Boží soud (soubor textů)

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 2/2001, 6/2002
Bůh
je sice
milosrdný,
ale...
Jan Keřkovský
 
    „Bůh naprosto nemíní nechati bez trestu neposlušenství a odpadnutí, nýbrž hněvem zuří proti vrozeným a činěným hříchům a trestá je časně i věčně podle spravedlivého rozhodnutí,“ upozorňuje už po staletí své žáky Heidelberský katechismus a raději ještě (na otázku cožpak není Bůh také milosrdný?) dodává toto: „Bůh je jistě milosrdný, ale také spravedlivý. A právě jeho spravedlnost požaduje, aby hřích proti samé Boží svrchovanosti byl potrestán věčným, to jest nejpřísnějším trestem na těle i na duši.“
    A máte to. Bohu nevyhovíte ani kdybyste chtěli (však jste naskrz zkažení) a trestu neujdete. Žádná limonádička, takováto víra. Tedy pokud nečtete dál, tam se cesta najde. Boží milost, lidská víra, přítomnost Ducha svatého... Taky to není limonádička, ale zní to nadějněji. Ovšem jakási pachuť už někomu zůstane: až bude přemítat o Božím soudu alias závěrečném hvizdu a celkovém hodnocení, ne a ne zapomenout na věty jako „milosrdný ano, ale spravedlivě velmi přísně trestá“.
 
    Možná proto jsem u mladých lidí z několika sborů narazil na názory, které by snad šly rozdělit do dvou táborů (pro úplnost dodávám, že se mi povedlo získat asi pětadvacet vyjádření).
    Jeden tábor tvoří ti, kterým je strašení Božím soudem nepříjemné. Ne že by se sami tolik báli, spíš proto, že se z víry klube cosi ne zrovna lákavého. „Dokaď všichni chodili do kostela, možná to fungovalo, když farář zachrastil řetězem a mluvil o pekle, ale dnešní posluchači už podruhé nepřijdou a já se jim nedivím,“ praví jeden z dotázaných. Tak o soudu raději vůbec nemluvit? Že by? Proti tomu se ohrazuje tábor druhý: „To pak zbudou sladké kostelové řeči, svaté úsměvy, pár chvalozpěvů, pár obřadů - je to ještě víra v Boha?“
    Přitom vůbec není problém téma soudu doplnit, dokonce se to někdy dělává. Asi takhle: Ti, kdo tu nejsou, budou pykat. Ti venku, hříšní „oni“, mimocírkevní, ti mimo naši partu. (Proti tomuto úskoku se zbožným nátěrem se však naštěstí bouřily tábory oba.)
 
    Asi není moc zajímavé vracet se k tomu, jak to bylo kdysi. Ale jednu poznámku mi dovolte. Některé lidi z obou táborů poněkud překvapilo (třeba to překvapí i vás), že se kdysi lidi na Boží soud těšívali. Fakt: Trpěli a těšili se, že to bude konec lumpárnám a že postihne i ty, komu teď prochází úplně všechno. Že vyjde najevo, kdo to tu s konečnou platností vyhrál (a my s ním). Z hrobů temných chvalozpěv věrných, skončí boje a ruce budou zbaveny pout, zatímco králové pyšní padají v prach - však to taky asi zpíváváte (Můj Pán všechny svolá).
    Třeba zrovna písniček, které vám k tomu něco řeknou, je hodně. Jen těch vlaků, co projíždí ve spirituálech odkudsi až k poslednímu nádraží - výpravčí už ostatně chodí po peróně, jen ještě nehvízd´, možná čeká na ty, co si skákli do bufíku. Skoro se mi chce napsat, že spousta těchto písniček o tom poví víc než starý katechismus. Ale abych mu nekřivdil: Až v něm přijde řeč na příchod Kristův, taky se tam bude mluvit o tom, že se přece těšíme.
    Proč se těšíme? Teď odpovím jako dopis ze synodní rady, když vás zvou někam na kurz nebo na sjezd mládeže: Vezměte si bibli a zpěvník Svítá. Listujte, čtěte. A pár písniček si projděte, třeba (ale nejen) těch svatě nádražáckých, např. Blues čekajícího vlaku. A pak si odpovězte sami, tohle máte jen jako nápovědu.
 
