Manželství rodičů

Otištěno z časopisu Bratrstvo 6/2000

"Vědomě i nevědomě"



    Možná se podivíte, proč cpeme manželství rodičů do seriálu o partnerských vztazích. Ovšem ať chceme nebo ne, tak jsme v tomto prostředí jednou vyrostli a nějak se to na nás - vědomě i nevědomě - podepsalo, řadu věcí jsme přejali, počítaje v to i nějaké ty genetické sklony.

    Na rodiče se v průběhu svého života díváme různě: nejdřív jsou pro nás tatínek a maminka jasné vzory, to nejlepší, co okolo sebe máme, jsou to jasné vůdčí postavy našeho dětství. Někde však takový nekritický pohled přetrvá i do pozdější doby a pak se z toho nezřídka stává až nezdravá závislost na vlastních rodičích.

    Někdy okolo puberty pak přichází vlna vzdoru a kritiky, takže leckdy převládá názor, že "matka je kráva a fotr je vůl", že rodiče žijou hrozně, jsou trapní, vedou naprosto stereotypní život, jsou kostnatí, neuvolní se, furt pracujou, lžou si, hádají se, nedokážou si ustoupit - jsou prostě úplně nemožní. Taková situace se však vyskytnout skutečně může, nemusí to být jen zkreslená představa puberťáka. Jak to v takovém případě chodí, si přečtěte v dalším článku.

    Většinou se ale pohybujeme někde mezi, něco je pro nás na našich rodičích vzorem, něco naprosto odmítáme. Je zajímavé, že anketa vyšla opačně - děti vidí své rodiče buď naprosto výborně, nebo zase úplně katastrofálně.

    Co to ale znamená pro mě v momentě, kdy já budu navazovat nějaký vztah a kdy budu já rodičem? To se projeví postupně, jednak na mém chování k partnerovi, jednak časem na chování k dětem. Pak člověk začne s podivem poznávat, že se svým rodičům podobá víc, než by chtěl. Když je člověk malý, nechápe, jak se táta s mámou můžou hádat. Pak najednou začne sám křičet na manželku, na děti - a pak třeba může být i vděčný za to, že si pamatuje, že se rodiče usmířili.

    Jak teda na to? Je třeba si dávat pozor na určité věci, které se mi doma nelíbily, ke kterým mám sklony, popřípadě ke kterým měli sklony rodiče. Ovšem vzhledem k tomu, že se toho, co si ze vztahu svých rodičů odnáším do vlastního života, nikdy nezbavím úplně, můžu doufat, že se najde někdo, kdo mě bude mít rád i s tím, co si s sebou nesu, nebo že mně případně nejrůznější vlivy zvenčí (kamarádi, škola, zájmy) pomůžou přesměrovat mé špatné sklony někam jinam.

 

Anketa: Manželství mých rodičů

Respondenti:

muži i ženy ve věku 14-22 let.

1. s oběma rodiči žije 74 %

dotázaných

2. Jakou známku byste dali

manželství svých rodičů?

1 (47%)

2 (21%)

3 (0%)

4 (11%)

5 (21%)

Je tedy tendence vidět manželství svých rodičů buď dobře nebo špatně.

Průměrnou známkou je 2,4.

 



 

3. Co se na vztahu rodičů líbí?

-nic

-že se vůbec dokážou na něčem shodnout

-mají se rádi

-věrnost

-tolerance

-že jsou spolu tak dlouho

-umí si odpustit

 

4. Co se na vztahu rodičů nelíbí?

-hádky (často kvůli hloupostem)

-všechno

-otec

-zatahují mě do svých problémů

-že se po rozvodu k sobě chovají jako k cizímu

-že se museli brát

-velký věkový rozdíl

-stereotypní život

 

5. Věc, která na vztahu rodičů vadí nejvíc:

-totální ignorance

-alkoholismus otce

-otcovo chování

-hádky

-tráví hodně času v práci

-rozpory ve výchově

-málo času pro děti

 

6. Věc, která se na vztahu rodičů líbí nejvíc:

-no comment

-matčina sebevláda

-důvěra

-schopnost vzájemné pomoci za jakoukoli cenu

-mají se rádi čím dál tím víc

-nikdy by se nerozešli

-umí se usmířit

-porozumění dětem

-vytrvalost

-dělají všechno spolu

 

