Životní úroveň (soubor textů)

Otištěno z časopisu Bratrstvo 4/2006, 10/2000

 

Na dno to jde snadno

Oldřichu Villnerovi je jen 27 let, zažil toho ale víc než dost. Přečtěte si sami, jak se z pracovitého studenta průmyslovky stal úspěšný podnikatel a pak bezdomovec, kterého jsme potkali ve výdejním centru Nového Prostoru v Řeznické ulici v Praze. Právě si tam kupoval nové časopisy.



Odkud pocházíte?

Narodil jsem se v Kraslicích u Sokolova, v dětství jsme se ale hodně stěhovali. Osmou třídu jsem vyšel v České Lípě s prospěchem 1,18 a nastoupil jsem na střední průmyslovou školu obor technika administrativy. Mezitím se ale rodiče stačili rozvést a já začal pracovat, protože jsem chtěl mít svůj zdroj peněz. Dělal jsem noční na taxislužbě a přes den chodil do školy. Naučil jsem se spát dvě hodiny denně a školu jsem zakončil maturitou z ekonomiky, marketingu, managementu a psaní na stroji. Pak jsem šel na vojnu.

Co jste dělal po vojně?

Začal jsem pracovat pro cestovní kancelář. Skoro tři roky jsem byl mimo Českou republiku, hlavně v italském Caorle a v německy mluvících zemích. Po návratu jsem nastoupil na soukromou jazykovou školu a udělal si certifikaci z němčiny a angličtiny a také jsem měl našetřené nějaké peníze, tak jsem začal podnikat.

V čem jste podnikal?

Zprovoznil jsem úspěšný dámský klub Sweet Dream, kde zákaznice našly soukromí a příjemnou společnost a po prvních nesnázích, kdy jsem měl asi třímilionové dluhy mi podnik začal vydělávat peníze. V tu dobu jsem ale začal těmi penězi hýřit. Když máte skoro deset tisíc každý ráno, těžko jste za hodnýho kluka. Začal jsem těm penězům vyloženě sloužit, chtěl jsem mít stále víc. Začal jsem obchodovat taky se sklem, zase jsem spal jen ty dvě hodiny denně, pořád jsem se snažil vydělávat. A bohužel jsem začal pít.

S alkoholem nějak souvisí i vaše nynější situace?

V noci z 5. na 6. května 2000 jsem byl v motorestu daleko za Prahou a ještě jsem se „občerstvoval“, když mi volali kamarádi, že opékaj sele, ať přijedu. Došlo k bouračce, byl jsem pak 21 dní v kómatu. Rychlá záchranná služba si zapsala: subjekt má šanci na přežití 0,5 %. Podrobil jsem se asi čtrnáctihodinový operaci hlavy, oloupali mi ji jako banán - proto dnes pořád nosím čepici - a měl jsem ochrnutou levou polovinu těla. Doktoři říkali, že to je maximálně na LDNku a invalidní důchod – například kvůli posunutýmu oku dnes vidím všechno dvakrát.

Dneska ale není poznat, že byste například špatně chodil…

Tehdy jsem totiž skrze jednu holku z Český Lípy poznal víru a Bibli. Díky tomu jsem se zvedl z toho invalidního vozíku a rozhýbal levou polovinu těla. Pak jsem si našel přítelkyni a podnájem, zaplatil její dluhy a odjel pracovně na Maltu. Po dvou týdnech jsem se vrátil, byt byl prázdný a přítelkyně pryč. Dostal jsem se už z horších věcí, řek jsem si. Pak ale přišel domácí, že mu dlužím dva nájmy. Nechával jsem peníze na stole a přítelkyně mu je nikdy nedala. Následovalo pár pokusů o sebevraždu.

Tehdy jste tedy byl bez práce, bez bydlení – co jste dělal dál?Rozjel jsem se nočním vlakem do Brna a přišel do jedný firmy, že tam chci pracovat. Neodešel jsem, dokud jsem nepodepsal smlouvu o díle na 200 hodin. Když skončila tahle práce, odjel jsem do Prahy a poznal, co to je život lidí bez domova. Nejsem ale ochoten klesnout pod určitou úroveň. Sedět v tramvaji a nepustit sednout starou babičku, protože jsem unavený - nepřípustné. Člověk se pořád snaží být člověkem. Dělám brigády, jsem zaregistrovaný v několika personálních agenturách a ve svém "volném čase" prodávám Nový Prostor. Nemohl bych se ptát spoluobčanů "Nemáš prosímtě drobásek?" Snažím se dělat cokoliv. Po škole jsem si práci vybíral, nesmělo se tam moc dělat a musela být dobře placená. Dnes už mi je jakákoliv práce od uklízení veřejných toalet po práci asistenta managera stejně dobrá, protože jsou za ni stejný peníze za který je stejný rohlík

Dostal jsem se do situace, kdy jsou tři koruny hodně. Pro někoho to jsou drobný, který nechá jako dýško, pro mě to jsou tři rohlíky, na nichž se dá třičtvrtě dne existovat.