 
Boží soud
Filip Čapek
 
    Protože jde o soud, jak je z jeho přívlastku patrné, který povede Bůh, smíme doufat, že tento soud bude spravedlivý. V tom nás utvrzuje tradice Písma, z níž se dozvídáme o neúplatnosti toho, o němž bibličtí svědkové vypovídají. Hospodin nejednou skřípl i svůj vyvolený lid, nejednal-li podle jeho představ; tedy spravedlivě. Totéž platí i pro nás, x-té pokolení, jež se různými způsoby považuje také za vyvolené, spoluvyvolené, či jinak přidružené do Božího plánu s tímto světem. Možná, že by bylo lepší mluvit o soudu s velkým S, soudu bez přívlastků, který je jiný než soudy lidské, porůznu politicky motivované, a proto mnohdy záměrně nedořešené (vzpomeňme na nebohého výkonného místopředsedu naší největší pravicové strany, který „nic špatného“ neudělal), ekonomicky zaměřené, a proto co do výsledků nezcela přesvědčivé (to třeba nebozí kouřící Američané teď dostanou za své podivné hobby ještě odstupné od různých tabákových společností) nebo do nekonečna zatěžující jednu provinivší se stranu (kolik generací našich německých sousedů bude ještě platit za dluhy a viny svých již ani ne otců jako spíše praotců) zatímco jiné národy, které se ve stejnou dobu stejně nebo podobně namočily do válečných hrůz, dělají, jako by se nic nestalo.
 
    Kdy se tento Soud plně prosadí, nevíme. Snad brzy. Přesto nás nezbaví a nezbavuje zodpovědnosti, kterou nyní máme, nýbrž nás podněcuje, abychom se snažili, co to dá, a nehledali výmluvy, proč se to či ono nepodařilo. Nedaří-li se, nedaří se nám, tomuto světu a lidem, kteří v něm žijí. Netřeba ze všeho, co se stalo, vinit Hospodina, což již před lety ve své velmi poučné knize Bůh na lavici obžalovaných popsal C. S. Lewis. Jako bláhové se také ukazuje, obráceně viděno, Boha před tímto světem ospravedlňovat. Náš lidský soud je nedokonalý. Čím více si to uvědomujeme, tím lépe. To není rozhodně výzva k rezignaci, ale k sebekritice, která nás pohání vpřed: vylepšovat, dopilovávat, citlivěji vnímat a naslouchat a podle toho jednat. A ten Soud bez přívlastku? Třeba se prosazuje v množství větším než malém již nyní.
 
 
 
 
Proč se těšíš na příchod Kristův k soudu živých i mrtvých?
 
Heidelberský katechismus:
    Na příchod Kristův k soudu živých i mrtvých se těším, protože ve všem soužení a pronásledování se vzpřímenou hlavou očekávám z nebe právě toho soudce, který se předem za mne vydal Božímu soudu a ze mne sňal všechno prokletí, aby uvrhl do věčného zatracení všecky své i mé nepřátele, mne však přijal se všemi vyvolenými k sobě v nebeskou radost a slávu.
 
Proč se těšíš na příchod Kristův k soudu živých i mrtvých?
 
 
Filip Čapek:
    Bude nepochybně zajímavé vidět, jak se naše představy o průběhu soudu budou lišit od skutečnosti. Rozhodně si nejsem tak jistý (jako tvůrci Heidelberského katechismu), že budu na té správné straně tzv. „vyvolených“. Třeba se katechismus mýlí a dělení na vyváznuvší a zatracené bude fungovat úplně jinak, bude-li vůbec. Může to být pěkný nářez.
 
 
Jak se začne děsit Božím soudem, vždycky mi to zavání fanatickým náborovým sektářstvím: „Dej se k nám, nebo půjdeš do pekla, do nebe ti pomůžeme jen my!“ Do takové samolibé party já ale patřit nemůžu, protože se mi z toho zvedá žaludek.
 
