Hospodine, ne nám dej čest, ne nám,
jen jménu svému, ty jsi pravda sám,
tvá milost je nám drahá.
Proč mají říkat o nás pohané:
Kde jejich Bůh je, zda se zastane?
Proč zasáhnouti váhá?

Na nebi náš je Bůh, tam nejvýše,
a činí vše, co jemu líbí se,
ne jako jejich modly:
Ač stříbrem, zlatem jsou ozdobené,
bez mluvy ústa, zrak bez plamene,
nevidí, do tmy padly.

Neslyší uši, ruce netknou se,
ty lesklé nohy nerozběhnou se
a hrdlo hlasu nemá.
Kdo chce v ně doufat, buď jim podoben!

Slavit budu Boha svého,
srdcem svým mu chválu vzdám,
v radě přímých Všemocného,
v jeho lidu jej vyznám.
Skutky jeho úžasné,
zřejmé všem, kdo milují je,
dílo jeho překrásné,
věčná spravednost v něm žije.

Své divy a mocné činy
v paměť navždy uložil,
soucit, milost, dobrodiní
dle svých slibů obnovil.
Lidu svou moc zjevil sám,
národům své panování,
hojností je požehnán,
kdo v něj doufá bez přestání.

Pravdu i soud v jeho činu,
moudré jeho rozkazy,
právo jasné beze stínu

Bůh, věčný tvůrce, mluvil k Pánu mému:
“Dnes budeš vládnout po mé pravici.
Svou sílu dávám tobě jedinému,
navzdory vládcům hříchu sloužícím.”

Tvůj lid se sbíhá na tvé zavolání
v den, kdy se vrátíš s mocí nesmírnou.
V nádheře chrámu, v rose před svítáním
zástupy věrných spatří slávu tvou.

„Mým prostředníkem jsi dle dávných řádů,“
slíbil sám Bůh, svá slova nezmění.
Svým hněvem stíhá svévolníků vládu,
bezbožných, kdo jsou sami sobě vším.

Pán jako vítěz srazil ďábla zlého,

Slavte vždy Hospodina!
Na věky dobrý jest,
v milosti připomíná
spasení svého zvěst.
Všecky, jež vykoupil,
z východu, od západu,
ze zemí shromáždil
přes bludných pouští řadu.

Vedl je cestou přímou
do města k bydlení.
On pro duši žíznivou
má pramen ztišení.
Vyvodí z temnosti
vězně, ze smrti stínu,
div je to milosti
před zraky lidských synů.

Brány měděné láme,
závory železné.
Blázen, kdo sám se klame
a pokrm odmítne;
volá­‑li v soužení
jen ještě k Hospodinu,
má vysvobození