Tedy naprostá změna pohledu na svět?

Dřív jsem byl mladý a úspěšný, s hezkou přítelkyní a v prostorném domě a přišlo mi úplně normální sedět ve svým koženým křesle před velkou televizí, vychutnávat si dobré kuřivo a občas si dát skleničku něčeho dobrého. Když mě napadlo někam jet, tak jsem jel. Peníze vyřešily drtivou většinu všech starostí. Například: v devět večer otevřu špajz a zjistím, že není chleba. Co teď? Kdyby nebyly peníze, tak držím půst. Takhle jsem ale zavolal non-stop taxi službu a taxikář mi z večerky dovezl bochník.

Pak jsem ale zjistil, že peníze jsou sice dobrá věc, ale že mě nenaplňujou, že už mě nebaví je utrácet, že už mi nic nedávaj. A pak jsem začal pít. A důsledkem pití byla ta bouračka. Můžu si za ni sám a dodatečně bych chtěl poděkovat zdravotnici, která si v sanitce všimla, že nemůžu dejchat a prořízla mi krk, chci poděkovat hasičům, co mě vystříhali z tý zmuchlaný alobalový kuličky...

Co všechno se změnilo?

Začal jsem hledat jiný hodnoty. Vím, že peníze řešej problémy, ale už nikdy nebudu volat na taxikáře, aby mi dovezl chleba. Pokud ho vůbec budu tak nutně potřebovat - myslím si, že mě život naučil větší skromnosti. Ostatně všechno, co si vydělám na svý komfortní kolekci informací (NP) bych dal za to, abych ráno slyšel "Ahoj, dobrý ráno, chceš uvařit kafe?" Možná někdo řekne: "A co má bejt, ta moje mi vaří kafe už 12 let..." Člověk by měl zažít, co to je citová prázdnota a opuštěnost... Já jsem toho zažil hodně a bylo to dobrý, ale už opravdu nechci. Chci jednu ženu a neni důležitý, aby byla super hezká, ale aby byla hodná a aby mě měla ráda. 10 korun na polívku je fajn, ale hezkej pohled a dotyk zahřeje a zasytí možná mnohem víc. Materiální statky prodlouží život o den, dva - a každý z těch dní bude stejným utrpením. Citová stránka je ale důležitější.

Člověk získá pocit, že na tom světě není zbytečně, že je aspoň někdo, komu na něm záleží. Vím totiž, co by mi provedla spousta lidí, který mě potkávaj když prodávám NP, kdyby byli majiteli střelné zbraně. Vadí jim každý, kdo je jiný - ať už bezdomovec, nebo zazobaný podnikatel.

Přitom do podobné situace se může dostat každý z nich...

Jistě, ale nikdo si to neuvědomuje. To je na tom to nejlepší. Každý tam může být a nikdo to neví. Proto jsem rád, když vidím alespoň jednoho člověkaj - třeba malý dítě, který se zastaví, když dělám pravého kamelota a říká "mami, to je supr, koupíme si to od toho pána". Když si maminka NP nakonec koupí, tak mám energii na další den, ale ten dětskej pohled, ten zájem o halekající postavu ve Spálené mě nabije na dalších sto dvacet let.



Moc děkujeme.



Není zač - bylo mi ctí a stavte se někdy ve Spálené (O.Villner@seznam.cz)

Ferjenčiková, Olga

 

Konzum a smysl

Má život vůbec nějaký smysl? Všechny okamžiky a počiny našeho života, zapadají nějak do sebe, aby život byl srozumitelný a ne jen nesmyslný zmatek jako v I.Moj 1.1?

Zjevně ano. Pokud by život byl zcela nesmyslný, bez ladu a skladu, nebyli bychom schopní se v něm orientovat, rozhodovat, žít. Kdo žije, dokazuje svým účelovým jednáním, že jeho život není chaos, že tak či onak dává smysl.

