Atheismus (soubor textů)
Autor
Otištěno z časopisu Bratrstvo 8/2006
Atheista jako bratr
Při seznámení mi Jirka Němec, u Ladislava Hejdánka, který nebyl doma, chtěl trochu „sáhnout na zoubek“ a vyzval mě, abych mu vyložil, proč Martin Heidegger kdesi napsal: „Bohu jsou blíže ti, kdo ho popírají, než ti, kdo ho tvrdí“. Navrhl jsem několik odpovědí, které brilantně vyvrátil, ale oba jsme byli zajedno, že má Heidegger pravdu. Vždyť ti, kdo ho „tvrdí“, mají nějakou ustálenou představu, podobu nebo aspoň teorii. Jsou tím Bohu blíž? Erich Fromm zase hledal společné vyznání celého lidstva a nalezl je v přikázání, pro nás druhém: „Neučiníš sobě rytiny ani jakéhokoliv podobenství všech věcí (a pojmů), nebudeš se jim klaněti ani jich ctíti.“ A získal mě Bonhoeffer povzdechem, že se mu snadněji vysloví slovo Bůh v prostředí atheistickém než v prostředí náboženském.
Slovo atheista je řeckého původu a označovalo někoho, kdo neuznává bohy nebo popírá jejich existenci. Mnohem později se slova začalo užívat i pro člověka, který neuznává žádnou normu, žádnou autoritu nad sebou. Dnes je skutečný atheista pro mne někdo, kdo se aktivně odmítá poklonit, tj. ctít závazně jakýkoliv předmět, osobu, sochu nebo myšlenkovou soupravu. Atheista je dnes spíše hrdina, postava z časů, kdy bylo třeba velké statečnosti k popření božstva nebo hodnot obecně uznávaných. V tom smyslu je atheista náš bratr. Neměli bychom zapomenout na to, že židé po vyvrácení jeruzalémského chrámu se jevili obyvatelům Přední Asie jako atheisté. Věřili v Boha neviditelného a přece mocného. Navíc se nesměl zobrazovat. A v Římské říši i první křesťané, dokud se nepřizpůsobili náboženskému prostředí výstavbou krásných kostelů, výrobou soch, vymýšlením věrouky, tvorbou obrazů, hudby a všelikého svátostného prostoru., byli považování za atheisty!
Poznal jsem v životě jen několik atheistů hodných toho jména. Neměl jsem vůbec dojem, že jsou daleko Božího království. Rozhovor s nimi byl osvěžující. Vzpomínal jsem na Jirku Němce a Martina Heideggera a na to, že oni jsou Bohu blíž než já, který Ho profesionálně tvrdím, ba vyučuji. A také jsem mohl s nimi svobodně o Bohu mluvit. Opravdový, neformální, neprofesionální atheista je dar z nebe! Jako bratr nebo sestra.
Samozřejmě, že dnes můžeme číst to slovo i jako popření „theismu“. Pak by mohl být atheistou ten, kdo neuznává theismus, tedy soupravu nauk a představ o stavbě světa. Jako by Bůh byl jen nejvyšší součástí veškerenstva. Zůstala nám taková představa stavby světa z časů Aristotela a Tomáše Akvinského. Ještě i reformace stavěla na zbytcích těchto představ, ač se přece jen zaměřila na Ježíše Krista a jeho „dobrodiní“, tj. na to, co pro nás vykonal, koná a, jak věříme, bude konat.
To je totiž důležitější než představa o stavbě fyzického světa nebo i toho, co je „za fyzikou“, tj. metafyziky. Důraz na aktuální evangelium nám nedovolí věřit v nějakou konstrukci světa, třeba jen myšlenkovou. Taková konstrukce může být nanejvýš pomůcka. V tom smyslu bychom měli přijmout toto slovo jako popření starobylých, historicky podmíněných představ. Neučiníš sobě rytiny ani jakéhokoliv podobenství těch věcí, které jsou na zemi, ale ani těch, které sis vytvořil! V tom měl Erich Fromm pravdu, že to podstatné, co jsme podědili ze Starého zákona, je naprosté popření toho, že bychom měli uctívat nějaké učení, nějakou sochu, předmět nebo dokonce prostor, byť by byl „svátostný“. A že takový „atheismus“ by mohl být závazný pro všechny lidi bez ohledu na jednotlivá vyznání nebo směry.
Ostatně i sochy, obrazy, ba učené knihy byly původně pomocí člověku k pochopení sebe a světa. Ale běda, začne-li člověk něco z toho uctívat a „klanět“ se tomu! Ještě si pamatujeme dobu, kdy člověka nějaká moc nutila přijímat jako závazný „vědecký světový názor“ v pevné formulaci. Paradoxně k tomu patřil i „atheismus“, ač jeho formulace byla přímo popřením svobody člověka a popřením rozumu a vědy. A šlo jenom o to „uznat to“, přeříkat to, třeba i se zapřením sebe.
Nejlepší křesťané dneška znovu prožívají úžas nad tím, že Bůh se nezjevuje ani v zemětřesení, ani v ohni, ani v soše či obrazu nebo v učené představě, ale že jeho hlas je tichý a jemný, že je to Slovo, které se dotýká nás docela uvnitř. Přijměme heslo o atheismu jako popření veškerého modlářství! A jako výzvu ke spolehnutí se na Slovo, zjevené v celém životě, díle, smrti i vzkříšení Ježíše Krista.
