Atheismus (soubor textů)

Otištěno z časopisu Bratrstvo 8/2006

Atheista jako bratr

Při seznámení mi Jirka Němec, u Ladislava Hejdánka, který nebyl doma, chtěl trochu „sáhnout na zoubek“ a vyzval mě, abych mu vyložil, proč Martin Heidegger kdesi napsal: „Bohu jsou blíže ti, kdo ho popírají, než ti, kdo ho tvrdí“. Navrhl jsem několik odpovědí, které brilantně vyvrátil, ale oba jsme byli zajedno, že má Heidegger pravdu. Vždyť ti, kdo ho „tvrdí“, mají nějakou ustálenou představu, podobu nebo aspoň teorii. Jsou tím Bohu blíž? Erich Fromm zase hledal společné vyznání celého lidstva a nalezl je v přikázání, pro nás druhém: „Neučiníš sobě rytiny ani jakéhokoliv podobenství všech věcí (a pojmů), nebudeš se jim klaněti ani jich ctíti.“ A získal mě Bonhoeffer povzdechem, že se mu snadněji vysloví slovo Bůh v prostředí atheistickém než v prostředí náboženském.

Slovo atheista je řeckého původu a označovalo někoho, kdo neuznává bohy nebo popírá jejich existenci. Mnohem později se slova začalo užívat i pro člověka, který neuznává žádnou normu, žádnou autoritu nad sebou. Dnes je skutečný atheista pro mne někdo, kdo se aktivně odmítá poklonit, tj. ctít závazně jakýkoliv předmět, osobu, sochu nebo myšlenkovou soupravu. Atheista je dnes spíše hrdina, postava z časů, kdy bylo třeba velké statečnosti k popření božstva nebo hodnot obecně uznávaných. V tom smyslu je atheista náš bratr. Neměli bychom zapomenout na to, že židé po vyvrácení jeruzalémského chrámu se jevili obyvatelům Přední Asie jako atheisté. Věřili v Boha neviditelného a přece mocného. Navíc se nesměl zobrazovat. A v Římské říši i první křesťané, dokud se nepřizpůsobili náboženskému prostředí výstavbou krásných kostelů, výrobou soch, vymýšlením věrouky, tvorbou obrazů, hudby a všelikého svátostného prostoru., byli považování za atheisty!

Poznal jsem v životě jen několik atheistů hodných toho jména. Neměl jsem vůbec dojem, že jsou daleko Božího království. Rozhovor s nimi byl osvěžující. Vzpomínal jsem na Jirku Němce a Martina Heideggera a na to, že oni jsou Bohu blíž než já, který Ho profesionálně tvrdím, ba vyučuji. A také jsem mohl s nimi svobodně o Bohu mluvit. Opravdový, neformální, neprofesionální atheista je dar z nebe! Jako bratr nebo sestra.

Samozřejmě, že dnes můžeme číst to slovo i jako popření „theismu“. Pak by mohl být atheistou ten, kdo neuznává theismus, tedy soupravu nauk a představ o stavbě světa. Jako by Bůh byl jen nejvyšší součástí veškerenstva. Zůstala nám taková představa stavby světa z časů Aristotela a Tomáše Akvinského. Ještě i reformace stavěla na zbytcích těchto představ, ač se přece jen zaměřila na Ježíše Krista a jeho „dobrodiní“, tj. na to, co pro nás vykonal, koná a, jak věříme, bude konat.

To je totiž důležitější než představa o stavbě fyzického světa nebo i toho, co je „za fyzikou“, tj. metafyziky. Důraz na aktuální evangelium nám nedovolí věřit v nějakou konstrukci světa, třeba jen myšlenkovou. Taková konstrukce může být nanejvýš pomůcka. V tom smyslu bychom měli přijmout toto slovo jako popření starobylých, historicky podmíněných představ. Neučiníš sobě rytiny ani jakéhokoliv podobenství těch věcí, které jsou na zemi, ale ani těch, které sis vytvořil! V tom měl Erich Fromm pravdu, že to podstatné, co jsme podědili ze Starého zákona, je naprosté popření toho, že bychom měli uctívat nějaké učení, nějakou sochu, předmět nebo dokonce prostor, byť by byl „svátostný“. A že takový „atheismus“ by mohl být závazný pro všechny lidi bez ohledu na jednotlivá vyznání nebo směry.

Ostatně i sochy, obrazy, ba učené knihy byly původně pomocí člověku k pochopení sebe a světa. Ale běda, začne-li člověk něco z toho uctívat a „klanět“ se tomu! Ještě si pamatujeme dobu, kdy člověka nějaká moc nutila přijímat jako závazný „vědecký světový názor“ v pevné formulaci. Paradoxně k tomu patřil i „atheismus“, ač jeho formulace byla přímo popřením svobody člověka a popřením rozumu a vědy. A šlo jenom o to „uznat to“, přeříkat to, třeba i se zapřením sebe.

Nejlepší křesťané dneška znovu prožívají úžas nad tím, že Bůh se nezjevuje ani v zemětřesení, ani v ohni, ani v soše či obrazu nebo v učené představě, ale že jeho hlas je tichý a jemný, že je to Slovo, které se dotýká nás docela uvnitř. Přijměme heslo o atheismu jako popření veškerého modlářství! A jako výzvu ke spolehnutí se na Slovo, zjevené v celém životě, díle, smrti i vzkříšení Ježíše Krista.

