Jsem sám, jsem normální? (soubor textů)

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 1/2000
Nikdo z nás
nežije sám sobě
a nikdo
sám sobě neumírá
Žijeme-li,
žijeme Pánu,
umíráme-li,
umíráme Pánu.
Ať žijeme,
ať umíráme,
patříme pánu.
 
Římanům 14,7-8
 
JSEM SÁM, JSEM NORMÁLNÍ?
Co na to odpoví psycholog? Zeptali jsme se Marty Kovářové, která má svoji psychologickou poradnu ve škole a problémy mladých lidí zná velmi dobře.

Tato otázka myslím docela dobře ilustruje, jak je obtížné vystihnout samotným jazykem (tzv. digitálním způsobem komunikace) vztahovou podstatu člověka.
První část - chápána doslovně - by znamenala absenci všech vztahů člověka a tedy jeho absolutní samotu a to by bylo jevem vskutku nenormálním. Tak to ale jistě míněno není. Samotou je myšleno chybění partnera, s nímž by člověk - řečeno biblicky - mohl být jedním tělem. A takováto samota po mém soudu není něčím nenormálním. Je ale asi potřebné rozlišovat, zda je to samota, kterou člověk trpí a strádá, nebo samota, kterou přijímá či dokonce připravuje. Manželství je nabízeno jako pomoc, nikoli jako nezbytnost pro naplnění života. Protikladem manželství není samota, manželství je sice jedinečným druhem vztahu pro nejvyšší míru tělesné intimity, existují ale i jiné podoby vztahů a jiné formy blízkosti - v rovině duševní i duchovní.

Další člověk, který by o tom mohl něco vědět, je Jan Trusina - farář, který se už 10 let angažuje spolu s dalšími odborníky při setkáních střední generace. Motivem je dát příležitost lidem, kteří nežijí v manželství, aby mohli navázat kontakty, rozšířit okruh přátel, poznat sebe sama a odstraňovat bariéry. Program se ustálil na čtyřech prodloužených víkendech ve dvou letech a dále na setkávání bývalých "absolventů".

Je to normální? Řeknu to takhle: Není to nenormální. Už proto, že je spousta lidí, kteří si sami tento způsob zvolili, když se rozhodli přijmout povolání, které je ku prospěchu druhých a kde je sólový život výhodou, ne-li přímo podmínkou. Starat se o rodinu či brát na ni ohled by se těžko dalo spojit s tím, do čeho se dali. Mít rodinu by znamenalo uvádět ji do nebezpečí, nebo v lepším případě ji hrubě zanedbávat. Proto zůstávají sami. Troufl by si někdo říci, že takoví lidé nejsou normální?
Otázku z nadpisu si však kladou lidé, kteří netouží zůstat sami a rádi by někoho měli. Jsou sami, protože si netroufli druhého oslovit. Nebo to udělali a byli zklamáni. Nebo se na nich podepsala přílišná vázanost na rodinu, ve které vyrůstali. A tak se octli v samotě nechtěné. Žít takto je asi mnohem náročnější, než si šťastně ženatý člověk umí představit. Ale není to nenormální.

Je možno takto žít. A nejen proto, že nic jiného nezbývá a žít se musí. Je možno takový život přijmout ne jako východisko z nouze a s ustavičným pocitem, že jsem o něco přišel, nýbrž s vědomím, že žiji život dobrý a plnohodnotný. Nenormální by možná bylo, kdyby člověk do svého osamocení vědomě utíkal. Kdyby odmítal přátelství. Kdyby třeba pod dojmem nějakého zklamání nebo utrpěné bolesti na druhé zanevřel a do svého života už nikoho nevpustil. Také není dobré odmítat pomoc odborníků.

V čem je nejčastěji problém?
Znovu Marta Kovářová:
Problém bývá v tom, že pro vztah jsou potřeba dva. Mé chtění či toužení nestačí, musí se setkat s odezvou u nějakého protějšku. A může se zkrátka stát, že ten protějšek v danou dobu není k mání.
Anebo je taky možné, že dělám nějakou chybu.Třeba se projevuju tak, že just svým chováním všechny potenciální protějšky odrazuju nebo přímo zaplašuju. Nebo působím tak, že nikoho nepotřebuju a nehledám. Že zkrátka klamu tělem. Potíž je v tom, že sami na sebe nevidíme a tudíž potřebujeme od druhých, aby nám nastavili zrcadlo...
A kromě toho, věřící člověk touží po tom, aby byl veden Duchem Božím právě i v této oblasti a prosí: "Ozvi se, Pane můj, já toužím znát tvou vůli..."

Co se dá dělat s tím, že se člověk cítí sám?
Jde-li o situaci, že svou samotou trpím, pak je dobře sebrat odvahu a hledat pomoc.Tou pomocí je míněn rozhovor s někým, ke komu máme důvěru a který se trochu vyzná v komunikaci mezi lidmi. Je dobře, je-li to člověk, s nímž se shodujeme v podstatných životních hodnotách.

Ale někdy se partnera prostě najít nepodaří. A i ten kdo by chtěl žít v manželství, zůstane sám. Co teď? Může takový život vůbec za něco stát? Nemine se tím člověk úplně s tím základním, proč tady je?

