Ale rozhled je zpropadeně dobrý. Vrchol je jinde. Vrchol je v údolí.

    Zpíváme u ohně. Někdo mi podává dobře vychlazené pivo. Nikomu nevadí mastné ruce. Ti, kdo zpívají, ohýbají hřbety. Bolí to, ale dalším padlým se odtud nabízí zpropadeně dobrý výhled.