Mám dojem, že se dnes stalo trochu módou soud, peklo atd. zlehčovat. Že budou spaseni nakonec všichni. Opravdu to tak věříme? Neříkávalo se to jinak?
 
Strach ze soudu, strach z Boha - to kupodivu nějak působilo i v komunistické armádě. Prý se tam k farářům chovali většinou jakž takž slušně, protože se báli, že mají známosti nahoře v nebi, a co kdyby na tom něco bylo...
 
Co o tom
čteme v bibli:
Jan Keřkovský

 
Bible začíná tím, že Bůh stvořil svět. Pak ho člověku svěřil do správy, ale sám zůstává svrchovaným Pánem nad tím vším. A tak se rozumí samo sebou, že až to tu jednou bude končit, je na Bohu, aby vynesl soud, jaké to bylo. Soud nade všemi, včetně těch, kdo v Boha nevěří (tak to aspoň vnímali starozákonní proroci).
    Když se v Bibli řekne soud, skoro jedním dechem slyšíte taky: milosrdenství (třeba v Iz 42). Jaký kdo je, to se teprve ukáže. Mrtví jednou vstanou a Boží spravedlnost vyjde najevo až pak. Teď je na to ještě brzy (sr. Dan 12).
    Lepší bude trochu se pojistit, usoudili lidé, lepší bude shromažďovat dobré skutky, ať je čím vyvážit hříchy. Ježíš to ovšem vidí jinak: pyšné zásluhy neospravedlňují, zato pokání ano (sr. Lk 18,9-14). Pokáním se rozumí životní nasměrování: Kdo věří v Krista, není souzen, vždyť Bůh neposlal Syna, aby svět soudil, ale aby byl svět spasen (J 3,17n). Kdo si místo světla zamiluje tmu, už je odsouzen. Velmi podobně mluví kniha Zj: Kristus už vyhrál (soud už byl), teď jen ďábel ještě trochu řádí, tak se k němu nedávejte, už to nestojí za to.
    A že se ty nebeské boje týkají docela obyčejných věcí: přečtěte si podobenství v Mt 25.
 
