Otištěno z časopisu Bratrstvo 10/2006

Co je moc, to je moc

Co je moc? Pojem moc vyjadřuje, že člověk

něco může. Mohu se pohybovat, vnímat,

mohu přemýšlet a rozhodovat se – to

všechno je určitá moc. Človíček si tuto moc

osvojuje po kouscích, od začátku života, až

dojde k přesvědčení, že sám sebe už v moci

má a teď je čas rozšířit tuto moc i dál.

Začne ničením hraček a báboviček z písku

a časem pokročí k tomu, že se zkouší zmocnit

druhých lidí.

Moc se prokazuje tím, že někoho přemohu.

A čím víc jich zmermomocním, tím jsem

mocnější. Když přeperu všechny, budu

náčelníkem – tak dlouho, dokud někdo

nepřepere mě.

Že je to brutální a intelektuálně chudé? Že

to patří do pravěku? A pustili jste si poslední

dobou zprávy v televizi? V čem jsou

zásadně jiné? Není právě tohle základní

vzorec boje o moc? Není slovo moc v lidském

slovníku osudově spjato s násilím?

Moc však je pojem mnohotvarý. Jak mnoho

různých věcí člověk může, tolik různých

podob moci existuje. Když jako křesťané

vyznáváme víru ve všemohoucího, tedy

všemocného Boha, uvědomujeme si, co

to znamená? Je „všemocný“ označení pro

souhrn všech možností a stránek moci, jak

je známe z lidských dějin? Nebo mluvíme-

-li o moci na zemi, jde o něco jiného, než

mluvíme-li o moci Boží?

Má pravdu Petr Chelčický, že světská moc je

z principu zlá, původem od Zlého – a k Boží

moci je protikladná? Jako moc padlého

stvoření je ovšem menší, omezená a Boží

mocí je přemáhána a bude přemožena. Pro

křesťany z toho plyne, že se moci v politickém

smyslu musí vyhýbat – je to sice menší

zlo než úplný chaos a zvůle, ale zlo. Moc

ovládat druhé – a to je smyslem politické

moci – je nutně zlá. Člověk má druhému

člověku v lásce sloužit, ne ho ovládat.

Chelčický stojí za pozornost, ale neprosadil

se. V hlavním proudu evangelického

křesťanství převládl názor, že moc sama

o sobě není ani dobrá, ani zlá. Je to prostě

nástroj, se kterým se dá dobře nebo špatně

zacházet. A brzy se rozvinula debata

o tom, jak a k čemu se má moc užívat. Kdy

je potřeba a snad dokonce dobře lidi nutit?

K čemu se smí užívat nátlak, násilí? A jak

dalece je to nebezpečné? Při užití dost

velké převahy moci (asi jako má rodič

proti předškolnímu dítěti) se dá prosadit

prakticky všechno a rychle. Nevede to však

nutně ke zneužití tohoto nástroje? Nemá

každý, kdo moci užívá, sklon užívat ji nadměrně,

zbytečně a tudíž škodlivě?

Tím jsme zpátky u otázky, co je moc za

nástroj. Jsou nástroje relativně neškodné

(kancelářská guma) a relativně velmi nebezpečné

(automobil). Nevzpomínám si,

že bych kdy slyšel o vážném zranění tím

prvním. To druhé zabíjí na našich silnicích

desítky lidí každý měsíc. Zdá se, že moc

je spíš tím druhým typem nástroje. Dá se

jí zneužít vědomě a zlovolně, ale také se

snadno vymkne z rukou a škodí, i když to

nebylo původním záměrem. Nenápadně

a pozvolna má sklon se zmocnit svého

nositele a směrovat jeho vůli k něčemu, co

vlastně neměl v plánu. Připomíná to jistý

bájný prsten, v poslední době mediálně

velmi slavný. A v politice se obdobné konstatování

připisuje lordu Actonovi: každá

moc korumpuje a absolutní moc korumpuje

absolutně.

Současné příběhy korupce moci u nás jsou

sice většinou k smíchu – ale jen, vidíme-li

je zdálky. Zblízka je vidět spousta menších

i větších zranění a teče i krev. I zábavná

pyrotechnika je nebezpečná a dáte-li ji do rukou kdekomu, stane se neštěstí.

Zacházení s politickou mocí vyžaduje

dobré školení, pevná pravidla a přísnou

kontrolu, aby ubližovalo co nejméně.

Řekli jsme však, že podob moci je mnoho.

Tvrzení, že každá moc korumpuje, platí

o moci politické. To, že mám moc obléct se

a dojít si ráno pro rohlíky, přece korupční

není. To přece není žádná moc, řeknete

– ale co by za ni dali všichni, kdo vstát

a chodit nemůžou. A je-li v mé moci, abych

jim pro ty rohlíky došel, vlastně tím užívám

svou moc ke službě druhým.

Václav Havel upozornil ve své slavné stati

Moc bezmocných na to, že protiklad moci

a bezmoci je relativní, vycházející z určitého

úhlu pohledu. Mohu být bezmocný

z hlediska politických rozhodnutí, ale

pořád je v mé moci to schvalovat nebo

odmítat. Mohu přistoupit na určité pojetí

moci, nechat si ho vnutit, nebo také ne.