Tak či onak – jenže jak? U mých rodičů to bylo jednoznačné. Jejich životům dávala smysl Masarykova Československá republika. Připadala jim jako naplnění všech tužeb, odkládaných od bělohorské porážky. Když přišel Mnichov, neváhali. Ač měli malé děti a věděli, že pravděpodobnost přežití je mizivá, bez váhání vstoupili do odboje. Koncentráky přežili jakoby zázrakem. Přesto po puči neváhali a znovu šli do boje. To byl smysl jejich života. Až mnohem později, když jsem četl V bílý šat oděni od Milady Šimsové, jsem si uvědomil, že to bylo složitější. Smyslem jejich života bylo sloužit Bohu svou oddaností Masarykovým ideálům.

Sám jsem to prožíval podobně. Díky svým rodičům jsem si byl vědom, že náležím k onomu společenství poutníků dějinami, ke kterému náleželi Hus a Komenský, Palacký a Havlíček, Masaryk a Rádl, Kosík a Machovec. Smysl svého života jsem nacházel v tom, že přidám další krůček k putování tohoto tak velikého oblaku svědků.Snad proto mi nevadilo, že se mnou život roztodivně cloumal. Kdo najde v životě smysl, nepotřebuje hodinky s vodotryskem.

A co všichni ti, kdo bloudí po uši zadlužení nákupními středisky, co asi hledají? Ale přece také smysl! Něco, proč žít. Pídí se, aby nahromadili víc hraček než u sousedů, než zemřou. Pro konzum obykle žije ten, kdo nemá, pro co žít.

A co vy? Máte?

Kohák,Erazim

 

Požehnaná úroveň života

  

Jak se máte? Děkuji, dobře, nestěžuji si. Za mých mladých let mi zněla

tahle odpověď jako pochlebovačská fráze (stěžovatele tehdy vrchnost ráda

vyhodnocovala jako škůdce společnosti). Dneska si všímám, že k odpovědi

"dobře, nestěžuji si" je občas potřeba jisté odvahy. Čím víc se otevírá

možností, kam se vyjet rekreovat, čím vybavit obývák, písíčko či garáž,

čím lákavěji ty možnosti útočí na mé signální soustavy - tím víc podnětů

ke stížnostem, že jsem krácen. Když si nemohu dovolit to, nač mám tak

trochu nárok (vždyť to přece má spolužák nebo soused); tak se přece

nemůžu mít dobře. A tak jedna z důležitých odpovědí víry zní "Děkuji,

nestěžuji si". Mám se dobře, i když toho třebas nemám tolik jako

spolužák ve škole nebo soused odvedle.

Kde k tomu vzít odvahu a svobodu? Z toho, že patřím k požehnanému

společenství. K společenství obdarovanému Boží přívětivou věrností,

milostí, nadějí, pokojem, chlebem a vínem. Ve víře smím vnímat, slyšet,

prožívat, že základní náplně života, ba život sám, nemusím shánět ve

slevách a výprodejích ani v značkových buticích. Jste požehnaní.

Uslyšíte to, když zajdete občas na bohoslužby, dočtete se to, když si

otevřete příběhy Izraele nebo apoštolské dopisy. Když se projevuje Bůh

Abrahamův, Izákův a Jákobův, Otec Ježíše Krista, žehná. Obdarovává.

Obdarovaný pak vzdává díky. Obživen zdarma, ožívá vděčností.

Pak umím žít v nedostatku i v nadbytku - zvláště vzniká-li z porovnávání

se spolužákem či sousedem. A dokážu si přebrat i úskalí, skrývající se

pod pojmem "životní úroveň". Zjistím, že to není žádná pevně nastavená

laťka, kterou musím přeskočit v závodě o životní kvality. Ani

společenská terasa, na niž se musím vyškrábat, aby můj život měl úroveň.

Požehnanou úroveň život získává, když vím komu a za co děkovat.

 

Trusina, Tomáš

 

Sociální rozdíly

OZDOBA MLÁDENCU JEST SÍLA JEJICH,

A OKRASA STARCU ŠEDINY.

 

PŘÍSLOVÍ 20,29



Výtah z knihy Oldřicha Matouška "RODINA JAKO INSTITUCE A VZTAHOVÁ SÍŤ" Slon, 1997.