Odpovídá Zvonimír Šorm - farář:
Zní-li otázka, zda je manželství, láska mezi mužem a ženou posledním smyslem života, pak říkám prostě, že nikoli. Manželství může znamenat hodně, může přinést mnoho dobrého, může to být "síla". Ale může to být také i veliké trápení. Nejčastěji je to asi všelijak namícháno a promícháno. U každého jinak, v jiném poměru. Ale ať už je tento poměr příznivý či méně příznivý, nic to nemění na tom, že manželství pro mne posledním smyslem  i cílem života není.To spíš do toho manželství musí vstoupit nějaký smysl a cíl, to spíš to manželství musí něco určovat, formovat, aby to nebylo na draka, aby to nebylo jen takové sobectví ve dvou.
Proto i ti, kteří nenašli nikoho, kdo by s nimi šel životem jako "jedno tělo", anebo kdo prostě jsou sami, jistě mají proč žít a nemusí žít ani naprázdno ani beze smyslu. Jako křesťané rozpoznáváme a nalézáme to, co je možné nazvat smyslem a cílem života v Kristu, v pozvání k životu v lásce. Ta se však právě může transformovat do rozličných životních oblastí. Třeba do služby bližním, která se vydává tak, jak to ten, kdo je v manželství či vázán rodinou, ani nemůže.
Jistě je však rozdíl mezi samotou přijatou a samotou nepřijatou, nesmířenou. Tu první člověk ani jako samotu nevnímá, ta druhá však může člověka velice trápit. A není dobrá.
 
A ještě Jan Trusina:
 Budiž připojeno, že i ten, kdo se nemůže těšit z pěkného partnerského vztahu, nemusí a nemá zůstat sám. Třeba nemá vlastní rodinu, ale jsou tu přece přátelé. I v církvi. Sbor, to je přece rodina v širším i hlubším smyslu. Říkámeli si bratři a sestry, není to náš výmysl, s tím přišel už Ježíš (Mk 3, 35). Jistě, ani nejpřátelštější vztahy ve sboru nemohou nahradit manželství. (Zejména je-li moudrost a ohleduplnost nahrazena pouhou dobrou vůlí.) Ale sbor, nebo aspoň jeho určitá vrstva, je výborným Božím zařízením, aby člověk nebyl sám.
Vybavila se mi řada lidí, kteří takto žijí. Většinou ženy, které zůstaly neprovdány, a přece žijí naplno, bez viditelného pocitu újmy. Viděno zvnějšku, mají pěkný a bohatý život: ve sboru, ve společenství církve i mimo ni, a ovšem i v širším kruhu vlastní rodiny. Díky Bohu za ně.

 

Samota - Helena Klímová

Samota je jedním ze stavů, které v přiměřených dávkách patří k normě. Existují dvě krajnosti: na jedné straně samota nadměrná či dokonce násilná, která se může stát i trestem (samotka). Na druhé straně absence jakékoli samoty, setrvalý kontakt, který může souviset s nějakou poruchou - ať osobnostní (jestliže jde o závislý, symbiotický vztah, kdy jeden bez druhého nevydrží ani chvíli), nebo jde o poruchu společenskou (vnucený pobyt v kolektivu).
Nicméně střídání samoty s kontaktem patří k normálnímu rytmu života. Občasné osamění - odděleně od ostatních lidí - každý potřebujeme k pořádání svých vnitřních věcí.
Problémem, jak řečeno, je samota nadměrná (t. j. - jakmile ji člověk jako nadměrnou cítí), či dokonce násilná. Proč? Jednak člověku může být docela obyčejně smutno, stýská se mu. Za druhé: při omezené komunikaci, není-li jeho vnímání opravováno tím, jak vidí věc ostatní lidé, může se pozměnit až pokřivit jeho vidění skutečnosti a vidění sebe.
Samoten člověk může být i v davu, ostatně dav je shlukem lidí bez vazeb, bez vzájemné komunikace. Samota začne mizet v dialogu a ještě lépe     v dialogu tváří v tvář (telefon či internet nemusí stačit). K prožitku úplné intimity vedle empatického slova člověk potřebuje také dotyk, to je přirozená potřeba třeba ve vztahu dítěte a matky, dítěte a rodičů a také ve vztahu lásky mezi mužem a ženou.
Helena Klímová
Autorka je psycholožka a spisovatelka
 

Kdy mi to začalo vadit?

Kdy mi to začalo vadit? Kolem 25 let - a sice narážky a "rady" rodiny a dobrých přátel, které jdou člověku pod kůži. Je to přece můj život. Kolem 30 let jsem se cítila již osvobodivě, že "dobré rady" ustávaly.
Vyrovnávání se se situací není pro nikoho snadné. Zvláště je-li člověk žena, každým rokem se jí výběr zužuje a to, co zbývá, nebývá pokušením.
Měla jsem to štěstí, že jsem byla ponořena do práce, která pro mne byla vrchovatým naplněním života. Byla to práce pro lidi, pro mladé lidi, o jejímž smyslu jsem nepochybovala a měla jsem kolem sebe skutečně kvalitní spolupracovníky, za které jsem nesmírně vděčna.
A když někdy slyším, co všechno někteří lidé prožívají ve svém manželském svazku, jsem ráda, že jsem toho zůstala ušetřena.
Samozřejmě, že takový život má svá bolavá místa. Člověk nemá komu vyprávět své denní zážitky, když jde domů, nikdo ho nečeká a nejbolavější je asi období, když vrstevníci mají rodiny, malé děti, mají jiné starosti a ty jsi ve společnosti lichá.
Ale člověk se nesmí sebelitovat. Důležité je zůstat otevřený. Od dětství jsem se pohybovala mezi kluky, nikdy mi nedělalo problémy se přátelit s muži a vždycky jsem měla kamarádky. Mnoho věcí, třeba technických, žena nezvládne sama a když není otec nebo bratr k mání, už z těchto praktických důvodů je dobré pěstovat si přátelství. Mít záchranný kruh lidí, ve kterém jsem ovšem já sama taky zapojena.   XY


 

 
Biblický odkaz: 
Římanům 14,7–8
Autor: 
Kovářová, Marta
Autor: 
Trusina, Jan
Autor: 
Klímová, Helena
Autor: 
Anonym
Rok vzniku: 
2000