Vztah se nelíbí mým rodičům (soubor textů)

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 4/2000
Měli rodiče
pravdu? GABRIELA MALINOVÁ

    Ano, nejspíš měli. Ale k tomuto závěru dojde člověk většinou, když už je sám rodičem - po různých životních peripetiích a třeba už uprostřed života. V duchu si často pomyslím: Co by tomu řekla moje máma...
 
    Mnozí si řeknou, že je jiná doba, ale to, že dospívající i dospělé děti přivádějí domů svého chlapce či dívku, aby je seznámili s rodiči a naopak, se odehrává neustále. A právě tady začíná problém "nelíbí se mým rodičům". A že se většinou rodičům nelíbí, znám ze zkušenosti vlastní, mého bratra, některých přátel a teď z rozhovorů s rodiči dospělých dětí. Z toho také vím, že více problémů je s matkami než s otci. To platí jak ve vztahu k dcerám, tak k synům, k nimž je to ještě složitější (o tom existuje řada literatury).
 
    Vybavuji si dobře, jak těžce nesla - nemohu napsat smiřovala se, protože se nikdy nesmkřila - naše máma, že její syn je dospělý a dává přednost nějaké cizí dívce před ní. Vidím, jak bratr nosil kytičky své dívce, a jak naše máma nemohla přenést přes srdce, že u něj přestávala být na prvním místě. Takže se dá říci, že to byla spíše žárlivost a ne, že by se jí dívka nelíbila. Vlastně to byla taková sebeobrana proti "přeřazení na vedlejší kolej". Teď si uvědomuji, že jsem neslyšela žádné konkrétní a pádné výhrady proti nějakým vlastnostem té dívky. Takže tady nebylo ani žádné "nelíbí se mým rodičům", ale spíš silná citová vazba matky na syna.
    To "nelíbí se mým rodičům" mohu říci z vlastní zkušenosti, když jsem přivedla domů asi před pětadvaceti lety svoji první lásku. Tenkrát měla máma výhrady k jeho vzhledu, oblečení, původu a vůbec všemu. Tady se táta projevil opět jako ten tolerantnější z rodičů. Když jsme řekli, že se chceme brát, zeptal se, jestli je solventní (protože jsem právě začínala studovat na VŠ).
    Právě svými výhradami a nespokojeností s mým nastávajícím dokázala máma pravý opak toho, co chtěla. Vlastně mě na nějakou dobu ztratila. Z velké lásky jsem se vdala a odešla z domova, abych si mohla tak trochu dělat, co chci. Získala jsem tak (cestou složitou i bolestnou) mnoho životních zkušeností. Proto teď mohu poradit svým vrstevníkům - rodičům dcer na vdávání, aby jim ve vztazích, pokud k tomu nemají opravdu vážné důvody, nebránili. Tím, že jim budou bránit, docílí pravého opaku, tak jako kdysi moje máma.
    Já vím, že je pro rodiče těžké přijmout do rodiny a často do domácnosti někoho nového, vlastně cizího, a sžívat se s ním, jeho zvyky, vlastnostmi, které si přináší ze své rodiny. Pro ty dva mladé lidi není takové sžívání problém. Je to spíš dobrodružství, objevování neznámého. A právě, protože jsou mladí, nezatížení předsudky, jdou do toho s chutí a odvahou. (Jak se vyjádřila jedna moje kamarádka: Je to jako když se v horském potoce omílají vzájemně dva oblázky.) To je známá věc; čím je člověk starší, tím hůře si zvyká na někoho nebo na něco jiného, nového. Dokonce je jedno, jestli je to změna k horšímu nebo k lepšímu, ale je to změna.
    Teď se mi to radí, ale za pár let dospěje můj syn a přivede nějakou dívku. Sama jsem zvědavá, jak se k tomu budu umět postavit. Nyní mám dost zkušeností i nadhledu a přimlouvám se za děti svých přátel, aby se jejich nastávající líbili jejich rodičům. Třeba se zase ony přimluví za nastávající mého syna, aby se mně líbila.

 
ZTRATIT NADĚJI
JE JAKO ZTRATIT SVOBODU...
Laštovka, Jan

    Divné téma. Skoro jsem styděl, když jsem si v nakladatelství Portál kupoval drobnou knížečku od Joyce Vedralové Já se z těch rodičů zblázním a prodavačka mi přála hodně úspěchů. A potom v tramvaji jsem se snažil titul co nejvíce zakrýt, aby se mi vrstevníci nesmáli. Tyhle problémy a já? Jenže...
 