Ten, kdo má v rukou zákonodárství, soudy,

vládu a média, může samozřejmě velmi intenzivně

šířit svůj pohled na to, co je moc

a bezmoc, kdo je mocný a důležitý a kdo

ne (proto je tak důležité, aby se tyto typy

moci nesoustředily do jedněch rukou).

U nás dnes vládne spíš vulgární pojetí

moci – vyhrává silnější a bezohlednější.

To však přijmout nesmíme, obzvlášť jako

křesťané ne. Evangelium říká: nebojte se

těch, kdo hubí tělo. Nebojte se moci, která

přihlouple věří, že pravdu má ten, kdo

ostatní přepere. Její tragika je v tom, že

se jí daří ničit a kazit, ale nedokáže napravovat

a léčit, pročež škodí všem a směřuje

k vlastní záhubě.

Posláním moci má být sloužit a pomáhat.

To je její vlastní určení, tady se mají uplatnit

lidské možnosti a schopnosti. Mám-li

něco sil (případně prostředků), mám moc

pomáhat. Tak či onak, každý, i zdánlivě

bezmocný člověk se může snažit použít

všechno, co je v jeho či její moci, k prospěchu

a užitku těch, kdo potřebují pomoc.

A toho zřejmě nikdy nebude moc.

Halama, Jindřich

Stát mi dal moc

„Povstaňte a poslyšte rozsudek jménem republiky“.

Známá fráze. Soudce si nestoupá

a neříká - „povstaňte a poslyšte můj rozsudek“.

Hovoří jménem státu, který mu dal

moc takto vystupovat a rozhodovat. A já

doplňuji – nejen stát...

Mít moc, pravomoc rozhodovat o lidských

osudech, vztazích, majetku, lidské budoucnosti,

svobodě či nesvobodě, vině

či nevině, znamená mít zároveň velkou

zodpovědnost. V případě vyšších soudních

instancí se pak navíc často jedná o rozhodnutí

konečné.

Já osobně si pro sebe nedokážu představit,

že bych byla při svém rozhodování

soudce tou skutečnou „konečnou instancí“

a nebyla „jištěna shora“. Jistě tušíte,

že nemám v daném případě na mysli ani

soudy vyšších stupňů, ani Ministerstvo

spravedlnosti ČR.

Je to dle mého názoru víra v Boha a Bůh

sám, který dává člověku limity dobra a zla,

odpovědnosti a nezodpovědnosti, pravdy

a lži, soucitu či tvrdého výchovného přístupu,

milosrdenství či odsudku; pro správné

vidění sebe sama i těch ostatních. V Něm se

můžeme zhlížet jako v zrcadle.

Pozemské soudy nikdy nebudou dokonale

spravedlivé. Už proto, že je vykonávají jen

lidé, jejichž možnosti dobrat se pravdy jsou

omezené a kteří se sami potýkají s hledáním

těch správných hranic. To však neznamená,

že se o to nemají snažit nestranně,

při zachování těch správných a jasně daných

pravidel hry tak, aby možnosti všech

zúčastněných byly rovné.

Toto vše je ale pouhou předehrou k soudu

konečnému a dokonalému. Ale v tomto

procesu už já naštěstí rozhodovat nebudu...

Valentová, Klára (soudkyně)

Víra a moc

„My naštěstí nejsme nic / popíjíme kozlíka

/ Až nás bude rovných sto / umoříme

oslíka…“ napsal můj přítel Štěpán Hájek

v Deníčku lidových moudrostí z roku 1986.

Slyším z toho ironii nad iluzí bezmoci,

kterou se rádi tehdy i dnes utěšujeme

i omlouváme. Moc máme a nejen když se

vyšplháme nahoru nebo získáme pozici.

„Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny,

komu je neodpustíte, tomu odpuštěny

nejsou“ připomíná Ježíš svým učedníkům

jejich moc. Moci se nevyhneme. Ani

nečinnost nás jí nezbaví. Je také projevem

moci a může být stejně vražedná jako užití

hrubé síly. Asi jen ten, kdo si to uvědomí,

může s ní začít nakládat odpovědně.

Víra – vztah k Bohu – r iziko s mocí spojené

automat icky neumenší. Naopak.

Spíš je umocňuje. Kdo vyslyšel pozvání

k životu s Bohem, rázem se ocitl v pokušení.

Boží autor ita může dodat slovům

nevšední váhy, ve svatém c íli l ze v idět

oprávnění k ledasčemu. Pokaždé, když

zmíníme Boha, r iskujeme zneužit í moci.

Bible, která nám nastavuje zrcadlo,

odhaluje, že se ty největší hrůzy dějí ve

jménu Božím a ve svatém nadšení. Ježíš

proto radí, mluvte tak, aby bylo vždycky

patrno, že mluvíte sami za sebe a že

jste jenom lidé. Co je nad to, je od zlého.

A pamatujte př i tom, že jsou důležitější

věci než prosadit i ten nejbohulibější cíl.

Vaše odpovědnost sahá dál.

Právě to napětí, které se moci nevyhýbá

a přitom si ji neposvěcuje, nás sice zbavuje

jistoty čistého svědomí, ale udržuje

je živé. A snad právě o to ve vztahu k moci

jde.

Šorm, Zdeněk