Otištěno z časopisu Bratrstvo 1/2003

Pavel Pokorný

 

Pane Bože, Tobě by se určitě líbilo, kdybych byl lepší křesťan. Lepší? Kdybych byl alespoň dobrý! (Ale jsem já vůbec křesťan?) A určitě by se Ti líbilo, kdybych Tě každého rána vděčně a upřímně chválil. Ráno? Od rána do večera, stále kdybych se k Tobě modlil! (I když mám někdy pocit, jako by ani zrovna nebylo proč a zač?) Určitě bys, Bože, rád, kdybych na Tebe pořád myslel. Myslel? Kdybys byl přítomen ve všem, co myslím, říkám a dělám! A kdybys v tom všem byl přítomen plně, kdybych s Tebou, kdybych Tebou žil naplno. (Pořád ale nevím, co to vlastně znamená!)

     Určitě by se Ti, Bože, líbilo, kdybych víc věřil, spoléhal na Tebe bez pochybností, kdyby moje víra byla jako skála, na které by se dalo stavět. A kdyby moji bližní se mohli o mne opřít, kdybychom mohli vytvořit krásné společenství, jako město na hoře ležící svítit, jako maják zářit poutníkům i zbloudilým.

     A určitě bys rád, kdybych dovedl vhodně promluvit, zaujmout i lhostejného, přesvědčit vzdorovitého, naplnit nadějí beznadějného, rozesmát smutného, uzdravit nemocného. (S takovým perfektním svědkem by tu tvoje království bylo jedna dvě!)

     Obávám se, Pane, že takový nejsem. A to jsem ještě nepřiznal, že tomu s tou obětí tvého Syna na kříži valně nerozumím a vzkříšení mne mate. Snad jen tuším, že se to mne i celého stvoření týká. A tuším, že se nás to týká víc, než tuším. A pro to tušení a touhu tu jsem, i když tak prázdný... Cože? Blahoslavený?