    "Transkurturální studie očekávání určujících volbu partnera ukazují, že muži kladou ve všech kulturách vzhled a mládí partnerky mezi hodnoty nejdůležitější. Také ženy téměř bez výjimky očekávají, že muž bude o něco starší a že bude schopen rodinu ekonomicky zajišťovat. Na vcelku nevelké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi má větší vliv kulturní tradice než současná ekonomická úroveň. Výsledky těchto šetření není těžké interpretovat - muži i ženy mají zájem na prosperitě a stabilitě rodiny, kterou spolu chtějí založit. Přitažlivá a mladá žena dává naději na zdravé potomstvo a starší, ekonomicky zdatný muž zase umožňuje rodině získání potřebných materiálních statků pro přežití. Je známá věc, že se berou lidé podobní si v sociálních a psychologických charakteristikách. Při volbě partnera se dává přednost člověku stejné rasy, stejné sociální vrstvy, stejného náboženství. Sňatky z tohoto hlediska homogenní jsou statisticky úspěšnější."

         



    Chceme-li se zamyslet nad tématem "sociální rozdíly" jen nutné abychom těmto rozdílům rozuměli všichni alespoň trochu podobně. Těch definic a názorů je mnoho, a tak si je omezme na významnější rozdíly ve vzdělání, finanční situaci a ve věku.



PROBLÉM POSLEDNÍHO STOLETÍ



    Celý rok jsme rozebírali otázky, které se vynořují v souvislosti s partnerskými vztahy. Ač nemám témata přímo před sebou, domnívám se, že všechny byly nadčasové. Dnešní téma je nové, tedy alespoň z hlediska historie.

    Dnešní člověk je velmi svobodný - může se v podstatě zamilovat, ženit a vdávat s kým chce a jak chce - anebo - se vůbec brát nemusí a přitom vychovat třeba Klabzubovu jedenáctku. Ještě do minulého století tomu tak nebylo. Sňatek byl podmíněn souhlasem rodičů a kroky proti jejich vůli byly vykoupeny vyděděním, což už dnes tak jednoduše nejde nebo odvržením - což dnes sice jde ale nemá to pro dvojici větší ekonomický dopad. O sociálních rozdílech se tedy nemluvilo (spíš nediskutovalo). Sňatek byl podložen podrobnou svatební smlouvou a každý přinesl jasně definované věno. Někdy byli lidé provdáni i kvůli takovým věcem, jako je např. spojení gruntů či firem. Na jedné straně šlo často o velmi drsná rozhodnutí, která se ne vždy kryla s vůlí snoubenců, na druhou stranu jen málo jedinců bylo vydáno v ekonomický hazard - dá se zjednodušeně říci, že vše bylo promyšleno do vzdálené budoucnosti. Sociální rozdíly a problémy byly pragmaticky ošetřeny - láska byla o několik stupínků níž. Dodnes se tento postup praktikuje v islámském světě (je zde nutný souhlas rodičů) a výsledkem je kupříkladu výrazně nižší rozvodovost.

 

PŘESTO JE TO DNES FAJN...



    Rozhodnutí pro partnera je dnes z hlediska historie naprosto svobodným rozhodnutím každého z nás. Každý z obou lidí přichází z jiného prostředí - je jinak vzdělaný, bohatý a starý. Byla-li dřívější rodina především jedinou možnou jednotkou k budování rodiny, je dnes více souhrnem vztahů a vazeb. I když můžeme mít názor o rodině a její fungování jakýkoliv, je nutné přiznat, že pro zajištění výchovy a ekonomického zázemí dnes klidně postačí jedna zaměstnaná žena (při dnešním tempu vědy je možné i sama otěhotnět). Dříve bylo jasné, že ON živí rodinu a ONA zajišťuje technicky chod domácnosti. Mužovi se tak v klasické rodině vytrácí jeho specifická role živitele.

    Poutem svazku proto musí být něco jiného. Východisko tkví v individuálně vyřešeném manželském svazku - oba mají vědět, co kdo od druhého čeká. Tuto "smlouvu" je nutné denně podrobovat diskusi, protože jen tak může odrážet skutečný stav. Rodina proto musí být založena i na něčem jiném než jen biologickém zajištění fungování. Jde o vztahy a potřeby, které si každá rodina tvoří sama. Proto se domnívám, že výše uvedené sociální rozdíly ztrácejí ve vztazích manželů na významu. Přesto jsou zde pro a proti. Část z nich vystihují 3 pozitivní příběhy.

