Moc (soubor textů)

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 10/2006
Co je moc, to je moc
Co je moc? Pojem moc vyjadřuje, že člověk
něco může. Mohu se pohybovat, vnímat,
mohu přemýšlet a rozhodovat se – to
všechno je určitá moc. Človíček si tuto moc
osvojuje po kouscích, od začátku života, až
dojde k přesvědčení, že sám sebe už v moci
má a teď je čas rozšířit tuto moc i dál.
Začne ničením hraček a báboviček z písku
a časem pokročí k tomu, že se zkouší zmocnit
druhých lidí.
Moc se prokazuje tím, že někoho přemohu.
A čím víc jich zmermomocním, tím jsem
mocnější. Když přeperu všechny, budu
náčelníkem – tak dlouho, dokud někdo
nepřepere mě.
Že je to brutální a intelektuálně chudé? Že
to patří do pravěku? A pustili jste si poslední
dobou zprávy v televizi? V čem jsou
zásadně jiné? Není právě tohle základní
vzorec boje o moc? Není slovo moc v lidském
slovníku osudově spjato s násilím?
Moc však je pojem mnohotvarý. Jak mnoho
různých věcí člověk může, tolik různých
podob moci existuje. Když jako křesťané
vyznáváme víru ve všemohoucího, tedy
všemocného Boha, uvědomujeme si, co
to znamená? Je „všemocný“ označení pro
souhrn všech možností a stránek moci, jak
je známe z lidských dějin? Nebo mluvíme-
-li o moci na zemi, jde o něco jiného, než
mluvíme-li o moci Boží?
Má pravdu Petr Chelčický, že světská moc je
z principu zlá, původem od Zlého – a k Boží
moci je protikladná? Jako moc padlého
stvoření je ovšem menší, omezená a Boží
mocí je přemáhána a bude přemožena. Pro
křesťany z toho plyne, že se moci v politickém
smyslu musí vyhýbat – je to sice menší
zlo než úplný chaos a zvůle, ale zlo. Moc
ovládat druhé – a to je smyslem politické
moci – je nutně zlá. Člověk má druhému
člověku v lásce sloužit, ne ho ovládat.
Chelčický stojí za pozornost, ale neprosadil
se. V hlavním proudu evangelického
křesťanství převládl názor, že moc sama
o sobě není ani dobrá, ani zlá. Je to prostě
nástroj, se kterým se dá dobře nebo špatně
zacházet. A brzy se rozvinula debata
o tom, jak a k čemu se má moc užívat. Kdy
je potřeba a snad dokonce dobře lidi nutit?
K čemu se smí užívat nátlak, násilí? A jak
dalece je to nebezpečné? Při užití dost
velké převahy moci (asi jako má rodič
proti předškolnímu dítěti) se dá prosadit
prakticky všechno a rychle. Nevede to však
nutně ke zneužití tohoto nástroje? Nemá
každý, kdo moci užívá, sklon užívat ji nadměrně,
zbytečně a tudíž škodlivě?
Tím jsme zpátky u otázky, co je moc za
nástroj. Jsou nástroje relativně neškodné
(kancelářská guma) a relativně velmi nebezpečné
(automobil). Nevzpomínám si,
že bych kdy slyšel o vážném zranění tím
prvním. To druhé zabíjí na našich silnicích
desítky lidí každý měsíc. Zdá se, že moc
je spíš tím druhým typem nástroje. Dá se
jí zneužít vědomě a zlovolně, ale také se
snadno vymkne z rukou a škodí, i když to
nebylo původním záměrem. Nenápadně
a pozvolna má sklon se zmocnit svého
nositele a směrovat jeho vůli k něčemu, co
vlastně neměl v plánu. Připomíná to jistý
bájný prsten, v poslední době mediálně
velmi slavný. A v politice se obdobné konstatování
připisuje lordu Actonovi: každá
moc korumpuje a absolutní moc korumpuje
absolutně.
Současné příběhy korupce moci u nás jsou
sice většinou k smíchu – ale jen, vidíme-li
je zdálky. Zblízka je vidět spousta menších
i větších zranění a teče i krev. I zábavná
pyrotechnika je nebezpečná a dáte-li ji do rukou kdekomu, stane se neštěstí.
Zacházení s politickou mocí vyžaduje
dobré školení, pevná pravidla a přísnou
kontrolu, aby ubližovalo co nejméně.
Řekli jsme však, že podob moci je mnoho.
Tvrzení, že každá moc korumpuje, platí
o moci politické. To, že mám moc obléct se
a dojít si ráno pro rohlíky, přece korupční
není. To přece není žádná moc, řeknete
– ale co by za ni dali všichni, kdo vstát
a chodit nemůžou. A je-li v mé moci, abych
jim pro ty rohlíky došel, vlastně tím užívám
svou moc ke službě druhým.
Václav Havel upozornil ve své slavné stati
Moc bezmocných na to, že protiklad moci
a bezmoci je relativní, vycházející z určitého
úhlu pohledu. Mohu být bezmocný
z hlediska politických rozhodnutí, ale
pořád je v mé moci to schvalovat nebo
odmítat. Mohu přistoupit na určité pojetí
moci, nechat si ho vnutit, nebo také ne.
Ten, kdo má v rukou zákonodárství, soudy,
vládu a média, může samozřejmě velmi intenzivně
šířit svůj pohled na to, co je moc
a bezmoc, kdo je mocný a důležitý a kdo
ne (proto je tak důležité, aby se tyto typy
moci nesoustředily do jedněch rukou).
U nás dnes vládne spíš vulgární pojetí
moci – vyhrává silnější a bezohlednější.
To však přijmout nesmíme, obzvlášť jako
křesťané ne. Evangelium říká: nebojte se
těch, kdo hubí tělo. Nebojte se moci, která
přihlouple věří, že pravdu má ten, kdo
ostatní přepere. Její tragika je v tom, že
se jí daří ničit a kazit, ale nedokáže napravovat
a léčit, pročež škodí všem a směřuje
k vlastní záhubě.
Posláním moci má být sloužit a pomáhat.
To je její vlastní určení, tady se mají uplatnit
lidské možnosti a schopnosti. Mám-li
něco sil (případně prostředků), mám moc
pomáhat. Tak či onak, každý, i zdánlivě
bezmocný člověk se může snažit použít
všechno, co je v jeho či její moci, k prospěchu
a užitku těch, kdo potřebují pomoc.
A toho zřejmě nikdy nebude moc.
Halama, Jindřich
 
