Otevřený sbor (soubor textů)

Otištěno z časopisu Bratrstvo 9/2009

Kruchta je nejlepší na uspávání dětí

  

Rozhovor s Veronikou Grollovou a Petrou Markovou, spoluzakladatelkami MC Pramínek mezi paneláky pražského Jižního města.

Proč mateřské centrum? Potřeba sboru, nebo potřeby veřejnosti?

Pro založení MC nebyl jen jeden důvod, sešlo se jich hned několik. Prvním důvodem byl prostor našeho sborového domu. Ten se již stavěl s myšlenkou multifunkčnosti a otevřenosti k okolí, tedy obyvatelům Chodova a Jižního Města. Dalším podnětem byl babyboom v našem sboru. Krátce po sobě nás několik otěhotnělo, a tímto se na scéně objevily osoby, kterých se mateřské aktivity přímo začaly týkat a zároveň i uživatelky mateřského centra. Posledním, spíš takovým přidruženým a ze situaci vyplývajícím, důvodem bylo zřízení prostoru, kde si při nedělních bohoslužbách mohou malé děti hrát a kde se může odehrávat nedělní škola.



Jak se takové centrum zakládá?

Naším prvním krokem bylo zkontaktování Sítě mateřských center. Krajská koordinátorka přišla až za námi. Nejdříve jsme si musely zvolit právní status. Buďto založit občanské sdružení, a nebo zůstat jako aktivita sboru. Zvolily jsme sborovou variantu. Staršovstvo naše rozhodnutí odsouhlasilo a byla sepsána zřizovací listina mateřského centra. Po papírování přišlo na řadu to příjemnější - zařizování prostor. Společnou prací jsme upravili jednu z kluboven na hernu tedy vymalovali, pořídili koberec, sehnali hračky, zařídili kuchyňku s přebalovacím koutem. Vše bylo připraveno a ještě zbývalo najít maminky, které by k nám chodily. Vytvořily jsme si webové stránky www.mcpraminek.estranky.cz a po okolí roznesly letáčky s informací, že otevíráme hernu. Chvíli trvalo než se to rozkřiklo, ale maminky s dětmi začaly chodit.



Kde centrum je?

Mateřské centrum Pramínek sídlí ve Sborovém domě Milíče z Kroměříže na Praze 11. Momentálně provozujeme dva dny veřejně přístupné herny, a to pondělí a úterý dopoledne. Ve dnech, kdy není otevřena herna pro veřejnost, nabízíme prostor herny k pronájmu zejména pro dětské oslavy.



Co na to sbor? Jak vnímá vaše centrum?

Sbor je de facto zřizovatelem MC Pramínek. Bere ho jako svou nedílnou součást. Díky velkorysosti staršovstva jsme mohly zařídit hernu a další potřebné příslušenství jako kuchyňku s přebalovacím koutem. Náš sbor se dlouhodobě snaží být otevřený pro potřeby okolního sídliště, a tak je každá aktivita tímto směrem vítána.



Kdo vám pomáhal při přípravě MC?

Při vytváření Pramínku byla základní pracovní týmem naše skupinka mamin a na jednotlivé úkoly jsme hledaly šikovné pomocníky. Pana Vavřince Veselého kvůli logu, pomocníky ze sboru na malování, pokládání koberce, smontování kuchyně a stěhování nábytku, maminku paní farářky na ušití polštářků, Jakuba Martinů pro vytvoření jednotného designu materiálů Pramínku, tj. cedule, plakáty, letáky. Doufám, že jsem na nikoho nezapomněla.



Jak vám lidé ze sboru pomáhají teď, když už fungujete?

Teď když Pramínek funguje již moc pomoci nepotřebujeme. Velkou výhodou je, že je nás sedm maminek a ochotná paní farářová, tedy dost velký počet. Nicméně, když je něco v Pramínku udělat, stačí to jen vyhlásit a vždy se nějak dobrá duše najde.

Co se týče finanční závisloti zařízení herny bylo štědře zasponzorováno sborem, ale po roce fungování je Pramínek schopen si své provozní náklady hradit z příjmů sám. Nejsou to žádné horentní příjmy, ale na nový koberec jsme si za rok našetřily :o)



Kolik času vám zabere práce v centru?

Nedá se přesně říct, kolik času vedení mateřského centra zabírá. Jednou věcí jsou služby v herně, které zahrnují otevírání maminkám, vybírání vstupného a dohled nad hernou. Hernu máme otevřenou dvakrát týdně na tři hodiny. Ve službách se pravidelně střídáme, takže na nás vychází služba tak 1-2x do měsíce. Další věcí jsou organizační záležitosti, tj. vedení pokladny, příprava akcí, administrace webových stránek, informování maminek e-mailem apod., a to je dost nárazové.



Kolik "vedoucích" MC má?

V Pramínku jsme tři maminky ze sboru, které se staráme o praktické záležitosti spojené s chodem centra a zároveň vedeme hernu. Během minulého roku se k nám přidaly další čtyři maminky, které se chopily dobrovolnictví a díky nim jsme otevřely druhý den veřejné herny. Tyto maminky nejsou ze sboru a i přesto se podílejí na rozvoji Pramínku, velmi to oceňujeme a svým způsobem i obdivujeme. Bohužel, v dnešní době není běžné dělat něco zadarmo.



