Katastrofy (soubor textů)

Otištěno v časopise pro mládež Bratrstvo 2/2006.

Jan Keřkovský, Víra a katastrofy

Když si pod slovem katastrofa představíme nějakou hrůzu nezvykle velkých rozměrů, pár by se jich v bibli našlo. Zkáza Sodomy a Gomory třeba. Potopa. Možná obrazy z poslední biblické knihy (jen si je přečtěte - třetina lidstva pryč jedním vrzem a tak podobně). Mají ty příběhy něco společného? Mají: přinejmenším to, že se všechno to dění Bohu nevymklo z rukou.

Občas se najdou nadšenci, kteří mluví rovnou o Boží režii: že to tak Bůh chtěl. Vyloží vám pak takové události jako trest. Před potopou to bylo s lidmi k nevydržení, i Sodomáci si koledovali tak dlouho, až to jednou přišlo. Sodomáci třeba, ale co děti v Beslanu? Co oběti tsunami a zemětřesení? Kdo o nich šmahem řekne, že to mají za trest, není dle mého soudu prorok, nýbrž truhlík. Bangladéš by musela být mnohem horší než Česko, když je pod vodou co chvíli, zatímco my jen jednou za pár let.

Je pravda, že proroci o trestu někdy v bibli mluvili. To aby bylo jasno, že nikdo ze své vlastní dobroty nemá nárok na automatickou Boží ochranu před neštěstím. Zlo žel přichází. Někdy si ho skutečně vykoledujeme, někdy přijde i bez toho. Ale věřte: nevymklo se to Bohu z rukou. Boží režie? Houbeles: Bůh je na straně těch postižených a trpících.

Boží poslové a proroci o trestech mluvili a zapsali nám to do bible - jenže ne jako historický záznam (že lidi zlobili a Bůh je sejmul), nýbrž jako varování pro čtenáře: Abychom věděli, že by Bůh bral aspoň deset spravedlivých. Zlo může přijít a my dost dobře nemůžeme podávat nebeskou reklamaci, protože úplně čistý a spravedlivý nikdo z nás není. Zlo může přijít, ale Bohu se to z rukou nevymklo. Nevěřím v ostřelovače, kterýž jest v nebesích, nevěřím v takového spasitele, co naděluje katastrofy - věřím v Boha, jenž s lidmi nese trest za všechno zlo, ba i ty katastrofy s námi nese údolím stínu smrti.

Rozhovor s dr. Bašteckou, psycholožkou, která se specializuje na krizovou intervenci

B. Baštecká je psycholožka, specializující se na krizovou intervenci.

Co je to katastrofa? Je možné ji vůbec nějak definovat?

Hromadné neštěstí, které překročí určitý počet na životě ohrožených lidí – zhruba padesát až sto – se nazývá katastrofou. Ukazuje se, že katastrofy nejsou výjimečné, výjimečný byl spíš klid, ve kterém jsme žili. Lidstvo provázejí katastrofy odnepaměti. Dopady katastrofy bychom neměli brát jako jev psychologický - osobní, ale jako jev sociální. Způsob, jakým reaguje okolí zasažených lidí, určuje nezvladatelnost či zvladatelnost dopadů katastrofy.



Existuje nějaký „scénář“ toho, co se děje kolem katastrofy?

Záleží na typu události, ale pokud bychom si představili typ události, který je v Čechách dobře známý - například povodně - tak tam zažíváme zhruba první týden až čtrnáct dní tzv. líbánky. To je technický termín, který popisuje vzedmutí solidarity a chuti do obnovy, opojné vnímání mezilidské blízkosti. Jinak je tomu samozřejmě v situaci, kdy někdo zemře. Pozůstalý líbánky nezažívá; událost se mu vrací do mysli, a on se vesměs snaží se jejím připomínkám vyhnout. Mezi znovuprožíváním a vyhýbáním může kolísat dlouhé měsíce.



Jaký vliv mají média? Odráží se jejich působení v celkovém vnímání dané situace?

Média mají v mediální společnosti vliv zásadní. Příznivý například v tom, že bez médií by se nikdy nevybraly peníze na pomoc. Co se týče jakýchkoliv sbírek, tak jsou to média, kdo pohne národem. Média dokáží vzbudit zájem. Záleží na tom, zda se události věnují a zda se jí věnují šikovně. Další věcí, ve které hrají média roli, je kontakt se zasaženými lidmi. Ve vyrovnávání se s danou situací je velmi důležité uznání. Média dokáží věnovat pozornost lidem, které postihla katastrofa. Jejich pomoc může být nezapomenutelná, pokud „oběti“ podporují (např. aktivně bojují za jejich práva).



