volit? - politika (soubor textů)

Otištěno z časopisu Bratrstvo 4/2010

Nás, římské občany,

  

Autor, jinak evangelický farář, byl v letech 2000-2006 senátorem.



Veřejně a bez soudu zbili a zavřeli do vězení. A teď se nás chtějí ve vší tichosti zbavit? To ne!“ Tak protestuje apoštol Pavel vůči bezpráví a donutí soud, aby se mu omluvil a propustil jej. (Sk 16,37) I jindy byl Pavel dbalý práva a varoval křesťany před pohrdáním politikou. Nabádal své současníky, aby respektovali politickou moc, pokud se drží svých úkolů (Ř 13). Využíval všech svých práv včetně odvolání se k samotnému císaři ve svém soudním sporu (Sk.25,11).



Ale nejde jen o Pavla: nikde v Bibli nenajdeme oporu pro lhostejnost věřícího člověka k politickým souvislostech. Naopak – touha po spravedlnosti ve světě je jedním z pilířů biblické víry. Sám Bůh se v Desateru legitimuje jako ten, který vyvádí z otroctví. Když se věřící či církev „nepletou do světských záležitostí“, uprostraňují zlu a slouží hříchu svou pasivitou a lhostejností vůči zlu kolem sebe. Takoví křesťané zrazují prorocké spojení víry a činu, charakteristické pro Písmo, a redukují křesťanství na subjektivní „duchovní“ zbožnost uzavřenou do svatouškovských ghett svých denominací.



Ježíš sám na sebe vztahuje prorocké poslání: „.. přinesl chudým radostnou zvěst, vyhlásil zajatcům propuštění, slepým navrácení zraku, propustil zdeptané na svobodu..“ (Lk 4,17n)



Máme teď v Čechách před volbami. Dovolím si laskavým čtenářům Bratrstva, zpochybnit alespoň tři základní omyly, které se v církvi i ve společnosti běžně tradují o volbách. Samozřejmě pouze těm čtenářům, kteří chtějí být aktivními občany jako apoštol Pavel a nesnižují se dobrovolně na úroveň bezprávných pasivních otroků.



Politika je svinstvo



Omyl první. Politika je od slova „polis“, obec, a znamená prostě péči o vinici, na které žijeme a která nám byla svěřena do péče. Žel, při zušlechťování naší vinice se občas umažeme od nějakého toho hnoje, či nás poškrábe nějaký ten škůdce a parazit, kterého je třeba odstranit. Ale představa, že se lze štítivě stáhnout z vinice Páně do ráje svého náboženství a tím si zachovat čistý štít, je nejen naivní, ale hříšná. Platí zde: „Ať se modlíte sebevíc, neslyším: Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy.“ (Iz 1,15n) To všechno a mnohé jiné popsané v Bibli je právě politika. Být lhostejný k potřebám světa znamená být zmařenou solí.



Chodit k volbám nemá smysl



Omyl druhý. Volby jsou základním institutem demokratického státu. Na tom, jak dopadnou, záleží vývoj celé řady nesmírně důležitých věcí: zahraniční politiky, bezpečnosti, justice, vztahu k menšinám, korupce, vědy, školství, staveb dálnic, těžby uhlí, vztahu k přírodě obecně atd atd. O tomhle a mnohém ostatním že by nemělo smysl spolurozhodnout svým hlasem? To rádoby pyšné: „já se jim na to vykašlu“ je hrozně pitomoučké. Jakým jim? Ta věta prozrazuje na svého autora, že je mu jedno, v jakém světě žije. Nevolič po mém soudu nemá právo hubovat na poměry, když pro ně neudělá alespoň to základní minimum, totiž nepřispěje k rozhodnutí, kteří lidé získají v jeho státě či obci politickou moc.



Volbou malé strany propadne můj hlas



Omyl třetí. Zmasírováni předvolebními průzkumy máme strach, aby náš hlas „nepropadl“ a dáme proto hlas straně, které předvolební výzkumy přiřknou minimálně oněch magických 5%, i když bychom chtěli volit stranu jinou, malou. Je to škoda. Podle našeho systému přepočítávání hlasů ve volbách opravdu náš hlas může být přepočten vítězným stranám. Jenže: když si to v řekneme všichni, předem se vzdáváme.



A navíc a hlavně: náš hlas má obrovský význam pro státní finanční příspěvek politickým stranám, který je hlavně pro malé strany životně důležitý. Jestliže strana získá alespoň 1,5% hlasů, obdrží jednorázový příspěvek na úhradu volebních nákladů ve výši 100Kč za každý odevzdaný hlas, tedy i ten náš. Například v minulých volbách obdržela SZ přes 330 000 hlasů (6,29%), což znamenalo jednorázový příspěvek přes 33 milionů korun. Politická strana, která by při stejné volební účasti jako před třemi lety získala 3% hlasů, by tedy získala asi 15 milionů korun, což představuje velikou pomoc pro práci strany.



Strana s 3% hlasů obdrží každý rok 6 milionů korun plus 200 tisíc za každých dalších 0,1% hlasů. Za čtyřleté volební období představuje státní dotace pro stranu, jež získá přesně 3% hlasů, 24 milionů korun. Ty umožní politické straně alespoň vyvíjet činnost a připravovat se například na komunální volby, u nichž tento systém státních příspěvků není.



Náš hlas i pro politickou stranu, které ve volbách získá jen 1,5% (či 3%) tedy neznamená vůbec hlas propadlý. A navíc: malé strany peníze smysluplně využijí, zatímco velké strany polepí celou republiku za stovky milionů státního příspěvku nesmyslnými billboardy, protože nevědí co s penězi.