7. Chtěl/a by sis také jednou někoho vzít? Proč?

-zatím ne

-abych měla někoho, kdo mě má rád

-ano, jen tak

-samozřejmě, protože láska dvou lidí je to nejkrásnější

-nechci být sám/a a chci mít na koho se spolehnout

-kvůli vytvoření domova a pocitu bezpečí pro své děti

-chci mít hodně dětí/rodinu a moci je vychovávat podle svého

-nevím

 

8. Jaký má manželství dnes smysl?

-nevím, nepřemýšlím o tom

-pro každého různý

-vzájemná podpora

-stejný jako kdykoli dřív

-vyjadřuje hluboký vztah dvou lidí

-nezáleží na papíru, možná je lepší žít na hromádce, pak není tolik rozvodů

-formuje skrze výchovu dětí společnost

-aby se nešířily pohlavní nemoci

-jak to mám vědět?

-mít rodinu je hezká věc

-určitě ne finanční

-přispívá na psychiku člověka

-zázemí, dává jistotu dvěma lidem, kteří se mají rádi.

KDYŽ TO DOMA SKŘÍPE

Petr Gallus

    Řekněme si hned na úvod, co je v téhle oblasti vlastně normální: snad se shodneme na tom, že normální je rodina s dvěma rodiči - manžely, kteří mezi sebou mají zdravý a láskyplný vztah. Je to dosti obecné a chtělo by to vysvětlit blíže, ale pro naši potřebu to stačí. Problémem totiž dnes je, že se tento normál přesouvá úplně někam jinam, k rodinám rozpadlým, neharmonickým, polovičním, kde vládne dusná atmosféra, kde se ztratila pohoda, takže mnozí dospívající se odsud snaží spíše vypadnout, než že by doma hledali pevné zázemí.

    Přesto musíme trvat na jednom: normální je úplná rodina, kde to mezi jejími členy více nebo méně klape. Z toho nelze slevit, jinak se nám společenský život rozpadne. Nechme teď ovšem fungující rodiny stranou a podívejme se tam, kde to mezi rodiči skřípe.

 

Křik a hádky:

    Celkem typická situace, řeknete si. Táta s mámou se zase hádají. Jeden na druhého křičí, bouchají do stolu či dveřmi, je lepší jim jít z očí. Podstatnou otázkou je, jak celý konflikt skončí. Uvidí pak děti své rodiče usmířené, dokáže táta vzít mámu zase za ruku, omluví se navzájem a i dětem, nebo se každý zavře do jiného pokoje a do rána spolu nepromluví ani slovo? Pokud se dokáží usmířit, dostane se vše zase do normálu, ovšem častý je i opak. Pak se hádky opakují a snad jsou i častější. Jak se na to asi může tvářit dítě? Menší dítě se rozbrečí, protože dostane strach, dospívající dítě se buď zavře u sebe v pokoji, nebo se bude snažit vypadnout z domu. Ovšem rodinná situace se na něm podepíše často hlouběji, což se ukáže až za nějaký čas.

 

Alkohol:

    Je-li jeden z rodičů alkoholik, začíná se v rodině drama. Hned na začátek je nutno po-znamenat, že s alkoholikem se nedá žít. Takový člověk se musí léčit, rodina sama nic nezmů že. Opilý člověk má tendenci vyvolávat hádky a rozbroje, nechápe, proč se od něj ostatní odvrací a oheň je na střeše. K tomu může přistoupit i agresivita, křik. Receptem rozhodně není snaha takového člověka uklidnit slovy, snažit se ho argumentativně přesvědčit, pustit se s ním do rozhovoru. Důsledný recept vlastně neexistuje. Jediným dočasným řešením je vůbec se s ním nepouštět do kontaktu, a tím ho donutit, aby šel nejlépe spát. Tady ale znovu narůstá odcizení, jeden člen z rodiny je izolovaný, i když jaksi právem. Dříve či později, pokud nedojde k léčení, dochází k rozpadu rodiny.