Mají i negativní vliv?

Negativní vliv můžou mít, píší-li nepravdy či polopravdy. Zasaženým lidem často připadá, že jejich příběh byl zkreslen. Vnímají to pak jako projev neúcty, čili opak uznání.



Je něco jiného, co má tak velký vliv na průběh události?

To, o čem jsme mluvily na začátku – lidi kolem. Pokud obec zasáhne nějaké neštěstí, je důležité, jak zareagují sousedi, a hlavně

představitelé obce – zda přijdou do rodin a zeptají se na jejich potřeby. Média zmizí podle rozsahu události po dni, po týdnu. Obec by si měla vzpomenout i za rok.



Proč se vlastně rádi zajímáme o lidské neštěstí? Je to jen věc zvědavosti?

Ano, ta zvědavost je důležitá – evolučně je důležitá k přežití – musíme se naučit reagovat tak, abychom přežili. Jde o přenos zkušeností dalším lidem. Ti, kteří něco zažili a přežili, mohou ostatním sdělovat své zkušenosti a ti z nich mohou dál těžit. Tento přenos funguje nejenom v oblasti katastrof.



Jak působí katastrofa na ty, kterých se to nedotýká tak blízko?

Když vidíme, že se stalo nějaké neštěstí, máme tendenci něco obětovat – ze soucítění s druhými a z vděčnosti, že neštěstí nepostihlo nás. Náš problém jako vzdálených lidí často je, že nevíme, jak reagovat. Lidi by rádi pomohli, protože pomáhání je v lidské podstatě a pomáhajícímu pomáhá, ale nevíme jak.



Kde je ten předěl, že si člověk řekne, že půjde ostatním pomoct? Záleží to jenom na tom, zda víme, co dělat?

To se po 2. světové válce zkoumalo u nežidovských zachránců Židů. K pomoci je třeba přijetí osobní zodpovědnosti – ono „když ne já, tak kdo tedy?“, vcítění do oběti a vědomí, že situaci mohu zvládnout. U nás se například u dopravních nehod lidi obávají poskytnout pomoc, aby něco nezkazili. Léta expertských varování nesou ovoce; dnes přitom ti samí experti mluví o lidské lhostejnosti; všeobecně se ví, že nejdůležitějších je prvních pět minut, tedy doba před příjezdem záchranky, ne po příjezdu. Učme se všichni první pomoc.



Myslíte, že umíme katastrofy (nebo krizové situace) dobře zvládat?

Myslím, že v tomhle ohledu nejsme připraveni úplně nejlépe. Hodně spoléháme na stát, a předpokládáme, že nás ochrání. Zkušenosti s terorismem ukazují, že stát mnoho dělat nemůže, neudělá-li něco občan.



Co má všechno vliv na důsledky katastrofy? Je charakter katastrofy pro vývoj situace rozhodující?

Nejvíce asi rozhoduje, zda při katastrofě někdo zemře. Pro lidi je pak smíření se s nastalou situací mnohem těžší. Pokud člověk přijde o dům, ale nepřijde o blízké, tak jde vyrovnání většinou ruku v ruce s tím: „už zase bydlím, už mám zase střechu nad hlavou, už zase to tady vypadá, jako kdyby se nic nestalo, už zase je tady hezky“ a podobně. Mnohdy katastrofa semkne rodiny, nebo usnadní rozhodování - vlastně přinese něco dobrého. Naprosto jiná situace je, když někdo zahyne.



Co v takové situaci může lidem pomoci?

Truchlení a rituály. Obojí u nás moc neumíme. Lidé například nemají odvahu udělat veřejný pohřeb, říkají, že by to nezvládli. Zajímavé ale je, když pohřeb proběhne, označí ho pozůstalí mnohdy za jeden z nejtěžších zážitků a zároveň za jeden z nejvíce pomáhajících zážitků. Každý ale ví, na co má. Netlačíme na lidi ani s pohřbem, ujišťujeme je, že rozloučení se zemřelým se dá udělat vždycky, třeba po roce od události, i později.



Odráží se typ katastrofy na reakcích zasažených lidí?

Rozdíl je například mezi katastrofou přírodní a katastrofou, způsobenou lidmi. U přírodních katastrof můžeme snáze říct, že jsme je nemohli nijak ovlivnit. I když – v důsledku pýchy technologické společnosti - se často snažíme hledat viníka i tam. Katastrofy působené lidmi se obtížněji chápou, více je přítomna vina a nespravedlnost. Snad všechny katastrofy bez rozdílu se ptají po smyslu našich životů, po tom, co jsme my lidi zač.