Neobléknu Boha do černého taláru
Tomáš Matějovský

 
Vepředu stůl. Kousek před ním katr. A já za katrem! Čelím řadě nepříjemných otázek: ''Pane obžalovaný, odpovězte proč, zač a nač... Nezapomeňte, že cokoli před námi řeknete, bude jistě použito proti vám!''
    Obžaloba se činí. Vědí všechno. Už to pomalu praská! Jedno mé tajemství za druhým. Vědí, kam jsem zabloudil v myšlenkách a kam na internetu. Mluví o tom, na koho jsem se vykašlal a koho jsem srazil z cesty. Na čele mi vyvstává ledový pot: Obžaloba ví opravdu všechno! Očima hledám obhajobu. Místo ní jen prázdná židle! Posměšně se šklebí: ''Braň se sám, chytráku! Co sis nadrobil, to si pěkně vyžer!'' Tak se honem dívám, kdože tady tomu předsedá? Za nejvyšším stolem sedí sám Pán Bůh! Aby pak nevěděli všechno! Obžaloba si čte z knihy života, kterou pro ni sepsali práskači s křídly. A všichni tady ''jedou'' po mých nepravostech! Vzpomínám si na všechno a tak si pro sebe říkám: dostaneš křeslo! To elektrické, které tě sveze rovnou do pekla! TAK DOST! TAKHLE NE!
    Zkusím to znovu od začátku. Neobléknu Boha do černého taláru. Nechám mu podobu milosrdného otce, který s otevřenou náručí běží vstříc ztracenému synu. Nechám mu podobu dobrého pastýře, který se naklání nad propastí, aby zachránil ztroskotanou ovečku. Ale mám problém! Může milosrdný otec soudit ztraceného syna? Může dobrý pastýř soudit ovečku, která se mu zaběhla? Může! Být dobrý a milosrdný - to není slabost, která před našimi chybami zavírá oči. Boží soud je skutečnost. Nemohu ho prostě nevidět. Nemohu se tvářit, že to Pán Bůh vlastně ani tak nemyslel. Bible nám jasně říká: Nic neujde Božímu soudu. Je to realita!
    Ano, realita, ale jaká? Z Bible slyším krásnou větu: Pán Bůh je láska. A právě tato láska se zajímá o to, jak žiji. Ptá se na to, kdy jsem žil poctivě a kdy jsem se jen tak poflakoval. Zkoumá, co se stalo se mnou - s jeho dobrým stvořením. Kde je moje láska k Němu (z celého srdce a mysli a všech sil)? Kde je moje láska k bližnímu (jako ke mně samému)? Tak nějak si to teď představuji. Vím, že neobstojím. Málo se modlím. Málo miluji Boha. Málo o něm vyprávím. Málo dělám dobré skutky! A mnoho lidí nechávám ležet v příkopu u cesty. Mnoho lidí nechávám být bez lásky. Jak si to jen zodpovím? Existuje vůbec nějaké přijatelné vysvětlení? Nemilosrdně přesnými slovy pojmenovává Bůh můj hřích. Mám ještě nějakou naději...?
    Mám! Boží soudy nejsou beznadějné. Tam, kde smíme vidět Boží milost a odpuštění, je naděje vždycky. Ježíš svým věrným slibuje pomoc a záchranu: Budete vysvobozeni ze svých vin jako ochrnutý mládenec z Markova evangelia. Smí uslyšet osvobozující větu: ''Synu, odpouštějí se ti hříchy!'' Spustili ho na nosítkách dolů, aby byl uzdraven. On i jeho blízcí možná čekali jen nápravu tělesného neduhu. Ale stane se víc. Ježíš nad tělem nemocného prohlásí, že Boží milost je mocnější silou než všechny síly tohoto světa.
    A já se dívám proraženým stropem na mladíka vstávajícího z nosítek a raduji se, že i v Božím soudu vítězí odpouštějící láska.
    Opouštím představy soudní síně s černým talárem soudce, s obžalobou i obžalovaným. Tento obraz poněkud vybledl. Ztratil na aktuálnosti. Nahradil ho obraz jiný. Obraz Otce, který přesně zná moji potřebu být jen sám svůj. Zná moji touhu dělat to, co se mi zlíbí. Přesně pojmenovává můj hřích a mé sobectví. Vede mě k soudnímu dvoru a tam čeká dobrý pastýř, aby mě zavedl domů do svého stáda.
 
Boží soud
Bojíte se Božího soudu?

   
Jiří
Suchý
básník, textař
70 let
 
Ne - podle mých představ jsem hříšník jen mírného kalibru a nemyslím si, že by Bůh byl přísný.
 
Gabriela
Horáková
farářka ČCE
27 let
 
Neuvědomuji si nějaký strach, spíš odpovědnost, kterou mám za sebe, své vztahy, svou práci, svůj život.
 
Miroslav
Konvalina
rozhlasový reportér
38 let
 
Snažím se žít tak, abych se před žádný soud, pozemský ani jiný, nedostal. Co se týče Božího soudu, tak na mě je to trochu pozdě. Bojím se více jiných věcí.
 
Dana
Elisová
ekonomka
v domácnosti
53 let
 
Bojím, ale budu mít s sebou toho nejlepšího advokáta - Ježíše Krista. Mám to slíbené a zpečetěné.
 
Leo
Pavlát
ředitel Židovského
muzea, 52 let
 
Ke slovesu ''bát se'' si mohu přiřadit substantivum ''bázeň'' nebo ''strach''. V souvislosti s danou otázkou je mi bližší první z nich.
 
Václav
Vacek
katolický farář
55 let
 
Vyhlížím jej jako dovršení všeho dobrého. Mám obavy, že je mé svědomí povrchní. Nechávám se těšit, že Bůh je větší než naše svědomí, které nám oprávněně vytýká.
 