Kolik maminek s dětmi se k vám vejde?

Naše herna není veliká. Komfortně se tam vejde tak osm maminek s dětmi. To je v herně viditelně plno, ale ještě po sobě nešlapeme. Ale už jsme zažily v herně i jedenáct maminek, což už nebylo úplně příjemné. Náš rekord je asi 14 dětí a o trochu méně maminek na jedné narozeninové oslavě.



Co přitahuje maminky do vašeho centra?

Půjde asi jen o to, že se jak maminky, tak děti dostávají do jiného prostředí. Maminky si na chvíli odpočinou u kafíčka a děti si spolu hrají. V minulém roce se utvořil okruh asi 15 maminek, které s určitou pravidelností do herny chodily. Všechny už se mezi sebou znaly, a tak děti chodily za kamarády a maminky dát řeč.

Když mluvíme o přitahování, musím zmínit náš největší loňský tahák. Uspořádaly jsme lampiónový průvod. Nakoupili jsme pár dětských svařených vín a čekaly. Účast nás málem porazila. Přišlo neskutečné množství lidí, a to jak maminky z herny, tak i úplně cizí lidé.



Uvědomují si příchozí, že jsou vlastně "v kostele"?

Do veřejné herny docházejí maminky s dětmi ze sídliště. Zvykly si a vůbec jim to nepřijde zvláštní. Možná je to tím, že náš kostel není klasický. Je to moderní strohá stavba. Mimochodem, kruchta je nejlepší na uspávání dětí. :o)

Na kruchtě je úžasný klid, nedoléhá na ní hluk z herny a příjemný vzduch, ani teplý ani studený. Celou příjemnou atmosféru dotváří zaoblený strop se světlovody. Prostě ideální místo na spaní. To není ale samozřejmě žádné navádění pro klimbání při bohoslužbách. Kdo ví, třeba se jim zdají nějaké transcendentální sny.

rozhovor vedl Tomáš Groll

Mission impossible?

  

Víme dobře, jak evangelickou misii nikdy konat nebudeme: Nepůjdeme ve dvojicích postávat na veřejná místa s časopisem Bratrstvo, s naučenými frázemi a bez ochoty skutečně diskutovat. Nebudeme na potkání vyhrožovat pekelnými plameny těm, kdo se nestanou rychle křesťany stejného střihu jako my. Nebudeme pořádat setkání v krytých halách zakončená výzvou k předstoupení pro ty, kdo chtějí tady a teď uvěřit. Nebudeme rozesílat e-mailový spam psaný téměř samými velkými písmeny o tom, že právě letošek se nabízí lidem jako poslední příležitost, kdy se stát NEBESKÝMI LIDMI.



Zeptáte-li se ovšem v evangelickém prostředí na moudrou alternativu, následují často rozpaky, ticho nebo zpochybnění misijního poslání církve vůbec.



Víme, komu jsme uvěřili?

Autor tohoto článku je přesvědčen, že evangelické misijní vakuum je potřeba rychle a moudře naplnit. Je totiž konvertitou - jedním z těch, kteří prožili příklon k Bohu a ke křesťanské víře až v časech dospívání nebo dospělosti, a to z úplně ateistického prostředí. Ví velmi dobře, jak ostrý je rozdíl mezi životem v důvěře v Boha a v jeho laskavé doprovázení a odpuštění, a mezi životem bez těchto hodnot. Uvědomuje si jasně, kolika dnes nevěřícím lidem by poselství křesťanské víry pomohlo odpovědět na základní životní otázky - podobně jako jemu samotnému.



Proč vlastně Ježíš svým následovníkům uložil misijní úkol? Proč máme ve všech evangeliích pokyny k šíření víry, jako např. tento: "Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal"(Mt 28,19-20a)?



Konat misii máme proto, že v křesťanské víře se kterémukoli člověku otevírá bohatství, které není k mání nikde jinde v našem světě. Kdo přijímá zvěst křesťanského poselství za svou, přijímá s ní také smíření s Bohem a nové inspirace k pokojnému soužití s druhými. Nemusí se jako ten, komu chybí naděje, bát těžkých zápasů v přítomnosti ani neznámé budoucnosti. Čerpá z biblických pramenů moudrost pro svá životní rozhodování... Kdo věří, je bohatým člověkem. A má se o Boží bohatství sdílet!



Neuskutečnitelná mise?

Už je zřejmě zřetelné, že zde mluvíme o misii našich sborů v bezprostředním sousedství, nikoli o křesťanské misii v exotických krajích. Konat takovou misii v našich českých podmínkách jistě z mnoha důvodů není vůbec snadné. I proto, že jsme prozatím vhodný model evangelické misie nenašli, nepřekvapí současný trend úbytku aktivního evangelického členstva - průměrná účast na evangelických bohoslužbách v období let 1993 – 2005 klesla ze zhruba 15.000 na přibližně 13.000.



