Abych se nepřihlásil na pilotní kurz

Otištěno z časopisu Bratrstvo 1/2004

Po útoku z 11. září 2001 si prý Pentagon přizval scénáristy katastrofických filmů, aby vojenským a bezpečnostním odborníkům pomohli vytipovat, čeho se ještě mohou od teroristů dočkat a co je tedy třeba pro bezpečnost země udělat. Osnovatelé hrůzostrašných vizí neměli dělat nic jiného než dříve, a přece se najednou ocitli v úplně jiné roli a jejich práce dostala úplně jiný význam. Protože fantasmagorická pohroma byla skutečností, stali se z těch, kdo se přiživují na lidské touze po napětí a na katastrofických hysteriích, najednou dělníci naděje. Jejich nápady ztratily punc dobře vykalkulovaných strašáků, staly se z nich základní kameny bezpečnosti. Teprve souvislosti dávají věcem jejich význam.

     Budu-li se dívat na takový horor z pohodlí své sedačky, budu asi nejsilněji vnímat to, co s mým poklidem nejvíc kontrastuje. Možná to ve mně vyvolá příjemné napětí a mrazení, možná se znechuceně odvrátím od toho cynismu, který kvůli vlastnímu zisku nasadí lidem noční můry do hlavy. Uvidím-li ale tentýž horor, budu-li ho zároveň prožívat, možná si spíš všimnu, jak jej autoři pojali, jak ho předložili: Jako nevyhnutelný osud, nebo jako výzvu? Jako slepou náhodu, nebo jako důsledek nějaké příčiny? Jako bezbřehou ničivou sílu, nebo jako něco, co přes všechny úspěchy nakonec ztroskotá, protože se ochota k oběti ukáže silnější? A dozvím-li se navíc, že ho napsal někdo, kdo prochází tímtéž, co já, asi mi ta důvěra nebude ani připadat jako naivní pohádka.

     A tak pro mne, co jsem si přečetl něco o tom, co mohl mít Jan před očima a za sebou, když ji psal, nesplývá už Apokalypsa s katastrofou ani se strašením podomních obchodníků se spásou, kteří se jako supi slétávají na mršinu otřeseného sebevědomí. Taky už tuším, proč Luděk Rejchrt nazval její komentář „Zpěv o naději“. Pokouším se té písničce přizvukovat, když se na mne při zprávách valí jedna hrůza za druhou a z obrazovky se na mne bohorovně culí inženýři tunelů a z propasti se vynořující ctitelé totality, abych se taky náhodou nepřihlásil na pilotní kurz nebo si alespoň nepřipnul odznak nějaké třídní nenávisti. Doufám, že to má smysl, a proto jsem pro letošní rok přizval do Bratrstva pár kolegů písničkářů, díky kterým nám snad ta Janova melodie přejde do krve.

Jan sedmi církvím v Asii: Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází, i od sedmi duchů před jeho trůnem a od Ježíše Krista, věrného svědka, prvorozeného z mrtvých a vládce králů země. Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce – jemu sláva i moc na věky. Amen.

     Hle, přichází v oblacích ! Uzří ho každé oko, i ti, kdo ho probodli, a budou kvůli němu naříkat všechna pokolení země. Tak jest, amen.

     Já jsem Alfa i Omega, praví Pán Bůh, ten, který jest a který byl a který přichází, Všemohoucí.

     Já Jan, váš bratr, který má s vámi účast na Ježíšově soužení i kralování a vytrvalosti, dostal jsem se pro slovo Boží a svědectví Ježíšovo na ostrov jménem Patmos. Ocitl jsem se ve vytržení ducha v den Páně, a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice: „Co vidíš, napiš do knihy a pošli sedmi církvím: do Efezu, do Smyrny, do Pergama, do Thyatir, do Sard, do Filadelfie a do Laodikeje.“

Zjevení 1,4 – 11