Stát mi dal moc
„Povstaňte a poslyšte rozsudek jménem republiky“.
Známá fráze. Soudce si nestoupá
a neříká - „povstaňte a poslyšte můj rozsudek“.
Hovoří jménem státu, který mu dal
moc takto vystupovat a rozhodovat. A já
doplňuji – nejen stát...
Mít moc, pravomoc rozhodovat o lidských
osudech, vztazích, majetku, lidské budoucnosti,
svobodě či nesvobodě, vině
či nevině, znamená mít zároveň velkou
zodpovědnost. V případě vyšších soudních
instancí se pak navíc často jedná o rozhodnutí
konečné.
Já osobně si pro sebe nedokážu představit,
že bych byla při svém rozhodování
soudce tou skutečnou „konečnou instancí“
a nebyla „jištěna shora“. Jistě tušíte,
že nemám v daném případě na mysli ani
soudy vyšších stupňů, ani Ministerstvo
spravedlnosti ČR.
Je to dle mého názoru víra v Boha a Bůh
sám, který dává člověku limity dobra a zla,
odpovědnosti a nezodpovědnosti, pravdy
a lži, soucitu či tvrdého výchovného přístupu,
milosrdenství či odsudku; pro správné
vidění sebe sama i těch ostatních. V Něm se
můžeme zhlížet jako v zrcadle.
Pozemské soudy nikdy nebudou dokonale
spravedlivé. Už proto, že je vykonávají jen
lidé, jejichž možnosti dobrat se pravdy jsou
omezené a kteří se sami potýkají s hledáním
těch správných hranic. To však neznamená,
že se o to nemají snažit nestranně,
při zachování těch správných a jasně daných
pravidel hry tak, aby možnosti všech
zúčastněných byly rovné.
Toto vše je ale pouhou předehrou k soudu
konečnému a dokonalému. Ale v tomto
procesu už já naštěstí rozhodovat nebudu...
Valentová, Klára (soudkyně)
 
Víra a moc
„My naštěstí nejsme nic / popíjíme kozlíka
/ Až nás bude rovných sto / umoříme
oslíka…“ napsal můj přítel Štěpán Hájek
v Deníčku lidových moudrostí z roku 1986.
Slyším z toho ironii nad iluzí bezmoci,
kterou se rádi tehdy i dnes utěšujeme
i omlouváme. Moc máme a nejen když se
vyšplháme nahoru nebo získáme pozici.
„Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny,
komu je neodpustíte, tomu odpuštěny
nejsou“ připomíná Ježíš svým učedníkům
jejich moc. Moci se nevyhneme. Ani
nečinnost nás jí nezbaví. Je také projevem
moci a může být stejně vražedná jako užití
hrubé síly. Asi jen ten, kdo si to uvědomí,
může s ní začít nakládat odpovědně.
Víra – vztah k Bohu – r iziko s mocí spojené
automat icky neumenší. Naopak.
Spíš je umocňuje. Kdo vyslyšel pozvání
k životu s Bohem, rázem se ocitl v pokušení.
Boží autor ita může dodat slovům
nevšední váhy, ve svatém c íli l ze v idět
oprávnění k ledasčemu. Pokaždé, když
zmíníme Boha, r iskujeme zneužit í moci.
Bible, která nám nastavuje zrcadlo,
odhaluje, že se ty největší hrůzy dějí ve
jménu Božím a ve svatém nadšení. Ježíš
proto radí, mluvte tak, aby bylo vždycky
patrno, že mluvíte sami za sebe a že
jste jenom lidé. Co je nad to, je od zlého.
A pamatujte př i tom, že jsou důležitější
věci než prosadit i ten nejbohulibější cíl.
Vaše odpovědnost sahá dál.
Právě to napětí, které se moci nevyhýbá
a přitom si ji neposvěcuje, nás sice zbavuje
jistoty čistého svědomí, ale udržuje
je živé. A snad právě o to ve vztahu k moci
jde.
Šorm, Zdeněk
Autor: 
Halama, Jindřich
Autor: 
Valentová, Klára
Autor: 
Šorm, Zdeněk
Rok vzniku: 
2006