Téma: nemoc, umírání a smrt

Program z příručky Na lovu perly

 

 

Využití knihy: ERIC-EMMANUEL SCHMITT: OSKAR A RŮŽOVÁ PANÍ     (Garamond, Praha 2006)

(Je zde popsáno více možností, jak s knihou pracovat, vyberte jednu z nich nebo se k tématu vraťte několikrát)

 

Pracovní listy jsou ke stažení na http://www.semcr.cz/na-lovu-perly/prilohy.html

  

E.E. Schmidt, nar. 1960 v Belgii, v současnosti asi nejpřekládanější francouzsky píšící autor. Píše o světových náboženstvích, historii a filosofii, přitom nás vtahuje do světa dětí, do světa otázek a hledání hodnot.

Oskar a Růžová paní je o chlapci, který umírá na leukémii.

 

Oskar je desetiletý chlapec. Poslední dny svého života tráví v nemocnici. Provází ho ošetřovatelka, které všichni říkají babi Růženka. To ona přijde k Oskarovi s nápadem, aby začal psát dopisy Pánu Bohu.

            „Říká se mi Plešoun, vypadám stěží na sedm, kvůli rakovině bydlím v nemocnici a nikdy jsem se na Tebe neobrátil, protože si stejně myslím, že neexistuješ.“

Jenže když Ti napíšu tohle, bude to jednak vypadat hloupě, jednak Tě budu míň zajímat, a já potřebuju, aby ses o mě zajímal.

Bylo by bezva, kdyby sis udělal čas a zařídil pro mě pár věcí.

Vysvětlím Ti to.

            Nemocnice je děsně prima místo, všude spousta dobře naladěných pokřikujících dospělých, taky hromada hraček a paní v růžových pláštích, které jsou vždycky ochotné hrát si s dětmi, s mými kamarády, co mají pořád chuť si na něco hrát, jako je Uzenáč, Einstein nebo Popcorn, prostě nemocnice je bezva, když jsi pacient, co dělá doktorům radost.

Jenže já už jim ji nedělám. Od tý doby, co mi transplantovali kostní dřeň, je mi jasný, že ze mě radost nemají. Když je u mě na vizitě doktor Düsseldorf a prohlíží mě, už do toho nedává srdce, asi jsem ho zklamal. Dívá se na mě a nic neříká, jako kdybych někde udělal chybu.[1]

 

Vedle psaní dopisů Pánu Bohu babi Růženka také Oskarovi navrhne, aby během každého dne, který má před sebou, prožil jakoby desetiletí svého života. Oskar tak stihne prožít pubertu i dospělost, ožení se a zestárne. Umírá ve 110 letech. Během těchto dnů – let života stihne dojít k věcem, které opravdu lidem trvají celý život. Hádá se s Bohem, nechce být nemocný, je mu dobře s jeho milou dívkou Peggy Blue, hledá cestu ke svým rodičům, kteří jsou ochromeni bolestí nad synovou nemocí a nejsou schopni s ním komunikovat. Hledá, co je to vlastně život.

 

            S Peggy Blue jsme si hodně četli v Lékařském slovníku. To je teď její nejoblíbenější kniha. Vášnivě se zajímá o všemožné nemoci a uvažuje, jaké ještě bude moct dostat. Já jsem se díval na slova, která zajímají mě: „Život“, „Smrt“, „Víra“, „Bůh“. Možná mi nebudeš věřit, ale nejsou tam! Dá se to taky brát jako důkaz toho, že život, smrt, víra ani Ty nejsou nemoci. To je spíš dobrá zpráva. Ale stejně si myslím, že v tak seriózní knize by měly být odpovědi i na ty nejzávažnější otázky, nemáš pocit?

            „Babi Růženko, připadá mi, že v Lékařském slovníkujsou jenom jednotlivosti a podivnosti, potíže, jaké může mít možná někdo někdy. Ale nejsou tam věci, které se nás týkají všech: život, smrt, víra, Bůh.“

„To najdeš ve Filozofickém slovníku, Oskare. Ale i když ta slova najdeš, pravděpodobně tě zklamou. Nabídnou ti ke každému pojmu několik velmi různých odpovědí.“

„Jak je to možné?“

„Nejzajímavější otázky vždycky zůstanou otázkami. Obsahují tajemství. Ke každé odpovědi bychom měli přidat „možná“. Definitivní odpověď dostaneš jenom na nezajímavou otázku.“