 

Kouření:

    Taková ptákovina, vždyť já si dám taky cigáro! řekne si mnohý mládežník. Jenže i to kouření může být problém. Kouřící rodiče dělají z dětí pasivní kuřáky, což samozřejmě neprospívá ani jednomu, ani druhému. Možná už dnes ani nepociťujeme, že je to něco, čeho bychom se měli vyvarovat, když se dítě naučí kouřit po vzoru svých rodičů. I kouření se však může stát předmětem hádek a sporů, zvláště když vášnivým kuřákem je jen jeden z rodičů, natož když je některé z dětí alergik, a dnes je to 40 % všech dětí.

 

Třetí člověk ve hře:

    Nijak neprospívá, když si jeden z rodičů najde nějakou známost. Svůj čas a lásku pak dělí mezi rodinou a svou známostí, většinou to musí dělat tajně, vzniká podrážděnost na všech stranách. Děti mají pocit, že jim jeden z rodičů uniká, že už o ně nemá zájem. Je rozhodující, co bude silnější, zda pouto k rodině nebo k onomu třetímu. Nezřídka je to počátek rozvodu.

 

Kariéra:

    V tomto případě před sebou máme rodiče workoholika, který nemá čas na rodinu, protože se věnuje svému zaměstnání. Na výchovu dětí pak zbývá jen jeden z rodičů, který musí zastat téměř role obou dvou. Dítě má pak pocit, že jednoho z rodičů ztrácí.

 

Neúplná rodina:

    A takhle to pak nezřídka končí: dítě žije jen s jedním rodičem, ať už v důsledku "pouhého" rozchodu nebo rozvodu, což má obojí ovšem prakticky stejný dopad. V rodině chybí jedna polovina autority, jeden pól, vztah k druhému rodiči upadá, ztrácí na intenzitě, dítě si k druhému rodiči v nejlepším případě "odskakuje".

 

    A snad existuje i vícero žhavých situací, které nabourávají harmonický rodinný život.

 

Ale co na to já jako dítě?

    Mám tady několik možností, jak se s takovými problémy doma sám pro sebe vypořádat. Vzhledem k tomu, že jsem jakožto dítě velmi silným poutem mezi rodiči, můžu se pokusit pomoci a snažit se oba rodiče usmířit. Na to je ovšem potřeba značný nadhled a především dost silnou psychiku, protože rodiče v konfliktu na slova svého dítěte zrovna moc nedají. Pak je pro mě o to těžší se vypořádat s vlastním neúspěchem. Často se pak dostavuje pocit naprosté bezmocnosti, když vidím rozhádané nebo jinak "postižené" rodiče a nemůžu s tím nic udělat. To už chce silnou osobnost, abych opakovaně vydržel.

 

    Jednodušší je se někam zašít, tedy nejlépe odejít ven a být doma co nejméně. Doma to vře, tak co bych tam dělal, půjdu někam, kde je lepší atmosféra. Ale kam? Jako první se nabízí nejrůznější kamarádi a party, které ovšem nebývají vždy tím pravým, a jiné pochybné známosti. Pozitivním momentem však může být, že také stoupá touha najít si někoho svého, někoho, koho bych měl v takové chvíli jen pro sebe, prostě přítele nebo přítelkyni, někoho, kdo by mi byl blíž než vlastní rodiče, s kým bych mohl navázat pevný citový vztah.

    Jsem-li toho ovšem schopen. Jsou totiž dva základní modely (které se dají samozřejmě kombinovat), jak se s manželstvím svých rodičů (ať už harmonickým nebo narušeným) vyrovnávat. Vztah rodičů se na mně vždycky nějak podepíše, něco přejmu a zapíše se mi to do podvědomí jako model, který budu ve svém životě také uplatňovat. S jinými věcmi se budu vyrovnávat kriticky a budu se je snažit dělat buď lépe nebo vůbec, budu se tedy snažit o pravý opak. A teď už záleží na tom, jak se k čemu postavím, co od rodičů přejmu a co rozhodně odmítnu. Záleží ovšem taky na tom, jestli jsem kluk nebo holka a jak moc jsem dominantní osobnost.

