Otištěno z časopisu Bratrstvo 6/1997

1S 28, 4-6

 

Pelištejci se shromáždili, vtrhli do země a utábořili se v Šúmenu. Saul proto shromáždil celý Izrael a utábořili se v pohoří Gilbóa. Když Saul uviděl pelištejský tábor, strachy se celý roztřásl. I doptával se Saul Hospodina, ale Hospodin mu neodpovídal ani skrze sny ani skrze urím ani skrze proroky.

 

BOŽÍ ODMLČENÍ

Pavel Janošík

 

„Někdy jako by se Bůh úplně odmlčel“, uslyšíte od nejednoho věřícího člověka. „Modlím se, volám, prosím... a Bůh nic, zkrátka mlčí“. Nejsou to snadné chvíle, kdy se honí hlavou plno otázek a pochybností.

     Pro Bibli to však není nic nového. Jedním z těch, kterým se Bůh odmlčel, byl král Saul. V jaké situaci? Na Izraelské táhnou Pelištejci. Saule čeká boj. Jenže k tomu, aby mohl vůbec do boje jít, potřebuje podle tehdejších představ posilující a zmocňující slovo, bez něhož byl boj marný. Ale kde je vzít? Prorok Samuel, který s takovým slovem přicházel, je už po smrti. Ani prostředky považované za běžné - sny, proroci a použití losů, zvaných urím - nepomáhají. Všechno selhává. Hospodin Saulovi prostě neodpovídá.

     Je to situace, která se nepřihodila jen Saulovi. Člověk stojí před nějakým významným rozhodnutím nebo upro-střed těžkých otázek - a Bůh mlčí. Je možné namítnout, že Bůh k nám přece mluví skrze Bibli a v ní jsou všechny odpovědi na naše otázky - tak jaképak mlčení. Ale i skrze Bibli k nám musí Bůh promluvit a to se ovšem neděje nijak automaticky. Bible zůstává napořád nástrojem, který si Bůh používá a zachází s ním podle svého. Proč by se také někdy nemohl odmlčet? A není mnohdy i odmlčení výmluvné? Je poctivé přiznat si, že se ve víře někdy ocitáme v podobné situaci jako Saul. V situaci, kdy máme nad mnohým otazníky a nevíme, co s tím. Vždyť kdo by se někdy v životě neptal třeba na to, proč je na světě tolik utrpení a zla? Nebo zda má život vůbec smysl, když ústí do smrti? Co je to vlastně smrt a co po ní? Ale mohou to být i otázky docela praktické: Co máme dělat, aby se dobré věci dařily, aby pravda přicházela ke slovu, aby láska vítězila nad lhostejností, aby církev nebyla uzavřeným ghettem? Tak se ptáme stále znovu, a Bůh leckdy mlčí či odpovídá tak, že mu nerozumíme.

     Co dělat v takové situaci? Stejně jako Saul, kterému se nechtělo čekat, si můžeme chtít Boží odpověď rychle vynutit, přičarovat - jak o tom vypovídá zbytek 1Sam 28. Nebo můžeme se pokusit těžké otázky unést tak dlouho, dokud nám nebude pravá odpověď darována. Ten první přístup, Saulův, ve svých důsledcích znamená, že podmínkou své víry děláme to, aby nás Bůh do všeho podrobně zasvětil a udělal nám ve všem jasno. Ale co to pak máme za Boha, když chceme, aby skákal, jak my pískáme?

     Druhý zmíněný přístup je těžší. Znamená přijmout situaci Božího odmlčení, tu nesnadnou dobu otázek bez odpovědí, jako šanci a zkušenost víry. Znamená unést kříž otázek a pochybností navzdory všemu kolem nás. A také nerezignovat, i když nám Bůh nedal do všeho doposledka nahlédnout. Nést si v nitru otázky dál, ale být osvobozováni od jejich tíhy vědomím toho, že je tu někdo, kdo na ně zná odpověď, i když my ji neznáme. Vědomím toho, že je tu někdo, kdo dovede všechno opravdové úsilí o pravdu a lásku vítězně k cíli i tehdy, když se nám právě tento cíl ztrácí z očí. To tuší víra, a proto, i když na mnohé z těchto otázek nedokáže odpovědět, přece osvobozuje od jejich tíže. I přestože se Bůh někdy odmlčí, zůstává Bohem, kterému důvěřujeme a od kterého smíme čekat víc, než si zatím umíme představit.