Šimsa, Jan
Proč nevěřím v Boha
Narodila jsem se do rodiny absolutního
ateisty. Výkřiky „panebože“ anebo „ježišikriste!“
jsem slýchala denně, ale dlouho
jsem si neuvědomovala, co znamenají.
Dárky pod stromeček nosil tajemný „Ježíšek“,
v mých dětských představách malý
andílek se světlými vlásky a modrýma
očima. Dával mi knížky a omalovánky a já
ho milovala. Číhala jsem na něj v obývacím
pokoji u okna, ale vždycky mi nějak proklouznul,
rozsvítil stromeček v dětském
pokoji a já při zvonění nebeského zvonku
padala sladkým rozrušením do mdlob.
Moje stará babička, u které jsem trávila
léto na Šumavě, sice v Boha věřila, dennodenně
si drmolila modlitby, dokonce jsem
s ní pilně odříkávala „otčenáš“, ale po
smyslu toho, co říkám, jsem nepátrala. Babička
nám Pražákům říkala „neznabozi“,
což mě popuzovalo, ale nenutilo nic řešit.
V kostele, kam mě vodila, jsem se bála,
z vůně květů u oltáře mi bývalo špatně
a na jednom z vesnických pohřbů jsem dokonce
omdlela a byla pár dnů skutečně na
umření. Bylo mi zoufale špatně, nevěděli
si se mnou rady ani doktoři v klatovské
nemocnici. Do kostela jsem pak už vůbec
nechtěla vkročit a babička mě stejně přestala
nutit, protože dle jejího vesnického
rozumu mě v kostele kdosi uhranul. „To
máš za to, že nevěříš v Pána Boha!“, řekla
mi potom výhrůžně. Zeptala jsem se starší
sestry, kdo to je, ten pan Bůh, ale dostalo
se mi jenom odpovědi, že to je někdo na
nebi a že se neví, jestli vůbec je. Tělem
a duší realista jsem párkrát do nebe hleděla
a hledala ho, ale neukázal se, a tak jsem
usoudila, že není.
Dospěla jsem. Pochopila jsem, že je hodně
lidí, kteří v Boha věří, ale hodně těch,
kteří ne. Spousta mých nevěřících přátel
postupem času „prozřela“, nechávala se
pokřtít a v jejich duších se díky Bohu rozhostil
klid a mír. Mně se to nedaří, přestože
po klidu a míru v mé duši, často rozsekané
napadrť, toužím jako po ničem jiném
na světě. Mluvila jsem o víře s desítkami
věřících, přečetla jsem si desítky knížek
a navštívila desítky kostelů. Něčemu takovému
prostě nemůžu uvěřit. Přestože Boha
hledám, nemůžu ho najít. Nevím, proč.
Snad proto, že není.
Braunová, Petra
Víra a Ateismus
Mnohokrát jsem se potkal s ateisty, leč
v rozhovoru se mi vždycky přesunuli ze
škatulky „ateista“ do škatulky „něcista“.
Termín před několika lety razil Tomáš Halík
pro lidi ohánějící se stanoviskem, že ono
„něco“ mezi nebem a zemí určitě je. Nejvíc
jsem jich potkal po hospodách, když k našemu
stolu přisedl místní opilec a snažil
se nám zavděčit světonázorem přiměřeným
našemu. „Na toho pámbíčka, jak o něm mluví
faráři, na toho já nevěřím. Ale ono něco
bude, když teta umřela, tak se bratránkovi
z druhého kolena zastavily na zdi hodiny...“
Tak se do této škatulky postupně dohrabávají
právě ti proklamativní ateisté, hrdí na
své vědecké přesvědčení o velkém třesku
a Darwinově evoluci.
Základem něcismu je omezenost lidského
poznání. Něcista zůstává něcistou jen proto,
že v určitém okamžiku neví. Neví, jestli
je nějaká souvislost mezi hodinami bratránka
z druhého kolena a smrtí tety. Právě
tak, jako neví, jestli je, nebo není Bůh.
Ateista ví, že není. Ví to se stejnou mírou
jistoty, jako věřící ví, že Bůh je. Ateismus,
jasné a srozumitelné prohlášení, že žádný
Pán Bůh není a že co si na tomhle světě
neuděláme, to také mít nebudeme – to je
výzva k zodpovědnému promýšlení naší
lidské zodpovědnosti za svět i za nás samé.
To je lék na to, co je skutečným nebezpečím
pro víru – totiž lék na pověru, na falešné
jistoty.
Potkáte–li ateistu, chraňte si ho jako oko
v hlavě. Konfrontujte ho se svými postoji,
se svojí jistotou víry. Ne proto, abyste ho
znejistili v jeho jistotě nevěry (máte–li touhu
po misii, brali byste to za špatný konec),
ale jako úžasnou příležitost při hledání toho,
co je ve vašem životě skutečně podstatné
a na čem lpět je projevem pověrčivosti
a naivního církevnictví.
Pechar, Jaroslav