Krása nevěsty, líbeznost ženicha

Otištěno z časopisu Bratrstvo 8/2009

  

Dívka zpívá o svém milém. Jeho jméno, které představuje celou láskou proměněnou osobnost, v ní probouzí erotickou touhu. Tělesná krása a ideální tvary nevzbuzují smyslnou přitažlivost tolik jako láska. Tou milý „příjemně voní“ a stává se pro dívku i pro všechny v okolí nejkrásnějším a nejpřitažlivějším mezi všemi.

Milá je stejně jako Sára, Rachab, Abígail a Ester nazvána nejkrásnější z žen. Jistě ne pro svůj vnější vzhled. Je přeci černá! Krásné a hodné oslavy není lidské tělo, ale především nitro člověka. Krásný je ten, který je plný lásky, lásku rozdává a laskavě se chová. A to je třeba vyslovit nahlas a oslavit. Jak jinak, než přirovnáním ke krásné královské klisně připravené a ozdobené pro slavnostní vyjížďku.

Ale něco je špatně. Dívka je černá. To ji ubírá na kráse, protože tahle barva je pravým opakem nádherných barev světla: červené a bílé. Spálilo ji sluce, když podle příkazu bratrů hlídala vinici. Proč ji tam poslali? Chtěli ji ukrýt a tak zabránit jejímu vztahu? Chránili její panenství a nebo ji chtěli ještě chvíli udržet v původní rodině? Těžko s jistotou povědět. Ale to, co má spolehlivě odradit, najednou nepůsobí. Naopak, přitahuje a vábí. Hlídačka vinice i přes svoji pohrdanou barvu zůstává pro milého velice přitažlivou. Stejně jako stany beduínů, které jsou sice vyrobené z černé kozí srsti, ale poskytují dobrý stín pro vydatný odpočinek. Ne pro nádheru, ale pro tuto vlastnost jsou krásnější než stanové houně krále Šalamouna.

Erotické obrazy vyjadřují sílu očekávání, touhu a lásku mezi dvěma lidmi. Stejné obrazy popisují vztah lidské duše věřícího člověka (milá) a Krista (milý). V obou případech jde o to samé: o silný vztah lásky. Ale pojďme v obrazech ještě dál: Naše nitro může být černé, ožehnuté hříchem, selháním nebo poznamenané různými životními úrazy. Může se stát, že přijdeme dokonce o to, co v životě víry pokládáme za nejdůležitější a spolu s dívkou musíme přiznat: …neuhlídala jsem vinici vlastní… Órigenes z Alexandrie k tomu místu napsal: „Vztáhni tato slova na Pavla nebo na kteréhokoliv světce, jemuž leží na srdci spása všech, a uvidíš, jak si nevšímá své vinice, zatímco střeží vinice ostatních: Aby jiné získal, sám snáší lecjaké ztráty…“1) V milování stejně jako ve vztahu ke Kristu se dáváme naplno. Pro milého či milou riskujeme a nasazujeme všechny své síly. Proč by tomu ve věcech víry mělo být jinak? Musíme dbát na “přitažlivost naší duše“. Je třeba se proto ozdobit nejkrásnějšími ozdobami: poctivou láskou a upřímnou vírou. O ně s radostí pečujeme, aby byly žádoucí a „voněly“ Kristu i lidem jako milá, která ozdobila své tělo nardem (mast z rostliny Nardostachys jatamansi), myrhou (pryskyřice ze stromu Commiphora abyssinica) a hennou (barvivo z listů keře Lawsonia inermis), a tak podtrhla svoji dokonalou krásu a žádoucnost. Naopak ti, kteří o svoji víru lehkomyslně nedbají, odpudivě páchnou. „Páchnou, hnisají mé rány pro mou pošetilost.“ (Ž 38:6)

Krása nevěsty a líbeznost ženicha vede k naplnění jejich vztahu na loži v zeleni a v domě z pevných cedrů a vonících cypřišů. Duše toužebně vyhlížející Kristovu lásku se s ním setkává v nádherném vztahu.



1)Órigenés : O Písni písní, Hermann a synové, Praha 2000, str.: 193