Bez politických stran se v demokracii neobejdeme a je nedůstojné se jejich výběru nezúčastnit. Svým hlasem navíc můžeme značně pomoci té straně (či hnutí), která je nám sympatická, i když se třeba tentokrát do parlamentu nedostane. Proto – pojďme volit! Patří to k naší víře.

Bárta, Zdeněk

Je čas na obměnu politické elity

  

Rozhovor s politologem Petrem Drulákem o volbě nevoličů, občanských iniciativách a umění kompromisu.



Volit, či nevolit?

To je osobní věc, základní rozhodnutí každého. Celkem rozumím skepsi těch, kteří volit nepůjdou, protože nevidí stranu, s níž by se mohli ztotožnit a které by mohli věřit. Na druhou stranu postoj těch, kteří jdou volit, protože to považují za svou občanskou povinnost, je samozřejmě důležitý a konstruktivní. V současné situaci považuji tyto postoje za rovnocenné.

Nemyslím si, že když někdo nejde volit, vzdává se tím jakékoli angažovanosti. Každý se může angažovat v různých občanských iniciativách. Tím, že nejde volit, získává politická elita signál, že vlastně nikdo z nich není důvěryhodný. To, co se tady děje v posledních několika letech, je skutečně znepokojující, a nemyslím si, že by to standardní mechanismy mohly zlepšit.

Minulý rok jste před plánovanými předčasnými volbami publikoval v Lidových novinách článek, který prakticky vyzýval k bojkotu voleb. Změnil se nějak váš postoj od té doby?

Nijak zásadně se nezměnil. Ale tím nechci říct, že ten, kdo jde volit, páchá něco špatného. Každý člověk, kterému není lhostejné jeho okolí, se potýká s otázkou koho volit, jestli zase jít cestou nejmenšího zla. Ale aspoň pro mě se v tom loňském roce přesáhly určité hranice, kdy jsem si řekl "ne, už to nemá smysl". Zatím jsem žádnou pozitivní zprávu, která by mě přesvědčila o něčem opačném, nedostal.

Jak odlišit pasivního a aktivního nevoliče? Jak nahradit to, že nepůjdu volit?

Když člověk nevolí, tak se špatně odliší od lhostejných nevoličů. Dá se také nevolit tím, že hodím prázdný lístek. Ale alternativa je tady v občanských iniciativách. A koneckonců toto je časopis pro mladé lidi, kteří se angažují v církvi, to je také určitá možnost, jak budovat komunitu mimo politické struktury. Problém je v tom, že od určité chvíle jsou důležitá rozhodnutí vlastně rozhodnutí politická. Nemyslím si, že by bylo správné trvale ignorovat mocenské struktury, to nelze, ale pokusit se je obrodit z občanské společnosti.

Jak tedy konkrétně změnit náš politický systém? Vznikají i nové strany, které se snaží změnit politiku zevnitř.

Některé strany jsou nové jen podle jména a v jejich čele stojí protřelé tváře. Ale jsou tady i strany opravdu nové, které vycházejí z občanských iniciativ. Já jsem z tohoto hlediska skeptický. Protože aby mohly být úspěšné, musí se stát součástí systému, a ten systém je korumpující. Jen systémová změna může přinést nějaké řešení.

Co si pod tou změnou představit?

Pro mě a pro mou generaci je hrozně důležitý zážitek listopadu 1989, ta situace byla v mnoha ohledech dost podobná té dnešní. Samozřejmě nechci srovnávat komunistický režim se současností. Žijeme ve svobodě a to je ta zásadní věc. Pocit bezvýchodnosti z chátrající politiky je ale podobný. Komunističtí funkcionáři neměli ve společnosti žádnou legitimitu, nikdo jim nevěřil, bylo to nutné zlo, postavené na lži. V oné době pak ale došlo k zásadní obměně politické elity. A tato zásadní obměna, ne nějak postupně pomocí malých straniček, to je to, co já mám na mysli.

Vždy se ve společnosti vytvoří určité struktury, které budou omezovat svobodu a možnosti, to je asi nevyhnutelné. Ale je důležité, aby tady byla možnost čas od času ty struktury změnit. A myslím, že po těch dvaceti letech je čas na obměnu těchto struktur. Ze současného volebního mechanismu se stala pouze součást reprodukce elity, nikoliv možnost její změny.

Co říkáte na iniciativy typu Inventura demokracie*?

Inventura demokracie se mi hrozně líbila. Byl tam vtip i hloubka, ukázali trochu bídu našeho politického života. Teď je otázka, co dál. Myslím, že situace ještě nedozrála k tomu, aby lidi chodili na náměstí a bouřili se, říkali: ne, dost! Nicméně pokud bude česká politika pokračovat v těch cestách, které si vyšlapala v posledních letech, tak už je to jen otázka času, kdy k tomu dojde.

Co chybí českým politikům?

Já vidím politiku především jako místo kompromisu. Je třeba dělat ústupky a ne vše může být z programu uskutečněno. Ale to, že třeba spadla vláda během našeho předsednictví EU, je právě výsledek neschopnosti kompromisu. V té chvíli politika selhává. Politika nesmí být úplně amorální. Prostě tam budou kompromisy, které nebudou vyloženě principiálního člověka úplně uspokojovat. Ale to neznamená, že se všechny principy hodí z okna. Myslím, že je to skutečně někde mezi, a v tom je právě to obrovské umění politiky.



* studentská iniciativa ke dvacátému výročí 17. listopadu 1989, viz http://www.inventurademokracie.cz/

rozhovor vedla Ester Hubená