Jana
Šilerová
biskupka CČSH
 
Není to strach jako spíše bázeň. Smíšená s ostychem a studem, s níž jen doufám v Boží milost. Měřítka posledního soudu pokládám za nanejvýš ekumenická. Nebudeme tázáni na své náboženství nebo církevní příslušnost, ale na to, zda jsme dali napít, najíst, navštívili jsme, zastali jsme se...
Z toho na nás už dnes musí padnout bázeň.
 
Vítězslav
Vurst
předseda správ.
rady nadace
ADRA, 52 let
 
Pokud věřím, že Boží soud je jediné místo, kde mohu být Ježíšem Kristem provždycky ospravedlněn, pak je to událost, se kterou je spojena má naděje.
 
Martin
Müller
režisér a produkční
studia Velehrad
37 let
 
Křesťan by měl být člověkem radostným a jeho víra nemůže stát na sloupech strachu. Věřím, že mě má Bůh rád, i když jsem hříšný.
 
Ruben
Kužel
farář ČCE
38 let
 
 
Vědomě se nebojím. V nevědomí však vláčím představu Boha, který je nejen dynamickým zdrojem života, ale zároveň člověka drtí a dusí. S touto destruktivní tváří Boha i vlastní duše se nyní potýkám.
 
Lea
Brodová
psychiatrička
47 let
 
Ne. Jednak mám pocit, že mi Bůh nadržuje, jednak si myslím, že on to s tím soudem myslí jinak. Tak jinak, že to nelze chápat lidským rozumem, možná některé srdce by si trouflo?
 
Rychlonožka
člen klubu
Rychlé šípy
 
''Náhodou máme pro strach uděláno!''
 
Jak jsme si to
představovali?
Jiří Gruber

 
Myšlenka Božího soudu se poprvé objevuje u SZ proroků. Týká se pohanských národů i Izraele. Apokryfy ji rozšiřují o soud nad mrtvými, kteří jsou k tomu účelu vzkříšeni. Nový zákon svěřuje poslední soud Ježíši Kristu, před nímž poklekne každé koleno.
    Ve východní (pravoslavné) tradici připomíná Boží soud tzv. Deesis, obraz soudícího Krista, u jehož nohou se za nás přimlouvají Marie a Jan Křtitel, kterého někdy nahrazuje svatý Mikuláš. Symboličtější je tzv. Etimasie (Připravenost na Kristův příchod). Je na ní zobrazen prázdný trůn, který čeká na příchod Krista - Soudce. Na trůnu, který střeží Michael a Gabriel, leží kniha nebo kříž.
    V západní tradici se poslední soud nejčastěji objevuje na vstupním portále románských kostelů a gotických katedrál. Každý, kdo vstupoval do chrámu, jako by vždy znovu podstupoval Boží soud. Ústřední postavou je Kristus sedící na trůnu obklopený apoštoly. V rukou má knihu, v níž jsou zapsány lidské činy. V gotice pozvedá Kristus ruce, aby byly vidět jeho rány, které odkazují na to, že ke spáse nám nepomohou dobré skutky, ale víra v Kristovu oběť. Spasené symbolizuje lilie nevinnosti, zavržené trestající meč. Nedávno byla restaurována velkolepá mozaika posledního soudu na jižním průčelí chrámu sv. Víta v Praze.
    Poslední soud bývá také zobrazen podle podobenství z Mt 25 jako oddělení ovcí a koz. Vyvolení jsou od soudce vpravo a zavržení vlevo (pro diváka naopak). Oblíbený je motiv vah, na nichž archanděl Michael váží duše. Spravedliví jsou těžší a klesající dolů, přestože se démoni snaží váhy vychýlit v jejich neprospěch.
    Proslulé je Kristovo výhružné gesto na Michelangelově obraze v Sixtinské kapli. V antice se tak zobrazoval trestající Jupiter, ale gesto může také souviset s odhalením Kristových ran. K poslednímu soudu patří i andělé troubící na polnice, kterými budí mrtvé.
 
Co o tom
vyznáváme?
Augsburské vyznání

 
Učí též, že (náš Pán Ježíš) Kristus při skonání světa zjevně přijde soudit a vzkřísí všechny mrtvé; zbožným vyvoleným dá život věčný a neustávající radost; bezbožné lidi však a ďábly zatratí (do pekel), aby se bez konce mučili.
 
