my a zákony (soubor textů)

Otištěno z časopisu Bratrstvo 3/2007

Češi a právní normy

  

Několik minut poté, co jsem se potil na zkoušce z práva životního prostředí, mi zazvonil telefon: „Nebyl bys ochoten napsat do Bratrstva článek o přístupu české veřejnosti k zákonům?“ Snad pod návalem úlevy dané tím, že ono pocení bylo úspěšné, či pod vlivem dojmu, že pro studenta práv je morální povinnost tuto prosbu vyslyšet, jsem souhlasil. A tak máš, milý čtenáři, před sebou tuto stručnou úvahu.

Vztah české veřejnosti k zákonům je, eufemisticky řečeno, poněkud volnější, než je tomu v dospělejších demokraciích s dlouhou a nepřerušenou tradicí právního státu. Člověk nemusí být nijak zvlášť důvtipný, aby odhalil četná porušování nejrůznějších právních předpisů. Sledujeme-li pana Čecha, který jede do práce autem, vidíme, jak si, aby mu cesta rychleji ubíhala, pouští vypálené cédéčko či MP3 stáhnuté od kamaráda. A cesta skutečně ubíhá rychleji. V práci zapne počítač. Bill by sice mohl mít radost: „vokna“ už jsou většinou licencovaná, nicméně u „officů“ už tomu tak leckdy není a ostatní výrobci softwarů často ostrouhají úplně (stav softwaru v domácím PC pana Čecha tu raději nebudeme popisovat). Během práce pak náš výtečník příležitostně něco pro někoho zařídí, někam si zavolá, protáhne si obědovou pauzu, či udělá bokem nějakou fušku. To, že je to nefér nebo snad dokonce protiprávní vůči zaměstnavateli, si pan Čech snad ještě uvědomí, že by měl příjmy z onoho fuškaření danit, je už mimo jeho představivost. Cestou z práce se pak pan Čech „šikovně“ zbaví odpadků na černé skládce a stejně „šikovně“ pak nacouvá do jednosměrky na své parkovací místečko – přece nebude objíždět blok, že ano. Poznali jste pana Čecha? Určitě jste ho viděli i při mnoha dalších vykutálených činnostech. Ta či ona aktivita pana Čecha je nám většinou důvěrně známa. Co nás vede k tomuto tu vážnějšímu tu méně vážnému porušování zákonů a ostatních právních norem?

Důvody jsou různé. Z těch méně ušlechtilých si přiznejme lenost, bezohlednost, pohodlnost, lakotu či „socialistické“ myšlení vzhledem k veřejnému či zaměstnavatelovu majetku. Věc ovšem není takto jednoduchá a nedá se vyřešit pouze konstatováním nutností změny charakteru člověka. Důvody, které vedou k porušování zákonů, totiž mohou být často vedeny střety poněkud ušlechtilejších zájmů a principů, než jsou ty výše zmíněné.

Vezměme si za příklad přepálená CD pana Čecha. Čl. 35 Listiny základních práv a svobod stanoví:

1. Práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem.

2. Právo přístupu ke kulturnímu bohatství je zaručeno za podmínek stanovených zákonem.

Autorova vlastnická práva mají být nepochybně chráněna. Listina ovšem požaduje na druhé straně přístup k právu kulturního bohatství. Jsou-li ceny CD nosičů nepřiměřeně vysoké, jak tomu vzhledem ke kupní síle obyvatel ČR dlouho bylo a v porovnání se západní Evropou či USA stále je, co potom? Mají poslouchat hudbu jenom ti, co na to mají? Má si DVD na koleji přehrávat jenom student, jehož rodiče mají na to dávat mu měsíčně slušné kapesné, a ten, jehož rodiče jsou rádi, že ho vůbec dokážou na studiích uživit, se má dívat do zdi? Mají mít nárok na kulturu jenom bohatí resp. ti, kteří jsou schopni ji zaplatit? A co na druhé straně zpěváci, skladatelé a vydavatelé? Znamená to, že ti by měli utřít? Nebo má každý dát, kolik uzná za vhodné? A nezneužívalo by se toho potom? Nebo bychom každému nějak spočítali, kolik má zaplatit podle jeho příjmů?

Tyto otázky nejsou lehko zodpověditelné. Směřují totiž k podstatě práva. K tomu, co a jak právem být upraveno má a co upraveno být nemá, co upravit lze, co nelze. Ptají se po poměru spravedlnosti a práva, a do jaké míry právo zůstává nespravedlivé. Je to problém toho, kde a jak se má a dá právo používat a současně také zneužívat.

Kladla si je a klade celá řada myslitelů, do jejichž hlav v tomto krátkém zamyšlení pro nedostatek místa nahlédnout nemůžeme.