 

PŘÍBĚH PRVNÍ - ROZDÍL VE VĚKU:

MÁ ŽENA JE O 30 LET MLADŠÍ



    Pan Karel ovdověl ve svých 55 letech. Dlouhá léta pracoval v zahraničním obchodu a je dobře finančně zajištěn. Paní Hana vystudovala medicínu. Sama měla starší rodiče. "Vyrůstala jsem sama bez kamarádů. Rodiče mě nutili studovat. Po medicíně jsem se chtěla osamostatnit a tak jsem si našla práci v nemocnici a byt. Karel byl můj pacient a my jsme se zamilovali." O dětech nepřemýšlejí, Hana se chce věnovat své práci. Při otázkách o budoucnosti je vidět, že je netrápí. "Vždycky jsem si říkala, že bych si člověka o tolik let staršího nevzala. Dnes o tom vůbec nepřemýšlím. Když vidím své kolegy, stejně staré jako já, tak mám pocit, že jsou daleko starší než můj muž. Spíš mám pocit, že v naší společnosti je člověk nad 40 let odepsaný - v cizině je tomu ale právě naopak. Tam starší lidé kvetou". Na přímou otázku o intimním soužití Hana bez rozpaků odpovídá. "Naprosto v pohodě..."

    Výhody vztahu s velkým věkovým rozdílem vidí v pestrosti přátel z různých věkových vrstev, obohacení vztahu o "starší" moudrost na straně jedné a "mladší" vitalitu na straně druhé. Za nevýhodu považují především rozhodnutí o plození dětí, Karel se též obává, aby rychle nestárl.

 

PŘÍBĚH DRUHÝ - ROZDÍL VE VZDĚLÁNÍ"

NEVÍM, CO MOJE ŽENA DĚLÁ...



    Pan Josef pracuje jako truhlář. Jednoho dne měl zakázku pro bankovní úřednici Věru. Zamilovali se do sebe a dnes jsou 5 let spolu. Mají jedno dítě. Vzhledem k jeho kvalitní práci mají přibližně stejný plat. "Tady na malém městě to není tak výrazně jako třeba v Praze. I tak se lidé občas podiví, a ptají se jak nám to klape" říká paní Věra. Josef se nijak netají tím, že ho konkrétní činnost jeho ženy nezajímá. "Ani nevím, co vlastně dělá. Stejně bych tomu nerozuměl."

    Výhody svého vztahu vidí oba v tom, že si práci "nenosí domů" - baví se o jiných věcech. Nevýhodu vidí v tom, že někdy mají pracovní trable, které by rádi s druhým odborně řešili. Alespoň si to vyslechnou lidsky. "I když to tak nevypadá, za ty roky už práci toho druhého docela rozumíme," podotýkají oba svorně.

 

PŘÍBĚH TŘETÍ - ROZDÍL V PŘÍJMECH:

ONA BERE VÍC NEŽ JÁ?!



    Pan Pavel v současné době trvale nepracuje. Jeho firma, ve které pracoval, propustila přes polovinu lidí a i když byl jedním z nejlepších, musel odejít. Již dva roky je doma a přivydělává si na brigádách. Jeho žena Jana podniká. Dnes tak živí rodinu (oni dva a syn) jenom ona. "Ze začátku to byl šok, měl jsem za to, že to nepřežiju. Neměl jsem daleko k pití. Mnoho mých kolegů, kteří byli taky vyhozeni chlastu propadlo - hlavně proto, že ženy začaly živit rodinu a oni se cítili ponížení,"říká Pavel a dodává. "Nejdůležitější je nepřipustit si to. Moc mi pomáhá Jana - říká, že se to změní a hlavně mi věří. Chlapům z práce ženský řekly, že jsou na nic a ať se staraj. Ale tady práci neseženu." Jana k tomu dodává: "Dnes pomůžu rodině já, zítra to může být opačně."

    Janu by prý nikdy nenapadlo otloukat Pavlovi o hlavu, že bere méně než ona - bylo tomu tak i když práci měl. Více by jí vadilo, kdyby se flákal.

 

TOHO BYCH SI NIKDY NEVZALA!

(A PŘITOM JSME SPOLU UŽ 20 LET)



    Jak je z příběhů patrné, život je pestrý a nedá se na něj připravit. Sociální rozdíly přinášejí jistě rizika. Jsou to však pouze jiná rizika než přinášejí sociální shody. Každé spojení má svá pro a proti. Láska nás pak pojí třeba s těmi, o kterých jsme si dříve říkali "tak to teda nikdy".

    Tam, kde se někdo kvůli rozdílům (ať už jakýmkoliv) bojí zamilovat, ať se nebojí. Lepší je ptát se hned sám sebe, "proč se bojím?" a s tím druhým to hned od počátku řešit. Za tímto strachem totiž často stojí předsudky z vlastní rodiny, od kamarádů atd.

 

Balcar, Martin