Šimsa, Jan

Proč nevěřím v Boha

Narodila jsem se do rodiny absolutního

ateisty. Výkřiky „panebože“ anebo „ježišikriste!“

jsem slýchala denně, ale dlouho

jsem si neuvědomovala, co znamenají.

Dárky pod stromeček nosil tajemný „Ježíšek“,

v mých dětských představách malý

andílek se světlými vlásky a modrýma

očima. Dával mi knížky a omalovánky a já

ho milovala. Číhala jsem na něj v obývacím

pokoji u okna, ale vždycky mi nějak proklouznul,

rozsvítil stromeček v dětském

pokoji a já při zvonění nebeského zvonku

padala sladkým rozrušením do mdlob.

Moje stará babička, u které jsem trávila

léto na Šumavě, sice v Boha věřila, dennodenně

si drmolila modlitby, dokonce jsem

s ní pilně odříkávala „otčenáš“, ale po

smyslu toho, co říkám, jsem nepátrala. Babička

nám Pražákům říkala „neznabozi“,

což mě popuzovalo, ale nenutilo nic řešit.

V kostele, kam mě vodila, jsem se bála,

z vůně květů u oltáře mi bývalo špatně

a na jednom z vesnických pohřbů jsem dokonce

omdlela a byla pár dnů skutečně na

umření. Bylo mi zoufale špatně, nevěděli

si se mnou rady ani doktoři v klatovské

nemocnici. Do kostela jsem pak už vůbec

nechtěla vkročit a babička mě stejně přestala

nutit, protože dle jejího vesnického

rozumu mě v kostele kdosi uhranul. „To

máš za to, že nevěříš v Pána Boha!“, řekla

mi potom výhrůžně. Zeptala jsem se starší

sestry, kdo to je, ten pan Bůh, ale dostalo

se mi jenom odpovědi, že to je někdo na

nebi a že se neví, jestli vůbec je. Tělem

a duší realista jsem párkrát do nebe hleděla

a hledala ho, ale neukázal se, a tak jsem

usoudila, že není.

Dospěla jsem. Pochopila jsem, že je hodně

lidí, kteří v Boha věří, ale hodně těch,

kteří ne. Spousta mých nevěřících přátel

postupem času „prozřela“, nechávala se

pokřtít a v jejich duších se díky Bohu rozhostil

klid a mír. Mně se to nedaří, přestože

po klidu a míru v mé duši, často rozsekané

napadrť, toužím jako po ničem jiném

na světě. Mluvila jsem o víře s desítkami

věřících, přečetla jsem si desítky knížek

a navštívila desítky kostelů. Něčemu takovému

prostě nemůžu uvěřit. Přestože Boha

hledám, nemůžu ho najít. Nevím, proč.

Snad proto, že není.

Braunová, Petra

Víra a Ateismus

Mnohokrát jsem se potkal s ateisty, leč

v rozhovoru se mi vždycky přesunuli ze

škatulky „ateista“ do škatulky „něcista“.

Termín před několika lety razil Tomáš Halík

pro lidi ohánějící se stanoviskem, že ono

„něco“ mezi nebem a zemí určitě je. Nejvíc

jsem jich potkal po hospodách, když k našemu

stolu přisedl místní opilec a snažil

se nám zavděčit světonázorem přiměřeným

našemu. „Na toho pámbíčka, jak o něm mluví

faráři, na toho já nevěřím. Ale ono něco

bude, když teta umřela, tak se bratránkovi

z druhého kolena zastavily na zdi hodiny...“

Tak se do této škatulky postupně dohrabávají

právě ti proklamativní ateisté, hrdí na

své vědecké přesvědčení o velkém třesku

a Darwinově evoluci.

Základem něcismu je omezenost lidského

poznání. Něcista zůstává něcistou jen proto,

že v určitém okamžiku neví. Neví, jestli

je nějaká souvislost mezi hodinami bratránka

z druhého kolena a smrtí tety. Právě

tak, jako neví, jestli je, nebo není Bůh.

Ateista ví, že není. Ví to se stejnou mírou

jistoty, jako věřící ví, že Bůh je. Ateismus,

jasné a srozumitelné prohlášení, že žádný

Pán Bůh není a že co si na tomhle světě

neuděláme, to také mít nebudeme – to je

výzva k zodpovědnému promýšlení naší

lidské zodpovědnosti za svět i za nás samé.

To je lék na to, co je skutečným nebezpečím

pro víru – totiž lék na pověru, na falešné

jistoty.

Potkáte–li ateistu, chraňte si ho jako oko

v hlavě. Konfrontujte ho se svými postoji,

se svojí jistotou víry. Ne proto, abyste ho

znejistili v jeho jistotě nevěry (máte–li touhu

po misii, brali byste to za špatný konec),

ale jako úžasnou příležitost při hledání toho,

co je ve vašem životě skutečně podstatné

a na čem lpět je projevem pověrčivosti

a naivního církevnictví.

Pechar, Jaroslav