Můžeme však zkusit nahlédnout na právo jako systém pravidel, která jsou vytvořena tak, aby představovala nutné základní normy k přežití naší lidské společnosti. Právo má představovat základní pravidla, základní předpoklady, při kterých společnost dobře funguje. Jsou to pravidla, na kterých jsme se, skrze naše volené zástupce, dohodli. Pravda, systém to jistě není dokonalý a patrně ani zcela spravedlivý, jako ostatně nic v tomto nevykoupeném světě. Lepší systém a lepší způsob jeho vytváření než jak se tomu děje v demokratických právních státech ovšem zatím nikdo na této planetě nepředvedl a když se o to pokoušel, tak to dopadlo dosti bídně. Ideální funkčnost celého systému je pak samozřejmě založena na respektování právních norem všemi jedinci. Proto jsme principielně vázáni tyto normy dodržovat. I za tak abstraktními věcmi jako je např. placení daní se totiž skrývá tak konkrétní věc, jako je postavený či nepostavený dětský domov z peněz z veřejných rozpočtů. Čím více si nás bude tyto souvislosti smyslu právních norem uvědomovat, tím lépe se nám bude v našem státě žít. K tomu se nechme my všichni paní a páni Čechové pozvat. Současně se nechme pozvat k přemýšlení o principech, které právní normy, systém práva a jeho možnosti přesahují.

Soběslavský Jan

Ve jménu zákona

  

Zadržení, obvinění, výslechy, vazba, soud, rozsudek… klec padá. Na sedm a půl roku. Do poslední chvíle obviněný doufal: vše se vysvětlí, nic jsem neprovedl, propustí mě. Nepropustili. Demokratický právní stát, zákonný proces, právoplatný rozsudek. A přece špatný. Nevěříte? Taky jsem nevěřil. Nebylo to poprvé, kdy se někdo snažil vypadat lepší než byl. Jenže tenhle se o nic nesnažil a na nic si nehrál. Tenhle si zoufal. A tak jsem se začal pídit. Můj dojem, že jde o mimořádně slušného a poctivého člověka, k tomu vzorného manžela a otce, mi potvrdili pracovníci věznice, spoluvězni i jeho bývalí kolegové. Prokousal jsem se soudním spisem, ověřil si dostupná fakta a výpovědi, zjistil další souvislosti a dospěl k závěru: s největší pravděpodobností nevinen. Trvalo dlouho, než po značném úsilí přesvědčit o tom i kompetentní státní úředníky přišla jejich strohá odpověď: zákon porušen nebyl, rozsudek platí. A tak nevinný dál pyká, zatímco pravý viník možná dál vesele loupí. Na základě špatného ale zákonného rozsudku. Kde se stala chyba? V zákoně? Asi ne. Pak tedy v jeho aplikaci, možná v jeho zneužití. Selhali lidé. Ale kteří? To už se dneska těžko zjistí. Mohlo jich být víc – svědci, vyšetřovatel, soudce. Možná i obhájce jako figurka do počtu. Moje otázky směřující k nevině odsouzeného odrážela většina z nich podobně: jednali jsme v souladu se zákonem. Zákonem zaštiťovali své zamítavé odpovědi i úředníci Ministerstva spravedlnosti a presidentské kanceláře. Někteří mi pro mou neodbytnost dokonce vyhrožovali zákonným podáním trestního oznámení. Osud nevinného člověka navíc bezvýznamného příslušníka nepopulární menšiny nebyl důležitý. Důležitá byla zákonnost. Operace se zdařila, pacient zemřel.

Podporuji dodržování zákonů. Oč radostnější výsledky by to světu přinášelo, kdybychom k tomu a nad to ctili zákon Hospodinův.

Díky Bohu za zákony!

  

Zákony? Úhel pohledu policisty? Díky Bohu za zákony! Nebýt vlády zákona, vládli by silní nad slabými, hrubiáni nad nesmělými, vlivní nad nepatrnými… Zákon platí pro všechny – tedy i sankce za jeho porušení – nechť padne na každého, kdo se porušení dopustil. Je jedno, zda je narušitel hrubián či nesmělec, recidivista či „začátečník“. Trest je dle zákona možné uplatňovat podle toho, jak nebezpečné protizákonné jednání bylo – od tytyty! k výjimečnému trestu. Policie má ze zákona povinnost bdít nad veřejným pořádkem – což přeloženo znamená – dohlížet na dodržování zákonů. Policista musí zasáhnout, jakmile je porušen zákon. Přejdete-li na červenou – nedivte se, že můžete dostat pokutu. Že nic nejelo? Zákon neplatí jen v danou chvíli na daném místě – platí obecně a v souvislostech – je-li porušení tolerováno – celý systém zákona ztrácí váhu. Naštěstí trest nemusí být vůbec přísný, ale je nutné porušení pojmenovat. Ptáte se, proč někteří policisté přimhuřují občas oko a při porušení zákona nereagují? Já také. Trestat nemusí, ale jednat ano!

A drobné porušování zákona? Špatné. Každé načerno vypálené CD, překročení rychlosti… to všechno narušuje snahu, která prostřednictvím zákonů směřuje ke spravedlnosti, rovnováze a jistotě. Dodržování zákona totiž znamená poskytnout bližním jistotu, projevit jim úctu. Ctíme-li zákony, ctíme osobní hodnotu každého kolem sebe a jeho práva. A to ať se jedná o právo na život, svobodu, přiměřený zisk či bezpečnou jízdu. A proto – dodržujme zákony a užívejme práv a svobod, kteréžto získáváme právě dodržováním zákonů druhými lidmi.



Dan Popelář

Komisař

Služba kriminální policie a vyšetřování

Oddělení odhalování násilné trestné činnosti

Praha