„Chcete říct, že pojem „život“ nemá řešení?“

„Chci říct, že v pojmu „život“ najdeš řešení několik, tudíž žádné řešení.“

„To já si myslím už dávno, babi Růženko, že život žádný řešení nemá, prostě se musí prožít.“[2]

 

Knížku dopisuje babi Růženka. Oskar totiž poslední tři dny spal. Nechal na svém nočním stolku cedulku: „Jen Bůh má právo mne probudit.“

            Oskar prošel rychle těžkou cestou. Změnil se hodně sám a změnil i své okolí. Setkal se v porozumění se svými rodiči, lékaři pomohl akceptovat lidskou bezmoc. Bohu měl odvahu říct, co si myslí a prožívá, a na oplátku mu Pán Bůh otevřel oči pro pochopení tajemství. Dal mu poznat, že přichází.

 

Katechetické využití:

Celá knížka je krásná a zároveň krátká, doporučuji ji celou (nebo skoro celou) přečíst. Třeba nahlas na setkání konfirmandů nebo mládeže.

 

Jiné možnosti:

- Přečíst úryvek o hledání v Lékařském slovníku (str. 90, viz výše), nechat každé dítě napsat jedno „slovníkové heslo“: život, smrt, víra, Bůh, naděje… Hledání odpovědí v jiných slovnících nebo na internetu. Srovnání různých odpovědí – např. heslo naděje v biblickém a filozofickém slovníku.

- Rozhovor o zkušenostech s nemocemi a nemocnicemi, co člověku v nemocnici pomůže, co ho potěší. Byli jsme někdy někoho navštívit? Co nás překvapilo, co bylo divné, co se hodí s sebou přinést. Máme z nemocnice strach?

- Práce s archem papíru:

nápis nemocnice – papír rozdělit na dvě části, do jedné zapisovat +, do jedné – (co je na nemocnici pozitivní, co negativní)

 

Nesouhlas s Pánem Bohem

Oskar během svých posledních dvanácti dnů života hledá cestu k Pánu Bohu. Píše mu dopisy, většinou je končí pozdravem. Ale s Bohem taky bojuje. Zlobí se na něj.

Jeden takový dopis zní takto:

            Milý Bože,

Peggy Blue je pryč. Vrátila se domů k rodičům. Nejsem hloupej, dobře vím, že už ji nikdy neuvidím.

Moc Ti toho dnes nenapíšu, protože jsem šíleně smutnej. Strávili jsme s Peggy celý život společně a teď jsem tu zůstal sám, ležím v posteli a jsem plešatej, seschlej a unavenej. Stárnout je hnusný.

            Dnes Tě nemám rád.

                        Oskar.[3]

 

            Je dobré vědět, že na Pána Boha se můžeme zlobit. Nesouhlasit. Je mi to bližší než poslušnost Karefiátových Broučků. Oskar z knížky se dopracuje postupně k podobnému smíření jako Janinka, ale nepřeskočí, nepotlačí fázi nesouhlasu. Nedá se říci, že je to správně zrovna takhle, ale myslím, že bychom si neměli vytvořit obraz Boha, ke kterému můžeme přistoupit jen se souhlasným přikyvováním.

Podobně (i když jiným jazykem) mluvili někdy žalmisté. Třeba autor žalmu 88.

 

Lidé, kterým někdo zemře, mívají vztek. Je to normální.

Můžeme cítit zlost a vztek, když někdo umře a my zůstaneme.

Když máme zlost, není to něco špatného, nejsme kvůli tomu zlí lidé.[4]

 

Katecheze – dopisy Pánu Bohu

Knížka o Oskarovi je psaná formou dopisů Bohu.

V kostele často mluvíme nebo slyšíme něco „o Bohu“. Je to dobře, ale je důležité se naučit také mluvit "s Bohem". Říci mu něco v modlitbě, postěžovat si, děkovat. I píseň si uvědomovat jako slovo k Pánu Bohu.

Ingo Baldermann vidí jako dobrou možnost, jak se naučit obracet na Pána Boha, práci s žalmy:

            „Zvláštní didaktická síla žalmů spočívá v tom, že nemluví jen o Bohu, nýbrž hovoří s ním, tykají si s ním. Avšak způsob, jakým s tímto Ty naložit při vyučování, není snadný. Jak žalmy o tomto a s tímto Ty mluví, lze na základě zkušeností z mezilidských vztahů spojit s určitou názorností a emocionalitou. Bez toho se neobejdeme, jinak nebude toto Ty pro děti dost konkrétní.“[5]

 

Účastníci dostanou obálku, ve které bude dopis Oskara Bohu a text žalmu 88. Z textu žalmu mohou vybrat (vystříhat nebo podtrhnout) části, o kterých se jim zdá, že se k dopisu hodí, vyjadřují něco podobného, nebo naopak něčemu odporují. Ze slov žalmu mohou taky vytvořit jméno na obálku.

