Otištěno z časopisu Bratrstvo 10/2002

Leonardo Teca 

Náš současný svět má jeden protějšek: budoucí generace. I ony jsou součástí našeho světa. Svět je dnes naším domovem a zítra bude domovem budoucích generací. Spravujeme majetek budoucích generací. Jenže dnešní konzumní společnost už dávno žije na úkor budoucnosti. ''Svůj díl'' jsme už vyčerpali. (Nebo ho vyčerpala za nás už minulá pokolení?)

    Kdyby tu tak byla jakási přirozená nebo dokonce přírodní moc, která by regulovala potřeby každé generace a dbala no to, aby žádná generace nepřekročila své meze a nečerpala z přírodních zdrojů víc než to, co je jí určeno, určitě bychom žili šetrněji! Vyšší moc by také hlídala geografickou dělbu jmění lidstva a zabránila tomu, aby jedna část lidstva žila nadstandardně. A nejde jen o lidi. Zamýšleli bychom se více nad tím, jak zacházíme se zvířaty a vůbec s přírodou. Přitom věřím, že bychom nebyli o nic chudší, než se pořád cítíme. A určitě bychom nebyli tak zbytečně bohatí.

    Dnešní společnost se snaží žít jen pro sebe. Snaží se z přírody vytěžit maximum jen pro sebe a varování, že se přírodní zdroje vyčerpávají, nebereme moc vážně. Možná tajně doufáme, že než nastane katastrofa, my tady už nebudeme. Ovšem budou tu naše děti, naši vnuci, pravnuci... a naše hroby možná budou ještě čerstvé, nestaneme-li se posmrtnými obětmi takových vandalů, kteří by na našich hrobech a na našich tělech hledali poklady.

    Pokud nechceme, aby po našich hrobech dychtili budoucí vandalové, přestaňme rabovat jejich rezervy. Bůh stvořil jeden svět pro celé lidstvo. Lidstvo je všechna pokolení od stvoření do vyústění dějin. Tudíž i život na úkor budoucna je porušováním Božího přikázání, je dychtěním po něčem, co patří našim bližním, kteří tu ještě nejsou, ale budou.