    ...kdybych to doma neslýchal denně. "Připomeň mi někdy, abych nebyla jako tvoje babička, nechci být nepříjemná tchyně..." A když přijde na "lámání chleba", je to trochu jiné. "Tak kdy nám ji přivedeš ukázat?" "To už jsi se zase byl procházet?" Ne, tak zlé to není, moji rodiče nejsou šelmy, ale přesto sedím v koutečku a říkám si, jestli bych náhodou neměl utéci do kláštera. Žil bych si jako mnich, žádný sex, žádné starosti o svou majetnickou lásku a žádná kritická eventuální tchýně ani starostlivá maminka, krása, požehnaný celibát.
    A když se prohlížím před zrcadlem, jestli jsem neztloustl, řekne někdo: "Budeš se jí líbit..." Jenže já se dívám "do blba" a přemýšlím, jestli se jí mám líbit, když se... třeba nelíbí mým rodičům. "Ale líbí. Ale neměl by ses moc vázat, jsi na některé věci ještě příliš mladý, teď pořádně studuj, ať z tebe něco je. A umí vůbec vařit?"
    A taky se ptám, co když mě nemají rádi její rodiče. Chovám se pořád jako debil a vůbec. Vlastně jsem hrozně stydlivý. Určitě si myslí, že by se k ní hodil někdo lepší, víc evangeličtější, míň evangeličtější, víc hodnější, míň ošklivý, z lepší rodiny, víc bohatý, míň odrbaný. Já nevím. Tak tiše zdravím: "Dobrý den paní..." A za rohem se ptám: "Tvoji rodiče mě určitě nemají rádi, co?"
 
ilustrační foto, foto: Vojtěch Vlk (Kliknutím zobrazíte obrázek ve větší velikosti)     A proto si zpívám do noci: klidně seďme na židli, čtěme Bibli, tam to všechno je... Vždycky jsem si říkal, že Rebeka pomůže Jákobovi v podvedení otce a vymámení si požehnání, jak to čteme v Gn 27, jen proto, že předchozí kapitola končí slovy: "Když bylo Ezauovi čtyřicet let, vzal si ženu Jehúditu, dceru Chetejce Beera, a Basematu, dceru Chetejce Elóna. Ty působily Izákovi a Rebece jen hořké trápení." Snachy Rebeku prostě hodně štvaly. Jo, když já nechci, aby mamince někdo působil trápení, i když toho by snad ... nebyla schopná, je to takové milé děvče a já ji mám asi rád. Ale kdoví proč Jehúdita a Basemata kazily Izákovi stáří, jestli špatně vařily Ezauovi, nebo neposlouchaly Pána Boha. Zůstává jen, že je trápily.
    Opakem této chetejské dvojky je moábská Rút, která šla se svou tchýní Noemi do neznámé země, za neznámým lidem a vzdáleným Bohem Hospodinem. Jenže já nejsem Kiljón, který stačil brzo umřít, ani Boaz, který zase přišel z ničeho nic k veselé vdově, a takovou správnou Rút by člověk pohledal.
    Dneska žijeme v těžké době, skoro by si jeden povzdech s prorokem Micheášem: "Syn tupí otce, dcera povstává proti matce, snacha proti tchyni, každý má nepřátele ve vlastním domě" (Mi 7, 6). A vůbec to není kvůli Ježíšovým slovům (a to je poslední citát z Bible): "Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni" (Mt 10, 35). Dneska se rodiče nesnášejí se svými potencionálními zeti a snachami asi kvůli něčemu jinému, než kvůli Kristu a víře (i když i to se může přihodit, a pak je to obzvlášť zlé).
    Říkám si proto, že to se mnou má milá nemáš jednoduché. Spojit lásku k rodině, ve které vyrůstáme, a k někomu druhému, to je někdy pěkné trápení. O tom je koneckonců druhá knížka ležící vedle mne. Od Valeria Albisettiho Trápení s láskou.
    A tak se někdy někteří možná občas ptáme: PROČ SE NELÍBÍ MÝM RODIČŮM? anebo PROČ SE NELÍBÍM JEJÍM RODIČŮM?... a nevíme si rady a čteme Bratrstvo, jestli to tam náhodou nebude, nebude... myslím, že to nebude ani v knize Jeho matka mě nemá ráda. Třeba to nikdo neví, třeba to neví ani ta matka... podvědomí zapracovalo anebo selhal první, druhý... dojem.
    Příčin může být spousta - od času, který je najednou věnován někomu jinému, od lásky, která je najednou také pro někoho jiného, pro rozdílné světové a životní názory. Třeba jim vadí, že spolu chceme být, žít, milovat se a jejich skvělé rady nám jsou ukradené, nebo se bojí, aby ona nebyla "v tom" a chlapec se nemusel ženit, když kariéra začíná. A třeba jen mají takový ten trošku sobecký strach o své dítě. Nebo jsem to nějak zavinil/a já sám/sama a můj on/ona teď trpí neláskou mých rodičů kvůli mně. A takhle se přeme o ideály, falešné představy a snahy se pochopit.
 
    Nakonec by měla být rada, že se máme učit si naslouchat, přesvědčovat se a dokazovat si pravost svých citů, vždyť činy ukazují naši pravou tvář. Nebo pofoukání se slibem, že čas to zahojí nebo se to nějak urovná a přejde to. Či výkřik, aby se ti rodiče zamysleli nad tím, jací oni vůbec jsou... zatímco on je dokonalý. Nebude ani jedno ani druhé, jen přání všeho dobrého a naděje. A ještě než si odejdu snít o ideální mamince, která bude podporovat mou lásku a o skvělé tchyni, která si mě zamiluje na první pohled, posílám vám slova Rabiho Nachmana (b. Simcha) z Braclavi z knížky Prázdné křeslo: "Ztratit naději je jako ztratit svobodu, jako ztratit své já. Pamatuj: Věci se mohou obrátit od toho nejhoršího k tomu nejlepšímu... v jediném okamžiku."
Autor: 
Malinová, Gabriela
Autor: 
Laštovka, Jan
Rok vzniku: 
2000