Přes naše dosavadní tápání si můžeme být jisti, že evangelická misijní rovnice je řešitelná.



Inspirace apoštola Pavla

Inspirujme se úvahou nad způsobem misijní práce největšího biblického apoštola: U koho Pavel vždy začínal svou misii? U Židů a u tzv. „bohabojných“ – pohanů, kteří měli blízko k židovství. Proč? Pravděpodobně proto, že tyto dvě skupiny pro něj byly nejsnadněji zasažitelné. Rozuměly totiž základnímu židovskému pojetí Boha (monoteismus), byly z podobného kulturního a myšlenkového prostředí jako Pavel.



Jinak řečeno: Pavel se nesnažil přeskočit celou mezeru mezi světem křesťanů a nekřesťanů najednou, ale po menších krocích. Podobně i u konvertitů současnosti obvykle platí, že se k Bohu a k víře nepřikloní při jedné jediné zásadní zkušenosti, ale spíše po několika menších krůčcích.



Podle tohoto vzoru můžeme podle svých možností a schopností nastavit činnost našich společenství tak, aby nabízela pozitivní podněty a impulsy lidem s různým vztahem ke křesťanství. Aby jim vždy nabízela onen jejich "krůček", blíže k Bohu i k víře.



Jak na naprosté odpírače?

Těm, kteří jsou velmi ostře protikřesťanští nebo proticírkevní, stačí dát vhodným způsobem vědět, že jsme tady a že jsme milí a otevření lidé - ačkoli věříme v Boha! :-) Vše začíná už tím, že jsme jako jednotlivci mezi svými nevěřícími příbuznými, přáteli, spolužáky a spolupracovníky tak nějak normální, a při tom se nebojíme zmínit o kostele, mládeži, Bohu... Pokračovat to může tím, že budeme pěstovat hluboké vztahy a přátelství i s lidmi mimo církev.



Podobným způsobem může působit i sbor - zde mají místo např. koncerty pořádané v našich kostelích a modlitebnách. Hodně při tom závisí na místních podmínkách. Např. v Praze - Libni se sbor již před 10 lety ujal zdevastovaného dětského hřiště, které dnes slouží široké veřejnosti. Nebo pravidelně pronajímá kapli pro akce Mateřské školy. Pronájem je poskytnut výměnou za krátkou a nevtíravou prezentaci činnosti sboru.



O konkrétním obsahu křesťanské víry zatím téměř není řeč, přesto podobná prvotní otevřenost jednotlivých křesťanů i celku sboru vytváří nutné zázemí pro další misijní práci.



První bariéra je odstraněna, co dál?

Pak se všude kolem nás a kolem našich sborů objevují lidé, kteří se vlivu křesťanství zásadně neuzavírají. Jsou už ochotni pohovořit a přemýšlet o tom, co křesťanská víra obnáší. Ve vztahu s takovými lidmi máme úkol přiblížit jim vhodným způsobem obsah víry.



Jako jednotlivci jim např. můžeme poskytnout kvalitní literaturu, která přibližuje, co znamená věřit a žít jako křesťan – rozhovory, beletrii, křesťanskou apologetiku (obranu). Nebo se nebát promluvit u čaje, kávy nebo piva jednoduše o tom, jak je pro nás samotné víra důležitá a proč.



Sbor má mít pro takové připraveno rovněž co nejvíce impulsů uvedené dobrou propagací i mezi širší veřejností: kvalitní generační setkání, inspirující web, dětský karneval, besedu se zajímavým hostem, přednášku na téma zajímavé i pro nekřesťany, vánoční divadlo, prázdninové pobyty mládeže nebo rodin s dětmi... V neposlední řadě by i běžné bohoslužby měly být připravovány s ohledem na to, že se na nich takový "hledač" může objevit. Je potřeba např. pořídit papírový program bohoslužeb, v řeči modliteb i kázaní se vyhnout vší církevní hatmatilce, zařazovat písně kvalitně doprovozené na varhany i na kytaru...



Sladká sklizeň misijního ovoce

A pak jsou lidé, kteří jsou už zvěsti evangelia úplně otevření. S takovými povedeme ve škole, v zaměstnání, v čajovně nebo v hospůdce předlouhé hovory o víře. Nechají se už pravidelně a často zvát na křesťanské akce i bohoslužby. V pravou chvíli je pak máme nasměrovat k důvěryhodné osobnosti (nejčastěji faráři či farářce), která je povede v předkřestní nebo předvstupní přípravě.



Když pak takový člověk přijme křest nebo se rozhodne stát oficiálně členem našeho sboru, misijní práce dojde svého cíle. Není to ovšem samozřejmě konec naší společné cesty. Ale to je pak na jiné téma...



Optimistický závěr

Misijní úkol není nesplnitelný a nemusí být břemenem, nýbrž radostí. Musí být ovšem vzat vážně jednotlivými evangelíky i sbory jako celky. Farář, staršovstvo i všichni členové musejí být zajedno v tom, že tady jsme jako věřící i kvůli misii. Musí být zajedno ve svém otevřeném křesťanství.

Mazur, Roman