Případně mohou věty žalmu „komiksově“ dát do úst Oskarovi, kterého nakreslí.

Nebo budou chtít Oskarův dopis napsat jinak? Za sebe? Vypsat svoje trápení?

Co s dopisy? Kdo bude chtít dopis přečíst nahlas, může. Ale nemusí, je to věc osobní – podobně jako se můžeme při modlitbě zavřít sami do pokojíku a nebýt slyšeni od nikoho jiného než od Pána Boha.

 

Pán Bůh přišel

Milý Bože,

dík, že ses stavil.

Vybral sis přesně tu chvíli, kdy mi bylo nejhůř. Možná jsi byl trochu uražený kvůli mému včerejšímu dopisu...

Když jsem se probudil, vzpomněl jsem si, že mi je devadesát let, otočil jsem hlavu k oknu a díval se, jak padá sníh.

A v tu ránu jsem uhádnul, že přicházíš. Bylo ráno. Byl jsem sám na Zemi. Bylo tak brzo, že i ptáci ještě spali, noční sestra paní Ducru si nejspíš dala ve službě šlofíka a Ty ses snažil vyrobit úsvit. Šlo to ztuha, ale byl jsi vytrvalý. Nebe bledlo. Pumpoval jsi do vzduchu bílou, šedou a modrou, odstrkával jsi tmu a probouzel život. Bez oddechu, vůbec ses nezastavil. V tu chvíli mi došel rozdíl mezi Tebou a mnou: Ty jsi prostě neúnavnej! Tebe nikdy nic neomrzí. Pořád v práci. Teď musím poslat den! Teď noc! Teď zase jaro! Teď je řada na zimě! Teď Peggy Blue! A šup, babi Růženka! Ty máš ale kořínek!

Pochopil jsem, že jsi přišel. Že mi říkáš svoje tajemství: dívej se každý den na svět, jako bys ho viděl poprvé.

Tak jsem udělal, co jsi mi poradil, a snažil jsem se. Poprvé. Pozoroval jsem světlo, barvy, stromy, ptáky, zvířata. Cítil jsem, jak mi vzduch vniká do nosu a plní mi plíce dechem. Slyšel jsem hlasy z chodby jako pod klenbou katedrály. Cítil jsem, že žiju. Chvěl jsem se čistou radostí. Radost, že jsem na světě. Byl jsem úplně okouzlený.

Dík, Bože, že jsi to pro mě udělal. Měl jsem pocit, že mě vedeš za ruku do srdce tajemství, abychom si je spolu prohlédli. Děkuju.

             Na shledanou zítra, pusu.

                        Oskar

P.S. Moje přání: můžeš to poprvé předvést i mým rodičům? Babi Růženka už to asi zná. A taky Peggy Blue, prosím, jestli Ti zbude čas...[6]

 

Katecheze

V dopise Boha oslovujeme TY. Můžeme pokračovat v práci s předešlou obálkou. Vložíme do ní další Oskarův dopis. Co k němu připíšeme? Napadlo nás někdy, že se Pán Bůh za člověkem staví?

Zkusme si vzpomenout, jestli jsme měli někdy pocit, že se Pán Bůh stavil.Můžeme o tom připsat do Oskarova dopisu

---

[1]             Eric-Emmanuel Schmitt: Oskar a růžová pan  (Garamond, Praha 2006, 1. vyd.), str. 10-11.

[2]             Eric-Emmanuel Schmitt: Oskar a růžová paní, (Garamond, Praha 2006, 1. vyd.), str. 90-91.

[3]             Eric-Emmanuel Schmitt: Oskar a růžová paní, (Garamond, Praha 2006, 1. vyd.), str. 94.

[4]             Mary Turner: Talking with Children and Young People about Death and Dying (Jessica Kingsley Publishers, London and Philadelphia 2006, 2. vyd.), str. 99.

[5]             Ingo Baldermann:  Úvod do biblické didaktiky (Mlýn, Jihlava 2004, 1. vyd.), str. 59-60.

[6]             Eric-Emmanuel Schmidt: Oskar a růžová paní, (Garamond, Praha 2006, 1. vyd.), str. 97-99.