    Ukažme si to na několika příkladech: Když vidím, jak se mým rodičům rozpadá manželství pod rukama, můžu se s tím vyrovnat buď tak, že dojdu k závěru, že manželství tudíž nestojí za nic, je to jen papír, a proto nemá smysl nějaké manželství uzavírat, nebo mi to naopak dodá sílu naplnit ve svém životě svou představu o manželství včetně toho, co mi ve vztahu mých rodičů chybělo. To, že se musím vyrovnat s narušeným vztahem mých rodičů, tak velmi konkrétně formuje moje vlastní názory na smysl a podobu manželství.

    Jiným příkladem je schopnost navázat vztah a úzce to souvisí s předchozím. Tím, že vidím neharmonický vztah, mohu dojít k závěru, že je lepší na nikoho se trvale nevázat, takže radši budu jen tak přelétat od jednoho člověka k druhému a neustále si budu nechávat otevřená zadní vrátka pro případ, že by něco přestalo klapat. Nebo právě v důsledku toho, že doma vidím nenaplněný vztah, se budu sám pro sebe tento vztah snažit naplnit. Pokusím se najít si člověka, kterému bych mohl dát všechno, čeho jsem schopen, tedy i to, co rodiče nedokázali dát mně ani sobě navzájem, co mi doposud ve vztazích kolem mě chybělo.

    Při tom všem je však třeba upozornit na nebezpečí, kterým je kopírování způsobu jednání rodičů. Vzhledem k tomu, že se v narušeném manželství doma setkávám neustále s jistými způsoby jednání, stávají se pro mě normálními, zapisují se mi do podvědomí, aniž to vím. Pak se může stát, že v kritičtější situaci sám začnu zvyšovat hlas, křičet, začnu být agresivní.

 

    Pěkný přehled rodinných nešvarů, že? Ale připomínám znovu, že normálem je harmonické manželství. A pokud se rodičům některých z nás tento normální stav nepodařilo uskutečnit, stojí to před námi jako velký úkol do budoucnosti.

Nerada vzpomínám



    Velmi nerada vzpomínám na určité chvíle, momenty a zážitky z mého dětství, a to hlavně kvůli mému tátovi, který propadl alkoholu. Byly jsme doma tři děti, které si chtěly večer hrát nebo spát, ale místo toho jsme poslouchaly nekonečné hádky a křik našich rodičů, způsobené samozřejmě tátovým pitím. Snažily jsme se je přemlouvat, aby nekřičeli, prosit a dokonce i usmiřovat, ale nic nepomohlo. Z nás dětí se stali tři "spiklenci", kteří drželi spolu a stále hledali cestu ke zlepšení situace. Ta ale vůbec nepřicházela, právě naopak a toto manželství nemohlo skončit jinak než rozvodem..

    Často jsem si říkávala, že i já jednou budu taková maminka, ale že bych se rozvést nikdy nechtěla. I když teď vím, že to bylo jediné možné východisko z těch všech hrůz a nepokojů u nás doma. Táta se šel léčit a odstěhoval se, vyléčil se a spokojeně si "žije dál". My to tak jednoznačně ale říct nemůžeme. Sice už je doma klid, ale pocit neúplné rodiny a narušené nervy zůstávají i nadále.

    Jednou bych se chtěla taky vdát a mít manžela, i přesto, že vím, jak manželství může dopadnout. Ale pevně věřím, že se nebude podobat tomu mých rodičů, protože bych si nikdy nevzala člověka jakkoli závislého a svým dětem bych ráda poskytla klidné a bezpečné zázemí.

    Také pozoruju, že ještě dnes na sebe často doma vyletíme nebo křičíme, což má určitě kořeny v prostředí, ve kterém jsme vyrůstali. Ale zase na druhou stranu, než vypiju sklenku nějakého alkoholu, tak si to pořádně rozmyslím a vím, že se ze mě nikdy nestane pijan, protože mám pořád na paměti tátu jako odstrašující případ. Jedním (a už asi posledním) kladným bodem bylo také to, že jsme jako sourozenci drželi při sobě. Velmi nás to sblížilo, snažili jsme si navzájem pomáhat a společně se obrnit proti tomu peklu, co jsme doma prožívali.

    Je mi moc líto, že si nemůžu vybavit jediný moment, kdy by táta objal mámu, nebo kdy by se šli společně ruku v ruce projít, ale o to víc se těším na své manželství, doufajíc, že se mi povede pravý opak.