Co si pod tím
představujete?
Anketa

 
Jak si představujete Boží soud?
(Co se bude dít při Božím soudu?)
 
Jasnou představu Božího soudu nemám. Asi bude Bůh s Pánem Ježíšem po pravici soudit všechny lidi podle knihy života. Asi tak nějak, jak je to napsáno v knize Zjevení. (studentka, 16 let)
 
Ježíš bude rozdělovat všechny lidi: po pravici / po levici - podle toho, zda uvěřili v jeho oběť na kříži za jejich hříchy a obrátili se od své staré cesty. Bůh se nebude ohlížet na to, jestli člověk proseděl 50 let v kostele nebo byl pokřtěn v té či oné církvi - bude se dívat do srdce a ne na skutky. Ti po pravici budou navěky přebývat s Bohem. Ti druzí půjdou do pekla. Zlatá střední cesta neexistuje. (studentka,18 let)
 
No snad je lépe si takové věci nepředstavovat. Myslím, že to bude maximálně spravedlivé. Technické záležitosti jsou mi neznámy - dít se budou divy. (studentka, 18 let)
 
Bude to drsné pro pokrytce a vlažné členy církví a nádherné pro upřímné, kteří dali Ježíši své srdce. (na volné noze, 26)
Radši si jej nepředstavuju. (soudce, 41 let)
 
Asi mi to vyrazí dech. Budou se dít móc velký věci. (student, 19 let)
 
To poznám asi až nastane. (student, 21 let)
 
Pro mě je to nepředstavitelné a spíš se toho bojím. (studentka, 22 let)
 
Velká místnost, v níž bude Beránek sedět po pravici Boží, kde bude umístěno velké promítací plátno, na němž poběží film našeho života, který uvidí každý, kdo nás kdy potkal. Budeme uznáni vinnými, ale tomu, kdo uvěřil, poví Pán: Jsi omilostněn, neboť tvůj trest jsem nesl já. (student, 24 let)
 
Boží soud si představuju jako nejintimnější setkání s ''tváří'' Boha. A co se bude dít? Vím, že budu souzen, a vím, že budu souzen s láskou. (student - překladatel, 24 let)
 
Boží soud = odsouzení hříšníků, ale my křesťané máme svého přímluvce, Ježíše Krista. (student, 27 let)
 
Skutečně melou Boží mlýny pomalu ale jistě?
 
Občas rychle a občas pomalu, ale vždy jistě! (studující, 14 let)
 
Jistě, a mnohdy ani ne tak pomalu... (studentka, 18 let)
 
Musím říct, že v těžkých časech o tom dost pochybuju, ale na druhou stranu si říkám, že musím být trpělivá, protože náš čas je nesmírně malý a krátký v poměru k času Božímu. (studentka, 19 let)
 
Ano, i když se nám někdy zdá, že melou až moc pomalu. (studentka, 16)
 
Melou... viz vznik Izraele, návrat Židů do vlasti (na volné noze, 26 let)
 
''Pomalu a jistě melou Boží mlýny a ty půjdeš příště nebo někdo jiný!'' (Kryštofovy staré věci)
 
Občas i rychle. (soudce, 41 let)
 
Myslím, že určitě občas tady na zemi a na 100 % po smrti, při vzkříšení. (studentka, 23 let)
 
Boží mlýny melou jistě a nezávisí na lidském čase - lidský čas je jim lhostejný. (student - překladatel, 24 )
 
Bůh je věrný a spravedlivý = každému náleží, co si zaslouží. (student, 27 let)
 
Biblický odkaz: 
Izajáš 42
Biblický odkaz: 
Daniel 12
Biblický odkaz: 
Lukáš 18,9–14
Biblický odkaz: 
Jan 3,17
Biblický odkaz: 
Matouš 25
Autor: 
Čapek, Filip
Autor: 
Keřkovský, Jan
Autor: 
Matějovský, Tomáš
Autor: 
anketa
Autor: 
Gruber, Jiří
Rok vzniku: 
2001