Utišení bouře

Otištěno z časopisu Bratrstvo 4/2000

  



 



 Utišení bouře

 Mt 8,23-27. 14-15

 JOSEF HURTA



Vstoupil na loď a učedníci ho následovali. V tom se strhla na moři veliká bouře, takže loď už mizela ve vlnách; ale on spal. I přistoupili a probudili ho se slovy: "Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!" Řekl jim: "Proč jste tak ustrašeni, malověrní?" Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho. Lidé užasli a říkali: "Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?"

 

    Starověký člověk viděl v moři síly zmaru a démonských mocností. Nemusíme dlouho přemýšlet, abychom zjistili, že právě těmito silami a mocnostmi je zmítán dnešní svět. Nenávist jako je rasismus, hádky v rodině i v parlamentu, násilí fyzické i psychické či mediální, to vše je žalostným svědectvím o stavu naší společnosti, která zavrhla Boha.

    Jako loď na rozbouřeném moři se jeví církev uprostřed bezbožného světa. Už se zdá, že se utopí v náboženském chaosu nebo zcela zesvětští. Kde je ten její Pán - Kristus? Vypadá to, jako by se vůbec o nic nestaral, jako by spal!

    Namísto toho se pár horlivců zoufale snaží církev zachránit. Volají: Probuďte se! Ty, skomírající církvi, ty, tradiční evangelíku, probuď se! Ale výzva, připomínající některým spíše název známého jehovistického časopisu, jako by byla zcela bez odezvy.

    A tu dostal jeden z těch posledních, kdo ještě neztratili naději, spásný nápad! Co kdybychom zkusili místo skomírající církve, místo té dřevěné lodi, probudit Ježíše! Vždyť tu někde spí! Musí tu někde být, vždyť vyplul s námi! Jak může Ježíš na rozbouřeném moři spát? Protože ho nikdo neprobudil! Když voláme v církvi po probuzení, tak to neznamená apelovat na církev, aby byla lepší - to bychom byli pouhými moralisty. Probuzení znamená probudit v církvi Ježíše! Když vidíme, že to jde s církví z kopce nebo dokonce ke dnu, pak těžko zachráníme církev, když budeme vzývat loď a volat: církvi zachraň nás, synodní rado, zachraň nás, faráři, zachraň nás, nebo zahyneme! To je, jako bychom mluvili do dřeva. A tak učedníci nakonec volají: "Pane, zachraň nás, nbo zahyneme!"

    To si ovšem dali! Ježíš, dříve než pohrozil větru i moři, obořil se na učedníky a chudákům ještě vyčinil: "Proč jste tak ustrašení, vy malověrní!" Tak nakonec oni sami, kteří se do posledního dechu snažili zachránit loď, jsou pokáráni a obviněni z malověrnosti! Když volám k Ježíši, aby zachránil tamty tradiční a povrchní evangelíky, mezi něž já přece nepatřím, tak musím počítat s Ježíšovým káravým napomenutím. Opravdu je projevem malé víry, když si myslíme, že musíme bojovat o záchranu církve sami, protože Ježíš jaksi usnul. To by bylo nadělení, ještě aby se nám tak Pán Ježíš utopil! Jaká je to malověrná myšlenka, když si uvědomíme, kým Ježíš je.

    "Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho." Kdo to tedy je? Člověče, vzpomeň si: jenom Hospodin, "když ve svém soužení úpěli k němu, vyvedl je z tísně: utišil tu bouři, ztichlo vlnobití - zaradovali se, když se uklidnilo, on pak je dovedl do přístavu, jak si přáli." Vždyť je to On, podívejte! A lidé ukazovali na Ježíše.

    Kým je pro tebe Ježíš? Legendární postavou minulosti? Moudrým učitelem či filozofem? Věříš-li v něj jako v Božího Syna, proč se bojíš, že lež a nenávist zvítězí nad pravdou a láskou? Je Ježíš tím, koho máš chránit, nebo kdo chrání tebe? A nejen tebe, ale celou církev a pravdu evangelia. Pamatujme na to v této rozbouřené době, kdy je pravda a láska pošlapávána a hanobena.

Autor je farářem v Javorníku n. Veličkou